Jak viděla redakce Kids and Heroes rok 2016?

Desky:

1. Hellions – Opera Oblivia
2. Green Day – Revolution Radio
3. Adept – Sleepless

Uplynulý rok byl produkcí kapel napříč všemi žánry skutečně bohatý a v hudební atmosféře, ve které se cítím jako doma, štědrý. Vždyť jsme se letos dočkali nových alb punk-rockových velikánu. Za Kanadu to letos byli Billy Talent se svou šestou studiovou deskou a taky třeba Sum 41 s jejich 13 Voices, jenž bylo vysoce očekávané, avšak pro mě mírným zklamáním, které je možná způsobeno faktem, že americké legendy Green Day svou deskou Revolution Radio umlčeli všechny, kdo o nich pochyboval, a to nesmím opomenout Blink 182 se skvělým Mattem Skibou, na nové desce California. Na opačné, leč příbuzné HC frontě byl taky pohyb. Už v únoru nalezla světlo světa deska Sleeples švédských metalcoristů Adept. Pro mě překvapivě dobré album, ale po koncertě jsem k jejich živému projevu spíše skeptický. Dočkali jsme se třeba i nových Deftones – Gore, Architechts – All Our Gods Have Abandoned Us nebo The Devil Wears Prada – Transit Blues.

Koncerty:

1. Sum 41 – Forum Karlín – Praha
2. While She Sleeps – Futurum – Praha (report)
3. Parkway Drive – Planet.tt Bank Austria Halle Gasometer – Vídeň

Ač se mi teď na začátku nového roku zdá, že jsem toho v roce 2016 tolik neviděl, není to tak úplně pravda. Nebylo úplně snadné vybrat tři koncerty, které bych vyzdvihl. Hned v únoru jsem byl svědkem obrovské metalové show, kterou předvedli Parkway Drive za podpory Architects ve vídeňské hale Gasometer. O pár dní později jsem už stál ve Futuru a hltal drzý projev Andrewa ze Stray From the Path. Hollywood Undead mě v dubnu v Karlíně v dobrém slova smyslu spíš pobavili a o čtyři měsíce později jsem se ve Fóru Karlín ocitl znovu, tentokrát na první den Prague Sounds Good, kdy vystoupili Millencolin a Sum 41. První jmenování byli pro mě obrovským zklamáním a bylo to nejspíš tím, že zvuk byl fakt příšerný. Za to Sum 41 byli skvělí a jejich koncert obsahoval všechny známé a oblíbené pecky včetně tehdejších novinek. Posledním koncertem roku 2016 pro mě byli While She Sleeps v pražském Futuru. V nelidsky narvaném klubu probíjela metalcorová energie a stagediving se nesl přes celý sál.

Desky:

1. Conor Oberst – Ruminations
   
2. Kvelertak – Nattesferd
   
3. Descendents – Hypercaffium Spazzinate

Mám za sebou rok, kdy jsem vypil víc kafe než piv a nedělní kocoviny si už nemůžu dovolit. Pečlivě musím rozmýšlet, čemu čas věnovat budu a čemu ne. Hodně jsem ho ale věnoval bílé eponymní desce od kalifornských Weezer. Plážový návrat někam k albu Pinkerton je prudce návykovou a především srdeční záležitostí. Stejně tak je mojí srdeční záležitostí i kapela I Am The Avalanche, jejíž frontman Vinnie Caruana vydal hodně příjemné album Survivor’s Guilt. To z britských ostrovů prudký vítr přinesl naprosto vysoulenou desku Birth/Death od The Computers, která zas a znova boří žánry, nebrání se jazzovému pianu a nestydatě popovým pasážím, a přitom je to prostě pořád jen rock’n’roll. To jejich krajané Max Raptor na své eponymní desce přitvrdili, znějí jak uhlazenější Gallows a výsledek je podobně perfektní. Svůj debut s koncem roku vydali Pale Lips a je to zamilováníhodné zkreslené retro, kterému by slušelo CBGB. To Iggy Pop, legenda legend, se spojil s hlavou QOTSA a výsledkem je hodně silné album Post Pop Depression. Pamatuju si svou nevěřícnost, když jsem je poprvé viděl hrát Break Into Your Heart v Colbertově show.

