Jak viděla redakce Kids and Heroes rok 2018?

Desky

1. Amigo The Devil – Everything Is Fine
2. The Good The Bad And The Zugly – Misanthropical House
3. Andrew W.K. – You’re Not Alone

Tenhle žebříček píšu už poosmé. Písemný důkaz, jak moc se měním já, můj hudební vkus i to, co v muzice vyhledávám a považuju za podstatné. Hard Times And Nursery Rhymes od Social Distortion bych třeba mezi nejlepší desky roku 2011 už nezařadil, ale stalo se. Za letošní výběr se ale rozhodně stydět nehodlám.

Hot Snakes a jejich Jericho Sirens mě na jaře naprosto rozebrali svým soundem a až nepatřičnou hitovostí. I kanadští dřevorubci Cancer Bats překvapili soundem desky The Spark That Moves, ale ve stejný den vyšlo marijuanautské album The Sciences od legendárních stonerů Sleep a bylo vymalováno. Zeleně. The Sword se vytasili s pěkně hutnou nahrávkou Used Future a Uncle Acid And The Deadbeats dotáhli sabbathovské retro s deskou Wastelend k dokonalosti. K tomu další retro od Graveyard.

Lucifer obměnili sestavu a z alba II je znát nezaměnitelný rukopis Nickeho Anderssona a bavila i deska Science Fiction neuchopitelných psychedeliků Church Of The Cosmic Skull. A co teprve riffová dokonalost v podání Eagle Twin! Na konci roku jsem ale skloňoval jen jedno jméno. Mantar. Mantar. Mantar. Německá dvojice nahrávkou The Modern Art Of Setting Ablaze vydefinovala hlučný nihilismus a konstantní připomínku selhání. Hotovo, konec.

Pokud se posuneme do melodičtějších vod, jednoznačně vítězí nová alba The Dahmers a Horror Section. Béčková muzika k béčkovým lekačkám. A taky jsem si zamiloval EP Moremanteau od Sixteen Scandals, ostatně jako vše, co kdy natočili. Co je lepší, Turbonegro, nebo Hank Von Hell? A Ghost, nebo Gost? Každá z těchto desek má něco do sebe. Rok 2018 přinesl i perfektní nové nahrávky Principle Of Pain od Fotocrime, Free Life od Turbowolf a Combat Sports od The Vaccines. Z živáků mě nejvíc bavil Harley Poe se svým bytovým koncertem Alive And Alone. No a sólovka Briana Fallona Sleepwalkers mě okouzlila jako soulovější verze The Gaslight Anthem o poznání víc než předcházející zářez Painkillers.

Jenže co byl v uplynulém roce pro mě ten absolutní vrchol?

Návrat Andrew W.K. a jeho new age stadionová glam punk’n’rollová párty deska You’re Not Alone. Motivační kýč, jaký může vzniknout jen v Americe. Napadlo vás někdy, jak by vypadal svět, ve kterém by u metra nebyl stojan se Strážnou věží, ale s DVD Stranger Things? Andrew W.K. v tom světě žije. Konečně se mi ale po letech taky dostala do ruky punková nahrávka, která zní skutečně nebezpečně, drze a provokativně. Norové The Good The Bad And The Zugly (kteří od loňska půjčují svého zpěváka krajanům Kvelertak) natočili neurvalou desku Misanthropical House a pro mě osobně je to po strašně dlouhé době zčeření hladiny punk rocku, jaké jsem naposledy zažil asi od Night Birds. Nic se ale v roce 2018 nevyrovnalo první velké desce rouhačského folkaře jménem Amigo The Devil. Everything Is Fine je album, které mě na pár týdnů poslalo do kolen, a vlastně jsem se z něj doteď nevyhrabal. Písničky o víře, nevíře, chlastu, zklamaní a o marném doufání ve smrt manžela tajné lásky. Johnny Cash nové generace, kterému by holky do vězení neposílaly své nahé fotky, ale Necronomicon. Až se trochu bojím, že v životě už nenarazím na lepší desku.

