Bajonet – Sirota

Když umřela babička, vzal jsem si z jejího vršovického bytu v přízemí jen dvě věci. Hrnek, který uměl zahrát Somewhere My Love z Doctor Zhivago, a knížku Na západní frontě klid. První české vydání z roku 1929. Teď jdu suterénem londýnského Imperial War Museum a celou dobu mi v hlavě hraje jedna deska. Procházím prašné zákopy, kolem je ohlušující rachot dopadajících dělostřeleckých granátů, ta tíseň je neskutečná a do hajzlu, je to přece jenom expozice první světové války. A tu desku, co mi hraje v hlavě, nedokážu nevnímat. Sirota od Bajonet.

„Celej den tam visel zamotanej v drátech.“ Po intru, které přísně nastoluje atmosféru celé desky, se rozjede song Trenčkot. V ten okamžik už je jasné, že mám v ruce jednu z nejsyrovějších desek, co jsem kdy slyšel. Veškeré nedokonalosti jdou stranou, pozornost na sebe strhává uštěkané frázování obnažených textů. „My vám ty bajonety nasolíme do prdele!“ I když je celé album o válce, nečekejte epické příběhy hrdinů z fronty. Nahrávka ukazuje ta největší svinstva zákopové války, nemoci, umírání, zmrzačené kamarády, touhu po další dávce morfia. Vydechnu si, jen když otáčím stranu. „Budeme bojovat, dokavad naše vlast nebude úplně prázdná.“ Tenhle thrash s přesahem k black metalu i hardcore punku je šílený. Žádný ze songů snad nejde nad dvě minuty stopáže, Bajonet perfektně pracují se změnami nálad a člověk až žasne, kolik odstínů může mít zmar. Deska se láme tolikrát, že se nedá spočítat. Nejsilnějším momentem je ale song Hybaj na šibenice. „Hej, smrti, ty kurvo, cejtim tvoji píču!“ Pak pomalé vybrnkávání a zas hurá do maniakální riffovačky. Co na tom, že místy do sebe všechna ta kolečka nezapadnou, že kytary jsou někdy moc překombinované a text se občas někam nahrne. V případě takhle silné desky mi to je jedno. Když se blíží konec desky a jako mantru Bajonet křičí: „Matky! Kéž by vaše lůna byla hrob!“, máte dost starostí sami se sebou. A Johanka z Reichu na samém závěru jenom potvrzuje ten žánrový přesah, který mě oslovil už s prvním poslechem.

Sirota 1914+100 vyšla letos v reedici na vinylu u domácího labelu Support Underground. Tahle recenze třeba způsobí, že bude na koncerty Bajonet chodit o deset lidí víc. Nebo že si některé metalové kapely uvědomí, že okrajový přesah k punku a hardcoru nedegraduje jejich tvorbu. Že síla desek není v tom, kolik akordů umíš a jak moc všechno profesionálně zvládáš, ale v prožitku, který dokážeš nabídnout. 26 minut se Sirotou mě pokaždé vyčerpává, ale jdu do toho zas a znova, protože tohle je nejlepší české koncepční album, které tu vzniklo od Dialogu s vesmírem.