S knihami o punku se i v místním prostředí jako by v poslední době roztrhl pytel, a lví podíl na tom mají aktivity vydavatelství Véva Records, které se po reedici poněkud tristního dílka Punk Not Dead (recenze) vrhlo na něco jako volné pokračování.
Úvod, motající se kolem zahraničních kapel, se úmyslně drží stejných jmen jako původní kniha, nicméně tentokrát na zcela jiné informační úrovni a stojí za přečtení. Ti, kdož mají na svědomí jednotlivé statě, jsou v obraze a na rozdíl od svého pravzoru dokáží jít hlouběji k jádru věci. Každopádně mi uniká důvod, proč je tu obsažena jakási Sex Pistols revival kapela. Ale je pravda, že na imitátorské kapely mám naprostou alergii a je mi fuk, zda imitují Sex Pistols nebo třeba Red Hot Chilli Peppers, i jak to dělají.
Stejný mustr je použit i u části lokální, kde můžete sledovat popřevratové osudy kapel z původního Punk Not Dead. Ty si za čtvrtstoletí, které uběhlo v mezičase, zažily vzestupy i pády, aby se dobraly dneška jako stárnoucí figurky zápolící s pokročilým středním věkem. Mnohdy zapomínáme na to, že ve světě rockové hudby je to neuvěřitelně dlouhá doba, z kdysi svěžího mladického rockového rebelantství je hudba pro páprdy ve středním věku, zkostnatělý útvar v mnoha ohledech předvádějící stejné modely chování, proti kterým se celý punk bouřil.
Čtenář tu sleduje popřevratové osudy Plexis, FPB a dílem i jejich následníky Už Jsme Doma, Do Řady, Šanov nebo SPS a na ně navazující Squad 96, ze kterých se mimochodem záhy stala čistě neonacistická záležitost. Najdete tu nadhled i zajímavé vzpomínky, ovšem ti, kdož byli blbci před čtvrtstoletím, jsou zjevně blbci dodnes, jen je to odkrýváno ještě v neúprosnější nahotě. Opětovně se utvrzuji v tom, proč jsem začal mít na určité segmenty místního punku alergii již v 80. letech a proč mě i dnes navýsost vytáčí. Nabubřelý buranismus se v ústech některých zpovídaných snoubí s těžko skrývanou maloměšťáckou mentalitou, ale tak už to je.
Autoři odvedli poctivou práci i v tom, že příliš neretušují realitu, ale hlavně v tom, že se jim podařilo vkročit nesrovnatelně více pod povrch, samozřejmě především dík tomu, že na rozdíl od autora původního spisku píší o tom, co zároveň žijí a čeho jsou součástí.
Samostatnou kapitolou je na závěr knihy umístěné, zpoza vězeňské cely psané, vzpomínání Johnnyho Jukla, ex-kytaristy PS, Suicidal Commando, M.U. a Plexis. Jeho svět nabízí diametrálně odlišnou životní zkušenost od té mojí. Jeho předpřevratový svět je světem privilegovaného hošíka z prominentské velkoměstské rodiny, kde lavíruje někde na pomezí metalistického bigbeaťáctví a veksláctví. Studovat si může kde chce a cestovat téměř kam chce. Je to naprostá anti téze mého prožitku stejné doby a vlastně i anti téze toho, co pro mne punk, jakožto prakticky stejně starého pubescenta, prezentoval. Na to navazuje lehce sebeoslavný popis devadesátkových eskapád ve stylu „Podívejte se, jak jsem byl hustej“, který je co chvíli zábavný, aby se text opakovaně měnil v poněkud sebestředné povídačky o tom, s kým se vysmažil a s kým vyspal.
Nicméně příběh je alespoň otevřený a přináší čtivý osobní pohled, a pokud pro něco stojí tahle kniha opravdu za pořízení, je to právě tato finální část.