Povedly se i desky z trochu tvrdších vod: hlučný debut Gold od atlantských Whores., album List od Martyrdöd a třeba sólovka Abbatha z Immortal, která vůbec není tak blacková, jak se tváří. 69 Eyes se taky tváří dost temně, ale romantické album Universal Monsters se jim po letech zase povedlo. Švédští okultisté Ghost přišli s novým EP Popestar, které ukrývá hitovku Square Hammer a božský cover od Echo And The Bunnymen. Wovenhand zase tu svojí temnotu pojali hodně šamansky a deska Star Treatment je excelentní kus vinylu. Svět uzřel geniální one man band Vurro. A teď ten top. Po dvanácti letech vyšla nová řadovka od kalifornských Descendents a je to láska na první poslech, přesně v melodiích, které si osvojili s deskou Everything Sucks. Miluju to! To třetí deska norských Kvelertak přetéká trošku jinými melodiemi. Je to pořád dost metalová záležitost, ale s velkým přesahem k punkrocku i hardrocku, šok z prvního singlu 1985 byl pořádný, ale vítaný. No a Conor Oberst? Vloni se do mojí topky dostal s deskou svojí kapely Desaparecidos, letos s naprosto odhaleným albem Ruminations. Jeho rozpoznatelný nakřápnutý hlas plný emocí pouze v doprovodu kytary, harmoniky a piana. Deset tracků, které vás vyčerpají a vyplivnou.

A co doma? Debut Krang, který nezní jak ze Severní Moravy, dvanáctipalec Repelent SS, který z očí peče chleba, vyzrálý debut pražské Kovadliny a opět dokonalá nahrávka od brněnských My Dead Cat. Strašně moc jsem si ujížděl na prvotině Smrtislava, která je sametově temná, i na rozlučkovém sedmipalci kultovních Lakmé. Konec roku přinesl asi i tuzemské album roku: Svět už je jinak od Cirguz. Silné v lyrice, svižné v hudbě. Bez zbytečností a bez pózy. Tak doufám, že na tenhle solidní výčet u nás někdo naváže, o zbytek světa strach nemám…

Koncerty:

1. Frank Turner – Lucerna Music Bar
   
2. Kvelertak – Lucerna Music Bar
   
3. Max Raptor – NoD

Na konci roku jsem vždycky překvapený, kolik času jsem strávil mezi upocenými těly, prostál u baru nebo jen koukal na pár lidí na pódiu. Ty nejlepší okamžiky přinesl koncert Franka Turnera v Lucerna Music Baru. To obrovské množství energie, které se na vás valí, je nepochopitelné. Bez debat nejlepší vystoupení roku a možná i celého mého dosavadního života. Na stejném místě pořádně zatopili pod kotlem norští Kvelertak, kteří tu představili svou desku Nattesferd a bylo to jejich zatím jejich nejpovedenější vystoupení u nás. Čitelné, energické, kontaktní. To třeba Leftover Crack v karlínském Foru kontaktní být chtěli, prostor jim to ale znemožňoval. Zahráli tu ale perfektní koncert, což se bohužel nedá říct o švédských Millencolin. Léto vůbec bylo silné: Iggy Pop nadchnul celý Metronome Festival a rozplakal nebe, Handsome Dick Manitoba přivezl do Modré Vopice The Dictators a celý klub byl paf. Koncert Nowherebound před Café Na půl cesty byla solidní tečka za festivalovou sezónou, kterou odstartoval křest debutu Kovadliny na pontonu u Střeleckého Ostrova ve společnosti dokonalých Remek. Kdyby zvukař nepokazil vystoupení Bad Religion na Aerodrome Festivalu, mohl z toho být jeden z vrcholů sezóny, takhle je ale zastínili i Billy Talent. V Lucerna Music Baru se při koncertě Suicidal Tendencies z návštěvníků stalo jedno tělo, při vystoupení Slim Cessna’s Auto Club se tamtéž čekalo na spasení. V Crossu to rozbalili Graveyard Johnnys i nestárnoucí The Fleshtones, v NoDu, zatímco dole se moshovalo na Architects, to Max Raptor rozjeli ve velkém stylu a první circle pit toho večera určitě nebyl pod nimi v Roxy. Tuhle kapelu tu chci vidět znova. Nemůžu nezmínit ani vystoupení Wolfmother v Roxy a fantastických Baroness v LMB. V Bubnu to byl večírek za večírkem, Night Birds tam potvrdili svou pozici jedné z nejaktuálnějších kapel na scéně, Scumbag Millionaire sem dovalili v chevroletu a to byl teprve rock’n’roll. Z Nizozemska přijeli The Originators a to byl teprve soul. Teenage Bottlerocket ve Futuru byl splněný sen, kterému se The Bones nemůžou rovnat. Kdo byl lepší v Karlíně? Pixies nebo Fews? A co na Sedmičce? Doteď nemůžu zapomenout na „křest“ splitka Kovadliny s Telefonem! Nebo koncert mojí psycho srdcovky The Brains. Nebo Lucifer Star Machine, kteří tu zahráli už potřetí, a pořád to graduje. Co Repelent SS, kteří tu po sobě zanechali takovou spoušť, že se i Yuppicide divili. A pak taky všechna ta vystoupení Krang, My Dead Cat, Just For Being, Sorry Holka, Black Burley, navrátivší se Nežfaleš nebo další koncert The Rocket Dogz s Vladimirem 518. Viděl jsem kapely, které jsem už roky vidět chtěl, a příští rok se to evidentně bude dít taky.

