Pää Kii / Lapinpolthajat – split EP

Mám rád finské kapely i přes to, že v devadesáti procentech případů nejsem vlastně schopen odhadnout, jak se správně vyslovují jejich jména a opisování názvů jejich písní mi zabere v konečném důsledku víc času než recenze samotná. Z toho celkem jasně vyplývá, že split EP Pää Kii s Lapinpolthajat v mém případě padne na úrodnou půdu.

Pää Kii jsou jedním z finských objevů poslední sezóny a jejich veškeré tituly jsou přijímány s halasně oslavnou aurou. Nutno podotknout, že více či méně plným právem. Pää Kii totiž vrací na scénu archetypální finský punk ze sedmdesátých let se vším všudy a oproštěný od nánosu pozdějších vlivů. Jednoduché, krátké a energické rocknrollové kompozice, doplněné o nezaměnitelný finský zpěv, v pravdě nenapodobitelná záležitost. Dík téhle kapele můžete na moment přerušit nakupování reedic finských punk desek od Svart Records a zaměřit se na něco, co je aktuální a zároveň neméně dobré. Pokud vám učarovali Eppu Normaali, Ratsia a další, Pää Kii vás bez pochyb dostanou. Navíc druhá ze zde obsažených písní, Aina Jonon Viimeinen s dominantním saxofonem, je hit jako prase.

Druhou stranu okupují Lapinpolthajat, již od svého prvního EP má možná nejoblíbenější finská hardcore punk kapela posledních dvaceti let, v čemž se ostatně každou svou další nahrávkou spolehlivě utvrzuji. Nejinak je tomu i v tomto případě, dvojice energických písní v duchu klasik jako Appendix či Lama, jen o tři desítky let mladší, ale stále stejně funkční a chytlavé. První skladbu Nyrkillä Kasvatettu Poika (proboha snad jsem to napsal dobře, finština je vážně brutální, haha), jsem si pouštěl asi patnáctkrát za sebou.

Co říci závěrem? Snad jen, že je to jedna z nejlepších desek, kterou jsem zatím dostal v letošním roce a její jedinou slabinou je to, jak je kratičká. A taky to, že si musím sehnat veškeré desky Pää Kii, což bohužel v ČR nebude asi zrovna jednoduché.