Způsob, jakým se dá udělat z kapely lokálního dosahu, avšak globálního potenciálu, kapela exoticky troufalá, hlavně pro konzumenty, kteří kytary znají akorát z reklamních upoutávek na nejmenovaný obchod s hudebními nástroji, je obdivuhodný bizár i na ty naše tuzemské poměry.
Těžko se dopídíme důvodu, proč se Wild Tides, jedna z neopěvovanější klubových českých kapel současnosti rozhodla sejít z cesty směrem do neznáma a zkusit se přiblížit návštěvníkovi Votvíráků či majálesových veselic. Jakub Kaifosz a jeho nohsledi mají na tílkách takřka neodstranitelnou skvrnu od protlaku z pizzy, ve vousech drobky od Chio Chipsů a na rtech rozteklou Milku. Na nové desce jakoby se odklonili od coolového mítvpíčizmu a naopak se ze všech stran hrnou ke tklivé ufňukané zpovědi, která odhaluje nejedno úskalí člověka, jenž je v dnešní době jen figurkou v marketingovém Člověče, nažer se.
Písně jakoby ušité horkou jehlou, navzdory sebelepším mimikrám, podezřívám z toho, že zrají již delší dobu. A uzrály. Dočkaly se. Z tancování mezi cukrovou vatou a všemožnými krabičkovými efekty mi stoupá hořčice do komína s takovou pompou, až mám místo pevného postavení vratký chrám. Natolik až se mi samou nostalgií vlní vinyly a trička mi na ramínku šisujou. Úplně to samý. A furt dokola. Celou desku už to neskončí. Intimní žalozpěv na rozloučenou. Epitaf na krabici od bot. Ve které původně byly nejspíš plesové střevíce. Pak v ní skončily ošoupané kopačky. A teď v nich nejspíš nebude nic. Krom pár fotek z polaroidu.
Tak nějak ti rozumím. Jsem ročník 85 a vážně chtěl bych zjistit, jestli umím být sám.
Bezvýchodnost zjištění, že „všechno už tu bylo, nevymyslíš nic“ se celým Sbohem a šáteček prolíná jako atmosféra sídlištního bytu na konci 80′, kde na zdech mají mladí novomanželé plakáty Olympiců. Orbisna a Jacksons. Ze zánovního magiče poslouchají Tučného z kazety a ve společném objetí si plánují lepší zítřky napříč poslední dekádou 20. století.
Schovávat se za punk v jakékoliv podobě vám, hošánci, ale neprojde. Tady se stylová schizofrenie a nejspíš nechuť znít jako někdo jiný tak trošku vymstila a všechno se dohromady na jeden poslech zkrátka vydržet nedá. Takový syndrom vánoční kolekce. Spoustu chutí, spousta tvarů, ale jakmile to splácáte dohromady, může vám z toho být jedině zle. Anebo dobře. Vždyť je to jedno. Všechno už bylo minimálně jednou napsáno a my se už jenom tetelíme blahem, až to bude všechno za námi. Často o tom ani nevíme.
Všechno bude fajn.