Desky:

1. Sting – 57th & 9th 
2. King Gizzard & Lizard Wizard – Nonagon Infinity
3. DRAGGS – Slime Street

Začátek roku si už moc nevybavuju, ale World be Free se zapomenout nedají. Super kapela členů Terror, Judge, CIV, GB, Strife hned první týden 2016 rozmydlila hc/punkovou scénu nekompromisní nahrávkou, která vám říká, že dokud tu jsou tihle pánové, kteří spoluvytváří hc/punk už tři dekády, nikdy nebude nudnej, natož mrtvej. Deska je pomník nekompromisnímu zvuku 80′ s jemnými náznaky a vývojem lehké 90′ nálady. Protinožci teď solej jednu stoner surf píčovinku za druhou. Už začínám být zahlcenej všema těma vlasetejma zhulkama, kteří neustále houkají a hrajou dokola ty samý vodrhovačky, ale Hockey Dad s debutovou plackou Bronia mě baví svojí nevtíravostí, jemností a smyslem pro skladbu. Triptides na začátku léta pustili do světa desku Hourglass: A Collection of Unreleased Obscurities, která se svou kvalitou může poohlížet po nálepce psychedelická rocková senzace 2016. Hipísácká halucinace vás zavede až k Hedrixovi do obýváku, kde vám členové kapely The Seeds nablijou do klína. Mám takové tušení, že je v roce 2017 uvidíme i u nás.

Rozhodně největším bizárem letoška je projekt zpěváka a kytaristy melo hc legendy AFI. Jason Havok a Jade Puget se rozhodli, že minimálně mě uvedou do rozpaků a z totálně nekorektní prvoplánové diskárny udělali vkusnou queer elektro koláž, která mě donutila přiznat, že muzika se dá ještě posouvat, vyvíjet a žádný hudební prvek nebo motiv, natož sampl, zvuk či postup není sám o sobě sračka. Jenom se v rukou hovňousů může ušmudlat. Blaqk Audio jsou opravdu jedinečný projekt. Zahoďte předsudky a objevte s deskou Material úplně novou dimenzi tvorby hudby. Fashion Punk Alive.