Co „doma“? Adacta ze Tmy vzkřísila Zlo, Nikander prohnali sekyru kolenem a nebýt polovina songů v angličtině, hodnotil bych ještě nadšeněji. Protiklady od Rutka Laskier byla deska, od které jsem nečekal nic a dostal jsem víc. A Catastrofy, ačkoliv mě nejdřív ukázkami z Besnoty nepřesvědčili, nakonec vyvrhli důstojného nástupce Zbojnického tanca. Největší překvapení pro mě ale byla krásně smutná shoegaze deska Život perfektní vinohradské dvojice Dukla. Tak jen houšť!

Koncerty

1. Carpenter Brut – Palác Akropolis
2. Fotocrime – 007 Strahov
3. Flogging Molly – Lucerna

Jsme zmlsaní. A zahlcení. Co si vybrat, když ve stejný den hrají pár metrů od sebe v jednom klubu Rumjacks, v druhém Turbowolf a Killing Joke a ve třetím Tankard, Catastrofy a Čad? Rád bych zmínil koncerty, které jsem nestihl, a dost mě to mrzí. Dead To Me, Black Rebel Motorcycle Club, Gary Numan, Zeal And Ardor, Death From Above, Graveyard… I tak jsem ale viděl víc než dost. Jako vždy jsem pokaždé s chutí vyjel na strahovský kopec a užil si atmosféru podzemí bloku 7. Kamikaze Girls, 1000Mods, Castle… Miluju to. Ale to, co předvedli na společném koncertě dřevní doom blues metalová dvojice Eagle Twin a post-punková láska Fotocrime bývalého frontmana Coliseum, to bylo něco! A pro mě patrně to nejlepší, co jsem na Sedmičce kdy viděl. Na pomyslný vrchol sahají i kultovní Fu Manchu se svým vystoupením ve Stormu. Turbowolf míří na větší pódia, ale pořád jsou stejně divocí – Lucerna Music Bar (a určitě i Roxy) může vyprávět. Po dlouhé době jsem zavítal i na Novou Chmelnici, což není tak špatný klub, jak se říká, ale s návštěvností je to tristní. Každopádně vystoupení Mantar vše spálilo na prach a z popela pak povstali Skeletonwitch. Opět jedna ze špiček uplynulého roku, stejně jako dekadentní návrat Hanka Von Hell na scénu tamtéž. A nezklamali ani Virginia Hill jako Hankova předkapela. Festivalovou sezónu zase okrášlili Mighty Sounds a top vystoupení letošního ročníku pro mě určitě drží Riskee And The Ridicule!

Nejlepší show roku mohli předvést ve Futuru ostrované Idles, kdyby jejich dech beroucí kolovrátek neatakoval dvě hodiny čistého času. Stejně tak to mohl být (opět) Frank Turner, kdyby jeho letošní deska nebyla z kategorie těch slabších a koncert tak kvůli novým songům nepadal. Show, kterou v Letňanech předvedli Rolling Stones, byla mimo veškeré kategorie. Fantastický zážitek. Začátkem září si Lucernu podmanili Flogging Molly a ačkoliv bych jako jejich poslední dobrou desku označil Float, koncert to byl geniální. Výborný setlist, obstojný sound, parádní vystoupení stárnoucích folk-punkerů. Ale ten nejlepší koncertní moment mi obstarali Carpenter Brut se svým béčkovým synthwave metalovým šílenstvím. Palác Akropolis zažil neskutečnou hororovou diskotéku jak na maturitním plese Carrie. Co víc si přát?

Desky

1. Povodí Ohře – Povodí Ohře
2. The Armed – Only Love
3. Mind Spider – Furies

Zase. Spoustu skvělých alb. Hodně přelomových desek. Extrémní počet comebacků, i nějaký solidní objevy, ale hlavně velký otisk tuzemských kapel. Tím bych tentokrát začal. Povodí Ohře jen potvrdili očekávání a poslali do světa Nemesis české postrockové tvorby. Po právu. Vrchol dna. Za připomenutí stojí i alba kapel Pilot Season, Acid Row, Ravelin 7, ale i deska allstar teamu hip hopového labelu Ty Nikdy.

