Defcon Zero – Music For Gluesniffers, Terrorists & The Mentally Ill

Defcon Zero patří k do novým miléniem procitnuvší aktuální vlny britského punku v jeho divoké podobě. Žádní pánové v předdůchodovém věku, ale banda chlapíků odchovaná ulicemi Londýna deptaného gentrifikací ve stínu post-thatcherovské neoliberální noční můry, ventilující své deziluze ve světě řítícím se do pekla, alespoň pokud mluvíme o světě neprivilegovaných.

Od prvního tónu se rozjíždí naspeedovaná dávka toho nejenergičtějšího hardcore punku, plná chytlavých motivů a nasraných deklamací. Defcon Zero jsou ve svém projevu důstojnými vnuky Jerry’s Kids a Ripcord v tom nejlepším slova smyslu, ovšem se sdělením reflektujícím chmurnější časy, než jakými byla osmdesátá léta. Studená válka skončila a po krátké euforii přišlo něco mnohem horšího – tím je neoliberální permanentní krize, ve které se západní svět zmítá v novém miléniu. Vztek, frustrace a znovu vztek, to vše vykřičené do rychlých temp a nabuzených kytar, které staví na klasických hardcore punkových motivech. Nasraný projev hlavního zpěvu doplňují čas od času sborově skandované refrény, které umocňují úderný efekt desky a jejího sdělení, neboť jak napovídá titul – tohle je muzika pro čichače lepidla, teroristy a mentálně nemocné. První Braindead nebo druhá Welcome to London jsou hity a pocházet z tři desítky let staré desky, byly by klasikou klasik. Hudební motivy svou schopností zaháčkovat se mi v mozku čas od času evokují řádně zrychlenou verzi GBH v éře City Baby Attacked By Rats, což byla pro mě osobně jedna ze zásadních desek punkové puberty. Defcon Zero v sobě mají přesně ten samý mix tvrdosti, divokosti a intenzivní chytlavosti.

Jediné, co bych asi změnil, je stopáž a s ní související počet skladeb – pro ideálně odrovnávající efekt by bylo optimálních tak 10 místo 16 skladeb, zbytek bych nechal na samostatné EP.