Celkově elektro zažívá velký průlom. Hlavně v mém přehrávači. Ať už to bylo cokoliv od NewElektroWave records až přes temné beaty Gosta, Perturbatora, nebo znovuzrozené Crystal Castles. Zmínění zaslouží i druhá deska londýnských Savages. Tohle post punkové holčičí kvarteto na desce Adore Life celkem srozumitelně naznačuje, kudy se punk může vydat a čeho všeho se může týkat a že nejde jen o šuk, fet a rokec. Tak jak mě jejich debut sral, nový počin torontských PUP, The Dream Is Over, je celkem příjemný mix debilně chytlavého punku s dřevorubeckým přístupem k životu. Kanaďani neumějí být hvězdy. Když už jsme u těch javorových listů, palec nahoru za skvělou první velkou desku melo hc kapely Like Pacific, Distant Like You Asked. I bristolští ušmudlánci Milk Teeth v roce 2016 nelenili a svojí delší dobu hrající prvotinou Vile Child jen potvrdili to, co už se o nich nějakou dobu ví. No jak praví jedno pořekadlo: 90′ jsou nový 80′. Tenhle trendy garage pop punk, kterej je skrz na skrz prolezlej grungem, nehodlá ochladnout… kuj dokuť je žhavý. White Lung jakoby se trošku uklidnili a na jejich letošní novince Paradise jim to celkem sluší a fakt dobře se poslouchají. Car Seat Headrest jsem na 007 nestihl, protože jsem v ten samý večer běhal po podiu v klubu Pod Lampou. Deska Teens of Denial je skokem někam jinam, než jsme byli u téhle divně milé akvizice zvyklí, ale ať jste děti nebo hrdinové, musíte o ní vědět. Další rocková retro superstar, která mě baví od rána do střízlivosti, je deska Down i Heaven od Twin Peaks z Chicaga. Jestli je to tak dobrý i živě, nás přesvědčí 28. ledna na strahovské 007. Nejde je nemilovat. Dvojtý zápor. Minus a minus rovná se flus mezi oči. Objevem roku 2016 je čistě dámská kapela z Memphisu, která mě svým noise punkem rozložila na prvočísla. Divoženky z Nots s deskou Cosmetic jen o fous utekly medailovým příčkám.

Z českých luhů a krajů musím zmínit mariánskolázeňské oldscholery Eat Me Freach, kteří do světa poslali ep s názvem Facing the Truth. Sedmička válu vzdává hold snad všem 90′ hc kapelám a na české poměry je deska vyzrálá, zábavná, ale hlavně dlouhá, takže vás ty těžký breakdowny a moshe nemaj čas srát. Výraznými cz tituly právě uplynulého roku považuji desky Smrt žije od Prago Union a Životy těch druhých od pražských matadorů z Kovadliny. Debut tachovského stoner zjevení Acid Row s názvem Bad delivery bych označil českým albovým objevem 2016.

Koncerty:

1. RVIVR – Fluff Fest
2. Bad Sports/Radiactivity – Strahov 007
3. Sport – Pohoda klub

Za zmínku stojí vystoupení kapely Together Pangea v pražském Crossu, křest Kovadliny Pod Lampou, masturbační večírek Johna Dwyera s nálepkou Thee Oh Sees ve Futuru, koncerty Hissing Funa, Yacopsae, Outbreaker na Fluffu, totální šroubovák v Berlíně na Crystal Castles nebo Acid Row v plzeňské Papírně či totální náser italského démonického dua Zeus, které zahrálo v první půlce prosince Pod Lampou. A určitě jsem toho viděl ještě víc, ale buď jsem si na to právě nevzpomněl, nebo už nikdy nevzpomenu.

Desky:

1. Harley Flanagan – Cro-Mags
2. World Be Free – The Anti-Circle
3. Backfire! – Where We Belong

Harley F. z Cro-Mags s novou deskou doslova vrátil úder. Po jeho mizernym období, kdy pobodal tehdejšího člena Cro-Mags a všechno nasvědčovalo tomu, že skončí za mřížema, se dostal zpátky do hry. Nahrál top one hardcore album roku 2016, který je bezesporu od srdce nasraný, syrový a upřímný. Fanoušci Cro-Mags a NYHC určitě oceněj. Novej band World Be Free mě po vydání alba The Anti-Circle paralyzoval na slušnejch pár tejdnů. Velkou příčinou je určitě zpěv Scotta Vogela z Terror, kterýmu tenhle oldschool melodickej hardcore sednul nad moje očekávání. Pro mě rozhodně deska, která by neměla bejt přehlížena. Jako poslední věc jsem vybral moji evropskou bandu numero uno Backfire! s jejich posledním albem Where We Belong. Na Backfire! se totiž můžete vždycky spolehnout, že nevydaj něco, na co jste u nich nebyli zvyklí. Je to pořád kvalitní proud svižnejch riffů a ryzího hardcore, kterej není navoněnej pop-punkovejma pasážema, metalovym soundem nebo popěvkama v každym druhym refrénu.

