Bývalé východní Německo je dodnes v mnoha ohledech zvláštním koutem světa. Historie se podepsala, což ale nebrání scéně a subkulturám, aby kvetly a rozvíjely se. This Is Ska, Beatclub Dessau, Paddy Wagon Folk Punk Rock Festival, Endless Summer, Dynamite Skafestival, Berlin Ska City Festival, Felsenkeller Leipzig, Wild At Heart, Kreuzberg, CoreTex… Takhle bych mohl ještě dlouho pokračovat. Důkazů o fungování místní scény je více než dostatek. Vraťme se ale k prvnímu zmíněnému, stylovému festivalu This Is Ska, odehrávajícímu se v malebném městečku Rosslau, kousek od Dessau. Komorní festiválek se v podhradí Wasserburgu Rosslau koná v závěru června 20 dlouhých let.
Nechci psát v superlativech, protože „much“ k vychytání se pár našlo, ovšem událost si nás získala kapelami, djs, atmosférou i jídlem a pitím, o přátelských návštěvnících nemluvě. Osobně si neumím představit lepší zahájení letošní festivalové sezony a musím říci, že This Is Ska nastavilo laťku letních akcí pod širým nebem hodně vysoko.
Pro mnohé z nás je festival, kombinující v dramaturgii ska, rocksteady, reggae, two tone, garage rock’n’roll a mod music, v podstatě ideálním místem, kde se kulturně obohatit a zároveň pekelně vyřádit. A pokud jste hudbou přesyceni, není nad to vyrazit do městečka Rosslau, jež je po zbytek roku mimo konání festivalů trochu jako ghost town, a pak do nedalekého Dessau, navštívit tamní Bauhaus.
Plzeň-Praha-Drážďany-Lipsko-Rosslau. Rychle do areálu, vyměnit vstupenku za parádní barevnou pásku, obdržet přehledného festivalového průvodce, postavit stany ve starém sadu pod hradem Wasserburg Rosslau a stíháme ještě část setu rozjetých německých ska matadorů Yellow Umbrella. Hudebně i stylově dotažená show a uvědomuji si, že je asi vlastně vidím naživo poprvé. Pak se zamyslím nad zásadní otázkou letních akcí – mít nebo nemít na festivalu uvaděče? Výrazná postava německé scény, Dr. Ring Ding, chvílemi bavil a občas otravoval. Všímám si ale i krásného areálu v podhradí, s jednou hlavní stagí u staré zdi, druhým mini stanovým pódiem, mnoha stánky a geniálně řešenou dispozicí velká stage – uprostřed zvukaři – vzadu djs. V přestávkách mezi živými kapelami se jen otočíte čelem vzad a paříte na s láskou vybírané vinylové skvosty, hity i rarity, pouštěné tou nejvypečenější partou djs Rudeboy Soundsystem. Při pátečním večeru je načase nakopnout spád událostí s radikálními dánskými mods The Movement. Ti mají tentokrát dobře nazvučeno, vynikne melodičnost songů, která byla naposledy v pražském Rock Café utopená, a předávají publiku hromadu pozitivní energie a porci levicového aktivismu. Odhlédneme-li od pro některé nestravitelných politických názorů, jsou Movement plnohodnotnou mod rock’n’roll revival kapelou, a je to tam všechno – soulová radost i melancholie, rock’n’rollová drzost a energie a občas i garážová hrubost a neurvalost.
Aby té politiky nebylo málo, vzápětí nastupují italští ska punkoví chuligáni Talco. Příliš si na kombinaci ska a punku nepotrpím, ale díky tomu, že Talco do ska punku míchají italský folk i temperament, jsem jim přišel na chuť. Tentokrát ale má opilost a únava dostoupily takové úrovně, že jsem si koncert moc neužil. Příval energie a singalongy už jsem nezvládal, ostatní návštěvníci se ale nechali rádi strhnout. Já jsem alespoň využil alkoholický hlad a šel ochutnávat jídlo z mnoha stánků. Na tak malý festiválek byla nabídka opravdu pestrá. Jelikož mě maso omrzelo, prahnul jsem po nových chuťových vege zážitcích. Vegetariánský bratwurst v housce s hořčicí měl něco do sebe, výtečná byla i mexická tortilla s grilovanou zeleninou. Typicky německá byla kombinace hranolků a kari kečupu. Abych nepraskl, poslední chuťovkou navrch byly parádně kořeněné grilované houby.