Za kopečkama toho bylo taky nad hlavu, druhá deska Idles, doplněná klubovým živákem ve Futuru je akcí podzimu. Joy je výtečnou tečkou za létem… Tenhle rok jako bych vracel k srdíčku, k melodickému/kalifornskému a kanadskému hc/punku, vývoji a mutacím tohohle trendy žánru. Za veterány jsem kvitoval (ano, tohle slovo nesnášim, ale chtěl jsem ho jednou použít, tak proč ne teď) návraty Satanic Surfers, No Fun at All, Pennywise. Je třeba zmínit nová alba kapel Cant Swim, Trophy Eyes, Boston Manor, Like Pacific, Knucle Puck, Youth Fountain a spousty dalších. Tohle prostě jede.

Koncerty

1. Limp Bizkit – Aerodrome Festival
2. Vaguess, Jack Spirit – Sally Brown/Plzeň
3. Casey, Endless Heights – Papírna/Plzeň

Event za eventem. Od píchačky k píchačce. Život promotéra a dramaturga hudební klubu se valí napříč produkcemi. Ale s klidem můžu říci, že jsem opět viděl spoustu skvělých kapela a koncertů, očekávaně i náhodou. WWW Neurobeat vydali nový rovnější elektro výplach a naživo nám to dali pěkně sežrat. #podkominem jsem o pracovní době viděl i Crisix, Thot nebo sympaťáky The Strapones. Mimo zmíněné jsem přežil Drážďanech Krále Žaludka a jeho totálně splašenou ještěří družinu metadruidů. Doslova sportovní výkon. Idles konečně v klubu jen potvrdili to, co už víme, a znovu se těšíme na RFP2k19. Rise Against byli v nejlepší formě, v jaké jsem je kdy viděl, celkem asi 5x. Spoustu festivalového tralála a bum čvacht. Nine Inch Nails, Stoner Sour, Sexy Dancers, Massive Attack a spousty dalšího. Parádní byli i moje první Mighty Sounds. Pecka byli A Wilhelm Scream, The Bronx i Get the Shot, kteří málem zbourali celou stage a to doslova.

V první polovině roku jsem dokonce popadl po letech paličky do ruky a odehrál díky partě Jack Prescott aka Shit Spirit asi desítku skvělých akcí. Ať už mini tour s Wilderness a Povodíčkem (ovšem, albová i klubová kapela roku) nebo po různých akcích spojených se supportem zahraničních kapel či melouchy pro Slush Records.

Uf, 2019 před náma. Já už mám až do září plnej diář.

Desky

Uprostřed informační války dostane člověk během jednoho roku tolik žrádla: olympiády, politické a špionážní skandály, podivně vzdálené války, akční nabídky, film o Queenech… A nad tím vším se pořád vznáší onen Damoklův meč teroristické hrozby.

To všechno jsou provázky, za které kdosi tahá. Kdo? Jak vypadá? Je to můj soused?

A my tancujeme jako kobry před fakírem. Hledáme svoji identitu, ale povětšinou na špatných místech, hlavně na sociálních sítích a v hospodách. A na nějakejch těch vejletech za exotikou, kde bloumáme po pouštích a pralesích se smartphonem v ruce.

Každej máme svůj vytříběnej politickej názor, přestože víme píču, a naplňování hrdě proklamovaných ideálů pokulhává už na základní lidské a empatické rovině. Morálně čistej kredit? Šmelo od kaktus mobilu. A do toho nám to jediné, co máme, totiž planeta, na který žijeme, pomalu hoří pod prdelí.

Snažíme se přežít a snad se i snažíme být dobří, zatímco krmíme paranoiu. Sem tam vylezeme zacinkat klíčema a nechat se nafotit represivními složkami, které se postarají, aby se nic skutečného a vážného nestalo.

To radši vlézt do nějakejch baráků, ty vlastníma rukama udělat obyvatelnými, abychom se v nich mohli ničit, úplně stejně, jako bychom se ničili v jakýmkoli jiným baráku. V jednom z těch prázdnejch bytů, který když jsou prázdný, zužujou životní prostor, a já v bludišti ze skelný vaty chytám kalustrofobii…

A nikdo stejně neopustí svůj navoněný koutek plný zmuchlaných kapesníků a lubrikantů potřebných k vyhonění ega. Internet, virtuální svět, palác JÁ, a mimo to se nic moc neděje. Zkuste na čas zahodit telefon a ocitnete se sami v postapokalyptické krajině.