Koncerty:

1. Madball, Crown Of Thornz, Rykers v Lucerně
2. Merauder, Brothers In Arms v Modrý Vopici
3. Iscream Boyz, Supercrooo v Roxy

Madball jsou prostě králové. Mám pocit, že pokaždý když je vidim naživo, mají svoji show posunutou zase o level vejš. Jejich upřímnost a oddanost publiku z nich čiší po celou dobu vystoupení. Když zazněj songy jako Set It Off nebo Hold It Down, máte pocit, že tolik energie nevykouzlily za ten večer všechny předkapely dohromady. Abych je ale nestavěl do špatnýho světla, tak musim říct, že Ryker’s nebo Last Hope předčily moje očekávání. Ryker’s se po comebacku s poslední deskou postavili pevně na zem a jejich show rve koule. Od Crown Of Thornz jsem toho tolik nečekal, ale těšil se. Kdo je zná, tak ví, že toho na kontu diskografie nemaj moc, proto nebylo těžký uhádnout, jaký vály zazněj live. Jejich vystoupení však nebylo o moc jiný než to, který jsem viděl před sedmi lety. Tak i tak jsem se ale dost bavil. Koncert hardcore metalový legendy Merauder byla pro mě povinnost. Pokud by tu hráli dvakrát do tejdne, tak si na ně kupuju permanentku. Pecky jako Master Killer nebo Life Is Pain mě zvednou z gauče snad i v důchodu. Třetí příčku věnuju rapový show Iscream Boyz v čele se Smackem, kterej ke zbourání Roxy měl asi nejblíž v historii klubu. Byl to hell a doteď se divim, že tam nikdo nechcíp. Rád bych věnoval víc slov i mejm oblíbenejm Supercrooo, ale bohužel je Iscream Boyz převálcovali na plný čáře.

Desky:

Bilancování roku na jeho konci je podivná záležitost, o to divnější že většinu toho, co proběhlo na jeho počátku, už stejně v paměti zavál čas. Co víc, v době kdy se mi chce ze směřování společnosti kontinuálně zvracet, nevím, zda má řešení nějakých desek a koncertů, nemajících již žádnou společenskou relevanci, smysl. Převážná většina toho, co považuji za top záležitosti uplynulého roku, jsou buď věci staré plus mínus třicet let, nebo se tak tvářící. Tak alespoň pár jmen, jež mi utkvěla v paměti: The Baboon Show LP, Pure Disgust LP, Generacion Suicida nové LP, Mad Parade LP’s , Blades 12“, Fuzzy Vox LP, Wild Youth LP, nový singl The Strollers, Avskum kompilační LP a v neposlední řadě reedice jugoslávských punk kompilací Lepo Je a Novi Punk Val. Z místního prostředí, ač je dosud nemám fyzicky, tak s náskokem kralují konečně zrealizované LP s demem Telex a songy Telefon na split EP.

Koncerty:

Koncerty v klubech jako Buben nebo na 007 neztrácí své kouzlo, stejně tak jako je skvělé čas od času vyrazit do vzdálenějších míst za hranice. Koncerty, které svou energií vysoce předčily průměr, jsou Night Birds, Neighborhood Brats, D.O.A., P.R.O.B.L.E.M.S., Bloodtypes, Negative Approach a Kvelertak. V místním prostředí pak vše s náskokem válcují Wasted Whatever se svou rozhašenou autenticitou. Potěšila i resuscitace festivalu Enemy Of The Sun, stejně jako Punx Picnic v Modré Vopici.

Desky:

1. Iggy Pop – Post Pop Depression / Against Me! – Shape Shift With Me
2. Cirguz – Svět už je jinak
3. Prago Union – Smrt žije

Jestli čekáte objektivní žebříček, tak jste na špatné adrese. Čím déle o hudbě píšu a všemožně čtu, tím víc mě odrazuje snaha o nestrannost, rádoby serióznost a všechny ty zbytečné články plné klišé o tom, jak se klub začal pomalu zaplňovat, a slov jako formace, soubor a hlavně JIŽ! Jedna z těch otřepaných frází praví, že psát o hudbě je jako tančit o architektuře, tak to vezmu rychle.

