Jako (skoro) každou středu pro vás máme nový díl rubriky, v níž prohledáváme přehrávače jak hudebníků, tak naší redakce. Tentokrát přinášíme komentovaný výběr toho nejlepšího, co jsme našli u Ondry, bubeníka rozjetých Kung-Fu Girlz, jehož recenze s podpisem Pionýr můžete číst i u nás na webu.
Modern Life Is War – Witness
Jeden z mých nej společníků na nočních cestách z práce, protože když musíte bejt 13 hodin milý na lidi, kterejm byste nejradši omlátili talíř o hlavu a probodli je vidličkou, tak nemáte zrovna náladu poslouchat debilní pop punk o středoškolských party a pozvraceným rodičovským obejváku. Emotivní texty o životě, jakej je, o tom, že to není žádnej med žít v týhle době a neposrat se z toho. To všechno doprovázený občas naprosto ubíjejícíma pasážema a asi nejnaléhavějším vokálem, jakej jsem kdy slyšel (třeba v závěrečný pasáži Hair Raising Accounts of Restlesness Ghosts je to fakt o husinu). Tahle kapela měla podle mě naprosto zásadní vliv na moderní HC kapely a odstartovala celou éru kapel okolo Deathwish Inc. a Bridge Nine Records (Have Heart, Carpathian, Ruiner, Life Long Tragedy, Killing the Dream), kdy ji stovky kapel líp nebo hůř vykradly. MLIW se dali opět dohromady, nahráli novou desku, která vychází na Deathwish Inc., ale obávám se, že Witness asi nepřekoná. Pro mě osobně je to fakt jedno z top HC alb, co kdy vyšlo, a já jen doufám, že jestli pojedou do Evropy, tak se zastavěj i v Praze. To bych asi uronil slzu, a to se mi na koncertě naposled stalo u Chidren of Fall na 007 x let nazpátek!
The Downtown Struts – Victoria!
Pro mě objev loňskýho roku, a to docela náhodou, když jsme si udělali výlet do Berlína na koncert Street Dogs, kterejm předskakovali. Trvalo mi chvíli, než jsem si desku naposlouchal, ale když tomu dáte šanci, tak zjistíte, že DTS jsou strašně chytlavý a dokážou vám během chvíle fakt zlepšit náladu. Pokud mate rádi Dead to Me nebo Rancid, tak si DTS určitě sežeňte.
Looptroop – Modern Day City Symphony
Hip-hop punx ze Švédska, kapela s přesahem a poselstvím a zároveň součást všech mejch přehrávačů od středoškolskejch let. Texty o světě okolo nás, kterej si svojí debilitou a ignorancí postupně ničíme, o tom, že je fajn krást v obchodech, ale nesmíte se nechat chytit. Nejlepší skladba je závěrečná Modern Day City Symphony, která krásně vystihuje život v moderních městech, kdy ztrácíme kontakt s přírodou, zavíráme se v chrámech konzumu a betonovejch džunglích a v podstatě nám stačí tak nějak přežívat. Když jsem na podzim díky kamarádovi objevil (pro mojí peněženku bohužel) stránku Discogs.com, tak tohle bylo první LP, který jsem tam hledal a za velice nerozumnou cenu koupil.
Invasionen – Hela Varlden Brinner
Další kapela Dennise z Refused. Invasionen znějí, jako kdyby Joy Division nebyly takova depka a Masshysteri byly víc indie. A všechno je umocněný tím, že Invasionen zpívaj švédsky. Je to fakt hrozně příjemná hudba na ospalej den, kdy máte nohy nahoře a nemusíte nic dělat. Po odmlce se prej dali znova dohromady a pracujou na nový desce. Těším se, protože jejich starý alba jsou téměř nesehnatelný (pokud teda nejste CDčkář). Jestli máte podobnou hudba rádi, tak si dejte Masshysteri, The Vicious nebo třeba Terrible Feelings. Švédi to holt uměj.
Off With Their Heads – Home
Pro mě rozhodně objev roku! Dokud mi je Banán nepustil v Rekomandu, tak jsem je neznal a musím říct, že bohužel pro mě. Dvanáct naprosto chytlavejchch skladeb svižnýho HC/punku, kterej bych přirovnal k mixu Hot Water Music a Social Distortion. Nějak nevím, co k tomu napsat víc, asi jen, že je to fakt parádní album, který byste si měli sehnat!
Rise and Fall – Into Oblivion
Rise and Fall a Hives jsou jediný dvě kapely, jejichž nový desky si kupuju bez předchozího poslechu, protože vím, že prostě budou dobrý. Belgie, země pralinek, sice neprodukuje stovky kapel jako Švédsko a Anglie, ale když už místní scéna něco vyplodí, tak to stojí za to! A zajímavý je, že většinou se jedná o pěknou temnotu – Amen Ra, Black Heart Rebelion, Oathbreaker nebo Hessian (poslední dvě kapely, aspoň pro mě, v neděli na Fluffu zastínily Strike Anywhere, kvůli kterejm jsem tam jeli) nejsou zrovna bandy, který by vám zpříjemnily nedělní oběd. Into Oblivion je druhá velká deska RAF a pro mě nejlepší, je to jízda od začátku. Deset songů, kde se mísí lopato styl Integrity a Cro-Mags s pomalejma temnejma pasážema, kde kytary a bicí společně s parádním řevem pěkně zatloukaj hřebíčky do rakve dobrý nálady.