V ranní rozjařenosti mě úsměv opustil, když jsem se sháněl po sprchách. Žádné na místě nebyly. Nebo jsme jen špatně hledali? Ne, ptali jsme se. Asi teď vypadám trochu jako zhýčkaný alternativec, ale stárnu a mám rád trochu pohodlí i na festivalu – a jeden či dva kontejnery se sprchami by snad problém nebyly. Sociální zázemí celkově dost pokulhávalo na to, že festival funguje dvacet let. Málo toiek, žádné žlaby s tekoucí vodou, alespoň na osvěžení, žádné sprchy. Pár porcelánových záchodů za poplatek 1 € už situaci nevytrhne. Neříkejte mi, že by tyhle nedostatky Němci s jejich smyslem pro Ordnung a organizaci za dvacet let nevychytali. Že by spíše na dotažení chyběly finance? Tak ať to někdo zasponzoruje, sakra, nebo se na to složíme přes kickstarter či podobnou hovadinu, protože jinak je This Is Ska naprosto boží festival!
Dost kritiky, ať nevypadám nevděčně. Legendární The Skatalites, jedni ze zakladatelů ska, spolu s charismatickou „královnou ska“ a první dámou scény, Doreen Shaffer, zahnali všechny chmury. Většina hudebníků v sestavě kapely je obměněná, původní členové nejsou mezi živými. Ale Skatalites si přesto uchovali zaslouženou pověst průkopníků starého ska zvuku a precizních muzikantů. Instrumentální provedení je pořád dokonalé, Doreen má stále sametový hlas, songy jako vždy prokládá vřelými děkovačkami a šířením pozitivní energie, a atmosféra na koncertě vás vezme na Jamajku.
Vzápětí nastoupili irští šílenci The Hacklers se svým zběsilým two tone nářezem. Opět jsem prošvihl některé kapely a oddával se přehrabování ve vinylech u stánků Copasetic a Moskito Shopu. Později jsem si při poslechu ze stanového městečka všiml, že výpadek kapely z line-upu byl vyřešen poměrně odvážným a bláznivým krokem – na pódiu se objevil soubor místní dechovky, hrající jinak na lokálním festiválku, probíhajícím na náměstí Rosslau současně s This Is Ska! Dost bylo dechovky, je čas na naprostou bombu a objev festivalu. Tím pro mě byli izraelští soulaři Men Of North Country z Tel Avivu. O existenci této party jsem věděl, ale netušil jsem, že naživo budu tak nadšený. Skromná dechová sekce dokázala znít jako půl orchestru, kytarista drtil struny nádherně znějícího Rickenbackera a hudebníci fungovali jako spolehlivě šlapající stroj. Atmosféra northern soulových tančíren se vrátila s živou kapelou pod širým nebem v podhradí Wasserburgu Rosslau – aktuálně hrajících soulových uskupení je jako šafránu, o to více snahy a lásky ale do tvorby vkládají.
Po novém hudebním objevu byla na řadě osvědčená kvalita, holandsko-americká skvadra, „punkový Marley“ Jaya The Cat. Krom klasických vypalovaček zazněly i kousky z novější tvorby, pódiový projev byl zběsilý a uvěřitelný jako vždy a proběhl i „wall-diving“ klávesáka, popadnuvšího tamburínu. Napřed přelezl ze stage na zeď v podhradí, kde chvíli poskakoval a hecoval dav, načež skočil do lidí.
Přišel večer a s ním i společné vystoupení Doreen Shaffer a Strangera Colea, podpořených partou The Steadytones. Opět dokonalá stará Jamajka, hity You’re Wondering Now, Sugar Sugar nebo Bangarang. Festivalové šílenství vyvrcholilo s geniálními two tone hvězdami Selecter v čele s neodolatelnou a inteligentní Pauline Blackovou, která v šedesáti letech stíhá zpívat, nabádat scénu k jednotě a aktivitě a ještě skákat po pódiu jako zamlada. Zazněly samozřejmě novinky z alba Subculture, nebyli jsme ale ochuzeni ani o fláky Missing Words, On My Radio nebo Three Minute Hero. Třešničkou na dortu byl pak nenásilný přechod z Too Much Pressure do Pressure Drop a zpět.
Zuřivou tečkou za letošním ročníkem This Is Ska byly francouzské ska plešky 8°6 Crew. V duchu tradice kašlali členové kapely na angličtinu nebo němčinu a mezi francouzsky zpívanými skladbami mluvili též francouzsky. To se jim ale při hudebních výkonech, jaké podávali, dalo odpustit. Nekompromisně a profesionálně odehráno i zazpíváno, s pečlivě vybraným setlistem. Jen trochu škoda, že po poslední živé kapele se už nekonalo taneční šílenství s Rudeboy Soundsystem – na druhou stranu – v nejlepším se má přestat.
Foto: Krzysztof Gajewski, Amory Salzmann