Rok psa, prý spravedlivý, byl pro mě rokem přelomovým. Začal útěkem do Kalifornie a rozpadem všeho, co jsem znal. Pokračoval znovuzrozením v Brně, cigánským kočovným létem a nekonečnou tour. Zdánlivě pak skončil. V nemocnici a v těle dědy násilníka. Střízlivost s nožem na krku mi ale možná zachránila život. Uvidíme.

A k tomu všemu jsem měl zase skvělej soundtrack. Pro fetiš žebříčků je sice většina muziky – stará jak Metuzalém – nepoužitelná, ale i z aktuálních věcí jsem byl nadšenej.

Desky

Nejvíc z desky Songs of Praise od Shame. Nic mi větší radost neudělalo. A radost z Albionu vyváželi taky Idles, jejichž druhá deska Joy as an Act of Resistance byla určitě horší než ta první, ale pořád dost dobrá na to, aby se na ní člověk dlouho seknul. Bavil mě rokenrol s dynamikou tančení hudby, jaký vystřihli Viagra Boys na desce Street Worms, dotyk geniality jsem zažil s Marcem Ribotem a jeho Ceramic Dog na albu YRU Still Here?.

Skvělou rapovou deskou je Ta13oo od Denzela Curryho. Hodně jsem sjížděl Buga, který loni produkoval album K.O. od izraelské, avšak v patois zpívající Miss Red. Zaujala mě i temnota brightonské producentky Gazelle Twin na albu Pastoral. Novinka Urban Cowboy od australských Drunk Mums pokračuje v tom, co naznačili na sedmipalcích, tedy parádní staře znějící výbornej garážovej punk.

Československo? Povodí Ohře, i ta knížka, kterou k tomu Sisy napsal. Okouzlil mě hypnotickej sound desky Maybe It´s Fantasy kapely Rány Těla. Sekyra prohnaná kolenem od Nikander. To, co zachytili Tomáš Palucha na albu Čaro, je určitej druh šamanství. Do časů nadšenýho pubecentního vzdoru mě vrátil dřevní punk šternberských Kakktus.

A pak hlavně rap. James Cole alias Stanley Kuffenheim nahrál tvrdou a přitom zenovou desku. To se tady ještě nikomu nepovedlo. Šlapala scéna rapujících pankáčů: skvělej debut Celé Zle od Hyenxxx., jihlavskej psychonaut Smrad nahrál dokonce dvě desky, přičemž v létě jsem si dost ulítával na YabrakadabarzY. Edosh vydal svoje nejlepší sólo album.

A trnavským pistolím Wilderness stačil jeden song, aby ve mně zase zapálili oheň. Čo s tým hnevom je hymna. Poezie zeblitejch hajzlů, zaplivaných klubů a normalizační současnosti, zbavující se hrdinů a ikon, revoluční směs rapu a garážového punku se špinavou grungeovou patinou. New school, keď sme v piči.

Koncerty

Interpreti se na pódiích klubů střídají, že už nevím, kde mi péro stojí. A málokdy odcházím s pocitem, že to stálo za to. Každej je zahleděnej do svýho hovna, který odhaluje během podivného rituálu mlácení hlavou a strkání se v kotli. Dostane vlažnej potlesk a jako bonus fotoreport na fejsbuku. Nic moc se toho neděje.

Dýchalo to na veškerých akcích pořádaných pod hlavičkou Hluch Crew, ať už to byly ilegály s agregátem, koncerty Vanilla Poppers a italských Dadar a Shitty Life na Klinice nebo black metaly na bohnickém hřbitově bláznů s kapelami Bahratal, Übel a Lezok a neopakovatelnou atmosférou. V podobném duchu proběhl i DIY Bashavel v Košicích s aparaturou nastěhovanou pod kino Úsmev.

Výborní byli Vaguess v Crossu a s Wasted Whatever jsme tam onehdá odehráli nejlepší koncert. Mekkou prázdnoty bylo jarní Mersey, neplánovaně komorní koncerty v tomhle zaplivaném brněnském podniku mě vlastně bavily. Přijít na Acid Row, Old Folks House nebo Vellocet Roll a být v klubu sám či s třemi kamarády mělo svoje kouzlo. Vole a nová noisově hardcoreová úderka Nusle Sound System, případně Rutka Laskier, ti mě bavili, kdekoli a kdykoli hráli.

