The Ayilar – Sokaktan Hikayeler

Ruku na srdce, kolik kdo zná street punkových kapel a skinheadů z Turecka? Země, která má od nepaměti k západu poněkud ambivalentní vztah, která ale nezůstala imunní vůči vzpurným mladickým subkulturám, jež se v dnešní době pomalu stávají hlasem těch, kdo odmítají reakční cestu společnosti a jejího establishmentu někam do hlubokých časů osmanské říše. The Ayilar jsou jedním z těch hlasů, zabalený do moderního street punkového Oi! svrchníku středních temp, přímočarých kytarových motivů, hymnických popěvků a pivní pěny.

Něco málo průpovídek v turečtině obstarává úvod a pak se již kapela vrhá do akce. Moderně zkreslená kytara evokuje současné post-rancidovské Oi! kapely, motající se kolem Pirate Press Records. Kapela má cit pro výrazný nosný nápad a zpěv v rodném jazyce dává celku zcela specifický a osobitý rozměr, svou stavbou melodií a intonace. Chytlavost popěvků a halekaček je až nečekaně nakažlivá, ač našinec nerozumí de facto jedinému slovu, s výjimkou obligátního „skinhead“ a poněkud inflačně nadužívaného „Oi!“, ale jak kdosi někde řekl, rocknroll dokáže mluvit beze slov.

Celá nahrávka se skvěle poslouchá a dokáže si člověka zaháčkovat energií tak, že se po pár taktech přistihuji, jak si chtě nechtě podupávám s rytmikou. Některé ze skladeb by možná mohly mít nepatrně kratší stopáž, ale fungují i tak, jak jsou, a kapela má navíc čas pohrávat si s gradací a melodickými linkami kytar. Třešinkou na dortu je tu pak pohrávání si s tradičními instrumenty v závěrečné písni, mající naprosto specificky hymnické vyznění.

Pokud se někdo chce nechat překvapit naprosto svěží street punkovou nahrávkou, vyprodukovanou partou potetovaných chlápků v tričkách Fred Perry, která to má potenciál nandat spoustě mnohem provařenějších jmen, debutní album The Ayilar je jasnou výzvou.