Iggy Pop je jednoduše kult, o tom se nemusíme dál bavit, a Against Me! zrají jako gouda. To nejlepší, co tady ale letos vyšlo, je poslední deska mělnických punkerů Cirguz. Stejná škoda jako to, že by měli skončit, je fakt, že jim nevěnuje pozornost žádné z českých hudebních médií, které teď v nejlepších nahrávkách roku 2016 uvádí Kovadlinu (no offense, Životy těch druhých je dobrá deska, jen nevěřím tomu, že to letos nebyl jediný hardcore punk, co si většina těch redakcí pustila…). A Prago Union? Katova hra s češtinou je znovu nesmírně zábavná.

Splitko domácích Thalidomide a Empty Hall of Fame zaujme už skvostným obalem, navíc začíná výrokem Jella Biafry – to si prostě musíte zamilovat během prvních pár sekund. Rabies se svým návykovým EP Anarkids bavili vlastně víc než nová řadovka NOFX a upřímně víc refrénů než z nové desky Descendents mi v hlavě zůstalo z debutu KRANG. Dalším překvapením bylo album Crown Court z Londýna. Současné Oi! mě sice ve většině případů míjí, tady je to ale catchy riff vedle catchy riffu. Podobně jako u Francouzů La Flingue – rocknrollu à la Briefs se svérázným spratkovským vokálem nejde odolat. S navrátivšími a znovu neskutečně chytlavými Dead To Me jsem zase chtěla umřít v Los Angeles, snad se ale ještě předtím dočkám řadovky. A v neposlední řadě zmíním ještě dvě srdcervoucí nahrávky – sólovku zpěváka Gaslight Anthem Briana Fallona a Blackstar Davida Bowieho, vydanou dva dny před jeho smrtí. „Look up here, I’m in heaven / I’ve got scars that can’t be seen / I’ve got drama, can’t be stolen / Everybody knows me now.“

Koncerty:

1. Iggy Pop na Metronome Festivalu
2. Frank Turner v Lucerna Music Baru
3. Brandy Row v Klubu Buben

První příčka byla jasná. Nechci opakovat, co už jsem psala v reportu (to by poklona musela letět i směrem Ivan Král a Jiří Suchý), ale první ročník Metronome Festivalu přinesl s tímhle pánem bez trička koncert roku. Paradoxní je, že tehdy v Holešovicích tančilo pod pódiem asi sedm tisíc lidí, zatímco na koncertě Brandy Rowa v Bubnu asi sedm platících. Zážitek s velkým Ž to byl ale v obou případech. Stejně jako show Franka Turnera v malé Lucerně. Jestli mi něco leze krkem, tak je to tahle image „pozitivních, hodných kluků od vedle“, ale tady to sakra fungovalo a bylo uvěřitelné. Podobně jako na německých Itchy Poopzkid, kteří v Rock Café (i bez předchozího poslechu) nakopávali zadky. Peter Hook pak se svou reminiscencí Joy Division v Lucerna Music Baru působil trochu jako parodie, o něco líp z toho vyšel Brian May v Kongresovém centru, kde to bylo instrumentálně i rozsahově o level výš. Z kategorie „legend“ ještě nadchli s newyorským oldschoolem The Dictators v Modré Vopici a na první pohled možná chladní, ale sví Pixies ve Fóru Karlín. Podobně působili Public Image Ltd v Bratislavě, ale to by nebyl John Lydon, kdyby nedělal přesný opak toho, co se od něj očekává. Kanadské psychobilly trio The Brains na Sedmičce neskutečně diktovalo, stejně jako Oi! punks Lion’s Law z Francie, kdy je na slovo poslouchal celý Buben. Málem zhypnotizované bylo i publikum na Le Butcherettes, víc v reportu. Jako výlet do jiného světa pak pro mě byl šumperský festival BluesAlive, kam díky Nikki Hill a Dirty Deep stálo za to vyrazit.

A domácí scéna? V případě opavských Cocaine Party jsem tušila skvělý koncert, ale to, co se dělo jak v klubu Buben, tak na Rock for People, byla jízda, tuhle kapelu si zapamatujte! Naopak od live show projektu (Johnnyho) Násilníka jsem kromě skvělých textů a drzých průpovídek nečekala vlastně nic. To, čeho se ale v březnu stal svědky holešovický Cross, byl neskutečný hardcore – publikum, z většiny v rovných kšiltech, propuklo v neuvěřitelnou vřavu a hulákalo nazpaměť jeho texty. Že čeština má hodně co do sebe, potvrzuje i nové jméno na scéně Supertesla. Kde můžu podepsat přídomek „čeští Gaslight Anthem“? A Telefon s Kovadlinou na Sedmičce? Zakládáte hardcore punkovou kapelu? Zkuste to v češtině! Tohle je totiž nejlepší důkaz, že to funguje.