Maximálně naživu si člověk připadal na malých festivalech dělaných srdíčkem vyráchaným v bahně. Ostravský Chee Chaak v industriálním prostředí dolu Hlubina. Slovenský Fffud Fest na břehu Váhu u Seredě. Opičí bál v kopcích zvedající se Malé Fatry. Fotbal proti rasismu ve Věžničce. Alcatraz ve Šternberku. No Waves v Mnichově Hradišti.

Konec léta předznamenal poslední riot v nyní už bohužel vyklizených jičínských kasárnách. A malej riot na parníku s Povodím Ohře, tam mnou jejich poetika prostoupila natolik, že bylo nutný vtrhnout na příď lodi a halekat, jako by královna zrovna měla výročí, k tomu se kradly flašky ze stánků na náplavce a surfovalo na žehlicích prknech.

Koncerty

1. Balaclava, Same River Twice, Loosers – Kabinet Múz, Brno
2. Zeal and Ardor, Nyos – Futurum, Praha
3. Pacino, Tall as Trees, Emerdee – Bajkazyl, Brno

Je těžký psát tyhle roční shrnutí, emoce a dojmy z jednotlivých koncertů se už na konci roku mažou jedna přes druhou a předtím silný kouzlo těch lednových se už pomalu ztrácí. Bezesporu je tu ale jeden koncert, který mi nic z hlavy jen tak nevymaže, a to je podzimní reunion Balaclavy v Brně. Dodnes mám problém si v hlavě pořádně srovnat, jak strašně emotivní a skvělý to bylo. Kdykoliv se snažím někomu vysvětlit, proč to bylo tak super, padají ze mě jen patetický kraviny. Ta atmosféra, propojení, sdílení a jeden nekonečnej šílenej moshpit z tohohle večera udělali koncert roku, koncert o třídu vejš než všechny ostatní.

Dalším v pořadí je pro mě letos black metalová kometa Zeal and Ardor, která svým propojením černošských chorálu, otrokářské tématiky a satanských black metalových praktik precizně rozkrájela Futurum. Zeal se nezalekli ani problémů se zvukem zaviněných technikou, vyfuckovali ji a hráli, jako by se nic nedělo. Dobrá černá mše.

Třetí flíček patří jednomu malýmu, zapomenutýmu koncertu v Bajkáči v Brně. Nejen proto, že jsem tam poprvé viděl Pacino, kteří mě uhranuli, ale hlavně kvůli už neexistujícímu neměckýmu emíčku Tall as Trees. Brno bylo jejich poslední zastávkou na poslední tour, dál už na ně čekal jen rozlučkový koncert doma v Berlíně, a tak Tall as Trees vykouzlili jednu z nejpříjemnějších show, jakou jsem zažil. Čirá radost z hraní, štěstí ze samotného bytí propojené se zlostí a depresí ema. Pro mě kouzelný večer.

Z festivalového léta, které jsem celkem promrhal, chci vypíchnout volyňskou Summer Punk Party. Koupaliště, kde se tenhle fest pořádá, si mě naprosto získalo. Takhle vypadá fesťák dělaný srdcem, a hlavně pro lidi. Nejlepší festivalová atmosféra, kterou jsem zažil, schovaná v nevelkém festivalu v podhůří Šumavy.

Letos jsem toho stihl objet opravdu hodně a je spousta dalších koncertů, který jsem si moc užil. Na závěr tak ještě rychle pár jmen. Kalle jsou moje guilty pleasure, i když to nemusí být váš šálek čaje, jděte je naživo zkusit! Hopes, domácí divoká budoucnost, s novou deskou určitě pojedou tour, dejte si je! Fotocrime, jejich podivně smutný diskotéce jsem propadl po prvním songu. A pak britští Polar, upřímnější melodický hardcore, aby člověk pohledal.

Desky / domácí

1. Rutka Laskier – Protiklady
2. Cardio Radio – Demo
3. Drom – Tady bůh není

Brněnská Rutka Laskier se na jaře vytáhla nahoru s perfektním kouskem emíčka a vyhrála moje srdce pro tento rok. Album Protiklady je pro mě jedno z nejvíce emocemi napěchovaných domácích alb, má skvělou muziku, a hlavně perfektní texty. Skvělý album cover je už jen třešnička na tomhle emotivním dortu.

