Out Of Order: Kanada je tak rozlehlá, že vzdálenosti samy o sobě scénu rozdělují

Out Of Order je kanadská streetpunková kapela, která právě vyrazila na turné do Evropy. Ve středu 9. května vystoupí v Praze v Café Na půl cesty. Při této příležitosti jsme jim položili pár otázek, na které odpovídal zpěvák Scott.

Out Of Order vznikli v Halifaxu, v provincii Nové Skotsko v roce 2001. Co vás inspirovalo a jaké byly začátky kapely?

Když jsme začínali, chtěli jsme hrát přímočarý styl punk rocku. Ve městě, kde jsme všichni žili, bylo spoustu metalu, grindcore a skate punkových věcí, ale žádný nakopávající streetpunk. Chtěl jsem vytvořit něco, co by nebylo o ničem. Muziku od naštvanejch lidí pro naštvaný lidi. Od outsiderů pro outsidery.

Jak ses dostal do punkové scény?

Bylo mi kolem třinácti a můj kámoš poslouchal album od Bad Religion. Okamžitě mě to chytilo. Chodívali jsme do jeho baráku a pařili tam, protože jeho táta byl na celé léto pryč. Ta muzika se pro mě stala něco jako soundtrack toho léta. Bylo to syrové a inteligentní a mluvilo to ke mně přesně tak, jak jsem se v té době cítil. Bylo to jako startovací droga. Vyzvedl jsem si album UK Subs a znova jsem se narodil. Pamatuju, jak jsem chodil do Halifaxu na koncerty a jak jsem byl hotovej z toho, že existuje komunita odpadlíků, která sdílí stejnou lásku pro hudbu a subkulturu jako já. Kapely Lower Case R, System Shit a Chitz jsou pár příkladů, které vzešly v devadesátých letech z halifaxské scény.

Později se zakládající členové přestěhovali do Montrealu, kde měla kapela v roce 2006 první vystoupení. Jak to tam tenkrát vypadalo a jak dnes?

Koncertovali jsme už před rokem 2006. Kapela vznikla v roce 2001 v Halifaxu a začali jsme hrát po sklepech kolem roku 2002. Když jsme se přestěhovali do Montrealu, tak to byly zábavné a vzrušující koncerty. Bylo to pokaždé skvělé, protože na nás chodil mix skinheadů a punkáčů na každý koncert. Už to takové není. Publikum už se běžně tak nemíchá jako dřív. Je to už trochu jinak, ale pořád je tu skvělá hudba a party atmosféra, která pomáhá vznikat spoustě skvělé muziky.

Když jste v roce 2014 udělali druhé album Better Days, spolupracovali jste s českým labelem Vinyl 4 Bootboys Records. Jak jste na něj narazili?

Když jsme nahrávali Better Days, oslovil jsem několik labelů, abych zjistil, jestli někdo nemá zájem vydat naše album na vinylu. Bandworm records to původně chtěli vydat, ale V4B převzali iniciativu. Od té doby, co jsme od V4B převzali vinyly, s nimi ale nejsme moc v kontaktu. Byli moc fajn a my jsme šťastní, že můžeme v rukou držet super vinyl.

Nyní spolupracujete s Randale records, labelem z Německa. Poslední desku jste vydali v roce 2017. Jaká je?

Do Stuck in the Mud jsme dali naše srdce i duši. A myslím, že to ve výsledku můžete slyšet. Cílem je dělat každé album lepší. Myslím, že je tam spoustu hymen a témat, se kterými se lidé mohou ztotožnit. Takže máme jen pozitivní zpětnou vazbu.

Pro některé punkové kapely je držet se od oficiálních labelů důležité téma, i když nejde o komerční labely. Jak nahlížíte na D.I.Y. etiku v punkové scéně?

Vždycky jsem věřil v D.I.Y. etiku. Je to základ kapely a dává ti to svobodu kontrolovat svůj vlastní osud. Na nikoho se nespoléhat. Udělat si to sám. Myslím, že labely můžou být skvělé k tomu dostat muziku ven. Labely, pokud v tebe věří, ti mohou pomoci otevřít spoustu dveří. Svět se ale neotočí proti vlastní ose kvůli tomu, že kapela je na labelu. Myslím, že si vždycky budu držet volné ruce, protože nevěřím, že by někdy jiný mohl táhnout moji vizi o kapele. D.I.Y. for life!

V roce 2015 jste jeli evropské turné. Řekni nám něco o zkušenostech z tour. Jaké jsou v tvých očích největší rozdíly mezi Kanadou a Evropou? Zajímá mě tvůj osobní pohled a také pohled muzikanta.

Poprvé jsme jeli do Evropy v roce 2015 a byla to pecka. Hráli jsme hodně v severní Francii, Švýcarsku a Itálii. Potkali jsme spoustu zajímavých a podporujících lidí a vypili spoustu Grappa. Hráli jsme na Endless Summer festivalu v Německu a ty bylo neskutečný. Skoro jsem jsem umřel na úpal, ale stálo to za to.

Scéna tady je hodně rozdílná, záleží, kam jedeš. Kanada je tak rozlehlá, že vzdálenosti samy o sobě scénu rozdělují. Upřímně věřím, že si člověk ušetří kosti, když necestuje po Kanadě. Je to těžké při dlouhých přejezdech na tvrdých cestách. Každá kapela, která to dělá, má můj respekt. Ostrůvky scény se objevují po celé Kanadě. Vzdálenosti jsou ale tak velké, že každé město odřízlé od zbytku země má vlastní publikum, scénu a underground totálně oddělený od dalších měst. Jsou tu ale pouta mezi kapelami po celé Kanadě. Milujeme třeba kluky z Bats Out z Reginy, Saskatchewan. A vzdálenost čtyři tisíce kilometrů tohle pouto nepřeruší.

Máš nějaké vtipné historky z tour? 

Mám jich spoustu. Většinu nemůžu ani opakovat. Je to 17 let a zažili jsme spoustu šílených časů na cestě. Vzpomínám si, jak jak jsme jeli po nevadské poušti jednu noc po koncertě v Las Vegas. Všichni ostatní byli opilí a já jsem řídil. Nic jsem neviděl, všichni usnuli. Nakonec jsem našel poloopuštěné městečko, zaparkoval jsem u stromu na prázdném parkovišti. Zastavil jsem, otevřel dveře a sesunul se na deku pod stromem a rychle usnul. Ráno mě vzbudil hrozný smrad. Zjistil jsem, že každý idiot, co jel přes tuhle poušť, zastavil zrovna u tohohle křoví, aby se vysral nebo vychcal, a pak jel dál. Vlastně jsem si ustlal na tuláckým záchodě. Rychle jsme se spakovali a nikdy se nevrátili.

Myslíš, že by punková hudba měla být nějak politicky angažovaná (myšleno sociální kritika atd.), anebo to dnes není hlavním smyslem punku?

Myslím, že to může být cokoliv, co chcete, aby to bylo. Jestli chcete zpívat o politice, jděte do toho. Hodně štěstí. Jestli chcete zpívat o zlámaných srdcích a o pití piva, tak je to taky fajn. S čím mám problém, je, když vám někdo říká, co musíte být, v co musíte věřit a o čem musíte zpívat. Když začnete definovat parametry toho, co děláte, zákonitě omezíte svůj umělecký rozsah. Všichni jsme ovlivnitelní jedinci, náchylní k tom být vedení tím, co nás ovlivňuje. Nemám rád koncept, kdy limituješ svoje objevování, a proto pro mě punk rock bude vždycky to, co chci, aby pro mě byl. Je to něco, co nemůžete nikomu diktovat. Prostě musíte objevit ten pohon pro underground někde v sobě.

Můžeš nám říct, které kapely jsou dnes tvoje nejoblíbenější? Vždycky mě zajímají nové věci, které mi pomohou objevit perfektní novou muziku.

Jsem velký fanda Hard Evidence ze St. Luis. Myslím, že hrají přímočarý punk rock, žádné kudrlinky, jen hrubé hlasy a kytary. Určitě se těšte na nové věci od Strife, které brzy vyjdou, je to pecka. A nedávno jsem se zamiloval do The Baboon Show. Vím, že jsou známí v Evropě, ale u nás relativně moc ne. Tahle kapela udržuje rock’n’roll naživu.

Jak se těšíte do České republiky? Byli jste tady už někdy? Znáš nějaké české kapely?

Vždycky jsem se do České republiky chtěl podívat. Nemůžu se dočkat, až bude 9. květen. Upřímně toho ale o České republice moc nevím. Ale už se těším, až poznám nějakou novou muziku, až k vám přijedeme.