A tenhle článek zase dokazuje, že i po těch všech letech dokáže fungovat něco jako Kids and Heroes. Pořád na dobrovolnické bázi, pořád se skvělou návštěvností. Velký díky všem současným i bývalým redaktorům a taky Tobě, co teď těmhle řádkům věnuješ svůj čas.

Desky:

1. Ray Rocket – Do You Wanna Go to Tijuana?
2. Nerf Herder – Rockingham
3. Useless ID – State is Burning

Letos mě ty první tři příčky teda docela potrápily. Sólová deska Raye z Teenage Bottlerocket je pro mě jasná srdcovka – jsou na ní převážně akustický songy TBR a je to taková slaďárna, která doplňovala celé moje letošní jaro a léto. Pořád dokola. Deska, ze které jsem letos měla největší radost, byla ale novinka od Nerf Herder (protože jsem vůbec netušila, že vyjde). Pokud pochopíte spoustu narážek na komixy, filmy a další geekovský vtípky, rozhodně se u poslechu i pobavíte (a upřímně – užijete si tu desku asi podstatně víc). Není to ale podmínkou, takže pokud jsem vás trochu nalákala, dejte tomuhle pop punk nerdcoru (tak zaškatulkoval NH redaktor punknews.org) šanci. Mezi nejlepší desky uplynulého roku podle mě bezpodmínečně patří taky State is Burning izraelských Useless ID. Nadupaná deska od začátku do konce. Ještě bych sem ráda nacpala nové desky od Face to Face, NOFX, Pulley, Descendents a EP od Ceekaye Jonese a Masked Intruder. Moje top domácí deska je Baddest Brain od Krang a EP Honest Songs od Criminal Colection.

Koncerty:

1. Yotam u Majka na garáži, Valmez
2. Festival Punk Rock Holiday v Tolminu, Slovinsko
3. Teenage Bottlerocket v pražském Futuru

Největší letošní zážitek pro mě byl rozhodně slovinský festival Punk Rock Holiday – super atmosféra, našlapaný line-up a nádherná příroda. Nejvíc mě bavili No Fun At All, Useless ID, Iron Reagan, Descendents a NOFX. Nejlepší koncertní zážitek následoval ale až pár dní po festivalu v garáži u kamaráda Majka, kde zahráli akusticky Yotam Ben Horin (Useless ID), Mike Neograf a Joe McMahon (Smoke or Fire). Dlouho mě nic nedostalo tak, jako Yotamovo vystoupení – bylo to fakt TAK upřímný a nepopsatelně super. Jestli budete mít někdy šanci na Yotamův koncert zajít, tak to určitě udělejte (a pokud ne, tak deska California Sounds je taky skvělá). Ráda bych ještě zmínila akustický vystoupení Just For Being v Salé, Krang v Bubnu a Russian Circles v Lucerně.

Knihomolský tip: NOFX: Hepatitis Bathtub and Other Stories

Desky:

1. Iggy Pop – Post Pop Depression
2. Nekromantix – A Symphony Of Wolf Tones & Ghost Notes
3. Hope Sandoval & The Warm Inventions – Until The Hunter

