Svátek metalcoru se řítí směr Česká republika a pražský Storm Club už mu otvírá svoje brány. Je pondělí 12. listopadu a v Praze má dnes svou jedinou českou zastávku letošní Never Say Die tour. Dlouho očekávaný koncert provázely, jak už se v posledních letech stalo zvykem, vášnivé diskuze o kvalitě a výběru kapel i klubu.
Přiznávám, taky jsem z letošního výběru předem trošku na vážkách. Nač ale házet ručník do mosh pitu předem. A tak už stojím před Stormem, kterej bude dneska večer muzikou natřískanej až po strop. Uvnitř totiž čeká sedm kapel a letošní Never Say Die!
Večer pro mě začíná s Currents, našlapaným metalcorem z amerického Connecticutu. Muzice Currents dominují skvělé vokály zpěváka Briana, kterej se během setu svým hlasem vydává do s přehledem extrémních končin. A to i přes slabší zvuk, který se, bohužel, stal takovou červenou nití tohohle večera. I přesto jsou pro mě Currents svěžím překvapením a s dnešní show také důkazem, že metalcore má pořád co nabídnout. Tyhle kluky bych si dokázal představit o pár příček v line upu výš.
Nemůžu si pomoct, headlinerem večera jsou pro mě Polar. Britští srdcaři, kteří celý svůj set neúnavně burcují publikum k větší aktivitě pod pódiem. Nutno dodat, že bez nějak extrémního úspěchu. Ale dnešek bude ještě dlouhý, a tak je proč si šetřit síly. Mně osobně půlhodinový set hardcore úderky Polar proletí hlavou jako kulka. A po jeho konci taky nabývám přesvědčení, že Never Say Die by v klidu sneslo o kapelu méně, výměnou za alespoň o fous delší sety. V úvodu setu Polar nabízí nejprve nové songy, které jsou více cítit po metalcoru, v závěru se ale stejně vrací do hardcore období a na Blood for Blood se jim nakonec daří rozpoutat pořádný kotel.
Krev, kterou Polar rozbouřili, přichází vzápětí ukolébat další britská kapela Casey. Casey jsou přesně tou kapelou, která žije, aby hrála, stejně jako hraje, aby žila. Upřímný projev kapely, která je vděčná jen za to, že může hrát a trávit čas v plném klubu, o to znatelněji przní špatný zvuk. Nevím, do jaké míry je to klubem, do jaké zvukařem apod., ale čisté, poetické vokály jsou u Casey jen utopeným šepotem, se kterým jejich muzika ztrácí ten pravý spirit. Tak velké akce, jakou Never Say Die bezesporu je, si přece sakra zaslouží alespoň decentní zvuk. Už kvůli kapelám samotným.
Celý večer ve Stormu je pečlivě časově nalajnován, a stejně jako všichni předtím i potom, začínají načas i Alazka. Německý metalcore má v publiku své fanoušky, kteří ho od začátku ženou vpřed. Já se ale můžu snažit sebevíc, zařadit se mezi ně nezvládám. Možná je to víc osobní antipatií než kvalitou kapely, ale tohle pojetí metalcoru mě jednoduše nebaví. Nepřesvědčuje mě ani stage presence kapely, která mi připomíná devadesátkové boybandy reformátované na rok 2018. Uznávám, že dvojice vokalistů statečně bojuje se špatným zvukem a že na pódiu málem vypustí duši, pro mě je ale celkový efekt jejich snahy téměř nulový. Právě Alazka jsou pro mě ukázkou kapely, která zůstává na mdlém pomezí mezi emotivní a procítěnou lehčí muzikou a více zvířecím a tvrdším zvukovým aranžmá. Tak snad se kluci brzy překulí na jednu stranu.
Kdo je pro většinu dneska headlinerem, je během úvodních tónů setu Northlane víc než jasné. Australská technicky propracovaná paráda nastupuje na pódium a Storm dneska poprvé zažívá ve svých útrobách pořádný kotel. Northlane se zvládají popasovat jak s rolí tahouna dneška, tak s horším zvukem a do rozjařeného crowdu pod sebou sypou jeden vál za druhým. Kotel neustane po celý set, ve kterém nechybí ani ty největší pecky z alba Singularity. Lidi nevědí, jestli s kapelou dřív zpívat nebo skákat, a když se set Northlane začne přiklánět ke svému konci, je atmosféra tohohle dlouhého večera na naprostém vrcholu. Ať chcete nebo ne, Northlane jsou výbušnou třešničkou na dortu tohohle ročníku Never Say Die!
Strašně moc už nechci nadávat na zvuk ale… Pro Being as an Ocean, kteří večer uzavírali, to byl pořádnej nůž v zádech. Kapela, která je postavená na hlasovém projevu jak zpěváka, tak kytaristy a jeho kontrastu s tišší muzikou prostě potřebuje mít vokály slyšet. Čisté zpěvy a promluvy ale zanikají v synťácích a bicích a screamy při tvrdších partech jen málokdy pronikají k uchu dostatečně hlasitě. Publikem, přestože po Northlane značně prořídlo, ani kapela sama rozhodně nedostávají, co zasluhují. Z obou stran je tak po celý set cítit určitá křeč. Mám pro Being as an Ocean určitou slabost, ale během téhle tři čtvrtě hodinky mě píchá u srdce, když si přiznávám, že mě to nebaví. A nezachraňuje to ani veškerá energie, kterou leader Joel ve Stormu nechává.
Never Say Die 2018 mě tak nechává stát uprostřed noční Prahy ve značném rozčarování. Ani teď se mi ještě nechce nad touhle tour lámat hůl a věřím, že s lépe zvládnutým zvukem by se celá akce posunula o level výš. Tentokrát to ale úplně nevyšlo, a i přes světlé momenty, kterých taky nebylo vyloženě pomálu, jsme letos měli tu čest s jedním ze slabších ročníků. Na úplný konec tohohle ukecanýho eposu se omlouvám Thousand Below, který jsem časově úplně nezvládl. Rád jim to příště vynahradím.
Podívejte se na fotoreport od Radka Holeše:
