Náš nejlepší koncert v ČR, prohlašovali Kvelertak zatímco válcovali brněnskou Flédu
Na Velikonoční pondělí pokořila Metallica rekord v návštěvnosti v O2 Areně (ten mimochodem doteď drželi Kabát) a jako support si s sebou přivezla norské Kvelertak. Ti si pak pro lidi, jako jsem já (lidi, co nevyrostli na kultu Metalliky), připravili skvělé překvapení. Úterní koncert v Brně, kde se Kvelertak ujali role headlinera. Předskokana jim na Flédě dělali další Norové, vlčí smečka SIBIIR. Na Jožina z bažin se, na rozdíl od pondělí, sice nedostalo, zato ale měli Kvelertak prostor pro vlastní set v délce přes 90 minut. A to už je nálož schopná vytrhávat cihly ze zdi.
První, co mě u SIBIIR překvapilo, bylo, jak málo lidí si je přišlo poslechnout. Ta hrstka postávajících by se dala nacpat do polovičního klubu, a ještě by mezi nimi zbylo místo na cestu k baru pro pití. Přesto se do toho SIBIIR opřeli s vervou a svou fúzi hardcore a metalu ukázali v plné parádě. Takhle to zní, když se v Norsku rozhodneš udělat hardcore kapelu, ale nedokážeš se odpoutat od toho metalovýho dědictví, co si nese celá země. V písních se tu střídají metalový riffy a hc breakdowny, ale i ten breakdown zní tak nějak seversky. Dva zmíněné žánry se prolnou i několikrát během jednoho songu.
Původně jsem si usmyslil, že budu vůči SIBIIR skeptický, ale nakonec mi to moc nešlo, ty přechody mezi vyhrávkami a rychlými party se zběsilými blastbeaty byly hodně zábavný. Čemu tahle síla a kreativnost trochu scházela, byl zpěv, který byl po celý set tak nějak v jedné rovině, a nejzajímavější party přišly, když mu pomohly background vokály kytaristů. SIBIIR se v některých částech pokoušeli i o těžkou, pomalejší muziku – mnohem víc jim ale seděla ta severská zběsilost, ve které jsem si liboval já, stejně jako několik prvních nadšenců před pódiem.
Měl jsem obavy, jak to s tou návštěvností bude. Nástup Kvelertak je ale rozmetal stejně lehce, jako roztleskal teď už nacpanou Flédu. Při prvním songu nemohla na hlavě Erlenda, hlavního hlasu téhle kytarové parády, chybět pověstná sova. Všichni na ni čekali, všichni se zaradovali – účel splněn. Mosh pit pod pódiem se spustil jako na povel hned při prvním songu. „You are a bunch of fucking animals here!“ smál se Erlend někdy po prvním nebo druhém songu.
Hudba Kvelertak má strašnou sílu, tři kytary a dohromady pět mikrofonů, ve chvílích, kdy to v melodických refrénech spustilo vše najednou, mi ruce chtě nechtě vystřelovaly vzhůru. Celý set má opravdu přes 90 minut, na to jsem si na klubových akcích hodně odvykl. Tady se to ale dá lehce zkousnout, i po hodině je furt v Kvelertak co objevovat a čím se bavit. Stage diverům se nejdříve moc nechce, tak jako první do lidí letí mikrofon i se stojánkem. Pak už ho následují i živé bytosti a proud lidí plujících nad hlavami ostatních posluchačů se už nezastaví. Jen jednou, při wall of death, na kterou nakonec taky došlo.
Marně hledám chyby. Set byl mixem těch nejlepších a nejnovějších kousků, všechno do sebe zapadalo a na nudu nebyl čas ani v dlouhých kytarových partech. A že některé fakt byly. Set končil songem Blodtorst, ale mnohem spíš než krev je tu všude pot. Pro příště navrhuju název Svettorst. Skandující dav byl chvílemi ku vytržení, na úplný konec setu to nevypadalo. A tak se na pódium vrátil kytarista Maciek. „This is probably the best show we have played in Czech Republic.“ Zní to vtipně, den po koncertu před 20 tisíci lidmi. Přesto mu to trochu věřím. Kvelertak přidali jeden song. Vlastně dva. Nakonec to byly tři. A tak moc se jim ani poté nechtělo z pódia, že na úplný konec našli síly ještě na jeden, pojmenovaný jak jinak než Kvelertak.
Večer zakončil dlouhý potlesk a ještě delší loučení. Kvelertak před odjezdem domů rozdali tolik trsátek, že po návratu do Norska budou muset nejspíš doplnit zásoby. Já odcházím s pocitem skvělého hudebního zážitku, ještě umocněného mými počátečními obavami. A asi si nechám narůst vlasy a plnovous, ve víru té severské zběsilosti mi to stejně začalo všude rašit.