I přesto, že mám stále intenzivnější pocit, že se lidstvo řítí vstříc vlastnímu zániku a svět je na konci dějin, pořád doufám v pozitivní zvrat a jednou z nehasnoucích nadějí je pro mě hudba, kterou tak rád poslouchám. Rok 2016 byl divný, zvláštní, neříkám, že vysloveně negativní, a rozhodně ne špatný, co se týče vydaných hudebních nosičů. Možná už některé z vás irituje naše adorování Iggyho Popa, to ale neznamená, že bychom kdy dali pokoj. Důvod je jednoduchý – Iggy je ojedinělou a nenahraditelnou postavou rock’n’rollu, podobně jako například Lemmy. Na rozdíl od Lemmyho a poslední desky Motörhead ale Iggyho album Post Pop Depression ještě nezní jako rozloučení, naopak. Neonová americká noc s příchutí cigaret a drogového deliria po(p)kračuje a jen tak neskončí, což dokládá i fakt, že krom lidí z alternativní scény Iggyho tvorbě věnují pozornost i mainstreamová média… Na nový zářez psychobilly klasiků Nekromantix už pěl chválu kolega Danny, já se mohu jen přidat jako fanoušek, nadšený z toho, že kapela ani samotné album A Symphony Of Wolf Tones & Ghost Notes se neberou vážně a ujetý psychobilly humor i vlastní sound drží na vysoké úrovni. Nemohu říci, že by Hope Sandoval a její Warm Inventions byli moje guilty pleasure, nicméně jedná se pro mě o hudebně tak osobní a srdeční záležitost, že z taktických důvodů o detailech raději pomlčím a řeknu jen, že Until The Hunter je když ne návratem, tak alespoň zábleskem magické devadesátkové neo-psychedelie, již nekriticky zbožňuji.

Koncerty:

1. Sixto Rodriguez ve Foru Karlín
2. Dixieland Festival Plzeň v Měšťanské Besedě
3. The Klingonz na sedmičce
4. The Bones, Teenage Bottlerocket, The Generators ve Futuru

Pracovní vytížení mi od jara do podzimu nedovolilo vymetat koncerty tak intenzivně, jak mám ve zvyku a jak bych chtěl, i přesto se mi ale podařilo pár husarských kousků. Na jaře mi v plzeňské Sally Brown učarovali původem novozélandští piráti Will Wood a Freddy Fudd Pucker, oba drtící akustický punk s nádechy country, folku a rock’n’rollu. Klubovou sezonu jsem zakončil v červnu převážně v Plzni a nejvíce mě zaujali belgičtí punk rock’n’rolloví Sons Of Disaster v Divadle Pod Lampou. Letní hudební šílení jsem zahájil poměrně pozdě a to až v první polovině července v karlínském Foru. Sixto Rodriguez byl jednoznačně koncertním zážitkem roku – mít možnost vidět a hlavně slyšet (poprvé a nejspíš i naposledy, bohužel) neznámou legendu, skromného a inteligentního hudebníka, jehož příběhem jsem se zevrubně zabýval, pro mě byla zkušenost k nezaplacení. Krom milovaných Mighty Sounds jsem v létě stihl jen jediný další žánrový festival, byl jím roztomilý, ze starých časů vystřižený Dixieland Festival Plzeň. Říjnové běsnění pošahaných psychopatů Klingonz na strahovské 007 bylo téměř srovnatelné s o rok dříve proběhnuvším psychobilly bálem motorovou pilou The Meteors. Podzimní Mighty Sounds byly krom jiného i velkolepou rozlučkou s německými Radio Dead Ones. Ke všem zážitkům ještě na poslední chvíli v prosinci přibyl punk rock’n’rollový nářez v pražském Futuru s kapelami The Bones, Teenage Bottlerocket a The Generators.

Knihomolský tip:

Se závěrečným tipem se budu držet tradice a zmíním opět jednu literární zajímavost, protože mám pořád dojem, že lidé málo čtou a vzdělávají se. Tentokrát přijde na řadu výbor povídek Black Mask, vydaný v roce 2016 poprvé v české verzi. Ve stylovém paperbacku, jenž byl zvolen úmyslně s ohledem na žánr, najdeme třináct detektivních povídek od stejného počtu převážně méně známých autorů, vybraných z takzvané „americké drsné školy“, jež ovlivnila noirové gangsterky v rámci filmu, ale třeba i komiks nebo kyberpunk, pokud jde o sci-fi literaturu. Black Mask je původně název legendárního časopisu, v němž vycházely detektivní příběhy autorů, jako byli Dashiell Hammett, Raymond Chandler nebo Erle Stanley Gardner. V samotném výboru najdeme jména jako Thomas Walsh, Brett Halliday, Hanks Searls či Richard Deming. Vřele doporučuji všem milovníkům drsných detektivek, v nichž se to hemží soukromými očky, krásnými osudovými ženami a nechybí zde přestřelky a komplikovaná zápletka. K doplnění atmosféry přispívají původní ilustrace, nejsme ošizeni ani o předmluvu, poctivý úvod a u každé povídky najdeme informace o autorovi a jeho díle.