Druhou příčku obsadila další z Banánových kapel a jedno velké a příjemné překvapení. Tří songové demo, více melodií, než je běžné, a jedna budoucí punková hymna, za kterou bych dal do ohně mnohem víc než jen ruku. Příští rok chci určitě víc Cardio Radio, a vy byste měli chtít taky.

Místo třetí si u mě získali Drom a jejich koncepční album Tady bůh není. Album pojednává o koncentračním táboře v Letech a není to lehké poslouchání. Je ale nutné takové věci dělat. A když už, tak nejlépe s takovou upřímnou náloží, s jakou se to podařilo právě Drom.

Jinak je domácí scéna stále plná překvapení, což platí i pro letošní rok. Je toho strašná spousta, a tak tu hodím jen pár desek do placu. Zaujalo druhé album kapely I am Pentagon s názvem 269 a silným příběhem v zádech. Taky ztracená a znovunalezená deska kapely Zmar nebo atmosférou napěchované Kry od kultu s názvem Ravelin 7. A rád jsem si prošel i hardcorovou Thorny Path od smečky My Hard Lesson.

Desky / zahraniční

1. Birds in Row – We Already Lost the World
2. Counterparts – Private Room
3. Harakiri for the Sky – Arson

Birds in Row pro mě na jaře byli náhlým zjevením, které mi svojí muzikou dalo pořádnou ránu do hlavy. Tahle emo hardcore trojice si na nic nehraje a jejich nová deska We Already Lost the World vás rozstřelí stejně jako jakákoliv další jejich muzika. Melodie a výkřiky z tohohle alba mi v hlavě rezonují po celý rok, a i proto patří takhle nahoru.

Counterparts jsou moje kanadská slabost. A deska Private Room je absolutní guilty pleasure. Tahle placka obsahuje jen tři songy. Tři songy, které se údajně nevešly na předchozí desky, protože se kapele nezdály moc dobré. Za mě jsou to jedny z nejlepších, které kdy Counterparts vypustili do oběhu.

Harakari for the Sky jsem svou duši upsal už dávno, jejich letošní atmosférická black metalová deska už ale jen dokonala můj pakt s tímhle rakouským ďáblem. Smutek, zlost a křik utopený v temnotě protkávají Harakiri for the Sky melodickými linkami tak jak to snad nikdo jiný neumí.

A protože nové muziky je přehršel, ale zároveň ji není nikdy dost, i tady vysypu z rukávu pár dalších placek. S black metalem si, i když trochu jinak, zahrávají i Zeal and Ardor. Že se dá tenhle žánr pojmout neotřele a neokoukaně, ukazují na desce Stranger Fruit. Svou dominanci na poli metalcoru znovu ukazují Architects, Holly Hell má slabší chvíle, ale je to řemeslně mistrovská deska. Deafheaven jsou na hudebním poli výjimečným úkazem. Že jsou o krok napřed přede všemi, dokazují na novince Ordinary Corrupt Human Love. A na úplný konec pád do prapodivné temnoty stvořené uskupením Daughters. You Won’t Get What You Want je přesně to, co chceš slyšet, než střelíš do hlavy rok 2018.

Rok 2018 nebyl ničím v rámci subkultur a populární hudby zásadní a vlastně ani pamětihodný, s výjimkou přehlídky zajímavých reedic. Desek vychází bezpočet, ale již celé dekády jsou zacykleny v konfekci, a to, co mnozí vyzdvihují jako zásadní desky roku, není nic jiného než kšeftaři nafouklá bublina plná průměrnosti. Kdo si za pět let vzpomene na další a další hudebním tiskem adorovanou „zásadní desku britské kapely XY“? Mám dost intenzivní pocit, že nikdo.

Desky

REEDICE

Zahraničí:
Sodom (Japan) LP+EP
Battalion Of Saints „Complete discography“ 3xLP
Against „Welcome To The Aftermath“LP
Cheap Nasties „S/T“ LP
Baby Grande „S/T“ LP
Private School EP+Flexi
Cortex „1987“ EP
The Punks „Lost & FOund 1973- 1977“ 2xLP

Česko – Slovensko:
Slobodná Európa – Unavení a zničení
Do Řady „Neber to osobně“ LP

NOVÉ DESKY

Zahraničí:
Neighborhood Brats „Claw Marks“ LP
The Briefs „Kids Laugh At You“ 7“
More Kicks „It’s A Drag“ EP
Autogramm „What R U Waiting 4?“ LP
Tommy and The Commies LP
Dysnea Boys „I Scare Me“ LP
Warthog  2nd EP
The Baboon Show „Radio Rebelde“ LP+7″
Kakafoni „Krälar I Stoftet“ LP

Česko – Slovensko:
Ctib Demo
Innoxia Corpora „Hrubé domácí štěstí“ 10“
The Junk Food „Rather Go“ EP
Autonoe EP
Beton / Roxor Split LP
Prach „Demo“

Koncerty

Jednoznačně nejlepším koncertem roku bylo vystoupení The Briefs v propoceném SO36, následováno pražským koncertem The Baboon Show. Celkovou atmosférou pak prim hrál d-taktem poháněný Fear Fest v Modré Vopici.

Desky

1. The Interrupters – Fight the Good Fight
2. Catastrofy – Besnota
3. True Reason – Bez Strachu

Rok 2018, pre mňa silná hudobná nálož, či už koncertov alebo platní alebo albumov. Hádam aj rok 2019 bude tak hudobne silný ako tento. A vybrať tri najlepšie? Fuu, tak to je ale fakt náročné. Začnem albumom, na ktorý som sa neskutočne tešil. The Interrupters – Fight the Good Fight. The Interrupters sú podľa mňa záruka kvalitného spojenia ska a punku. Pecka She’s Kerosene sa stala mojim top songom od tejto skupiny. Ďalší album tento rok, ktorý má dostal, bola Besnota od Catastrofy. Táto zbojnícka banda, ktorá svojim nadupaným trashom vždy pohltí poslucháčov, tu ukázala svoju top kvalitu. Pecky ako Jebem vaše idoly, Príručka mladých zbojníkov atd., neunavia a dokážu nabiť brutálnou energiou. A tretia? Tak to bude asi True Reason – Bez Strachu. Priznám sa, k tejto kapele som sa dostal cez Beatiful Bastards až tento rok, čiže som moc od nového albumu neočakával. No hneď ako som si tento album vypočul, mi „odstrelilo dekel“. Brutálna hardcore nálož s dobrým textom a brutálnou energiou. Pre mňa aj prekvapenie roka.

Koncerty

1. Anti-flag a The Offspring – Incheba, Bratislava
2. Punkáči Detom 2018 – Opatovce, Trenčín
3. 10 rockov Uhol Dopadu – Stejdž, Trenčín

V poslednom čase si pripadám v trenčianskom Klube Lúč skoro ako doma, keďže je tam každú chvíľu nejaký dobrý koncert. No pre mňa koncert roka sa uskutočnil v Inchebe v Bratislave. Anti-flag a The Offspring, nezabudnuteľný koncert. Ešte som nezažil, aby kapela, ktorá hrá pred headlinerom, hrala lepšie ako samotný headliner. Nič proti The Offspring, ale Anti- Flag tu spravili o triedu lepšiu show. Druhý by som dal benefičný festival Punkáči Detom 2018. Pre mňa „srdcová záležitosť“ tento festival, skvelá myšlienka, skvelý ľudia, skvelé kapely. Tento rok ma tam najviac dostali Hoten Toten, Los Fastidios a Pipes and Pints. A do tretice: akcia 10 rockov Uhol Dopadu. Chalani z Uhlu Dopadu oslávili tento rok 10 výročie a oslávili to vo veľkom. Okrem nich na tomoto koncerte zahrala aj už nehrajúca kapela Anonym Kids, aby si ich diváci mohli ešte naposledy vychutnať (a stálo to naozaj za to), a spojenie funku a punku s názvom Patália, ktorá skvelo túto partiu uzavrela.

Koncertov bolo strašne veľa, čiže bolo fakt náročné vybrať tie najlepšie. Bola to skvelá hudobná jazda a ak bude rok 2018 rovnako silný, tak už teraz sa neviem dočkať.