Honem – EP 2016

Brněnští Honem vtrhli na scénu v roce 2015 s velkou vervou a s povedeným debutem Stačí jen málo. V tu dobu za sebou už měli spoustu koncertů pod jménem The Rest a s vývojem vlastní tvorby a sestavy došlo nutně i k změně názvu. Z Honem je cítit, že jsou z generace, která nemohla kapelám jako Rise Against, Millencolin nebo Strike Anywhere utéct. Po škole jsme koukali na Buffy nebo hráli THPS3, hokejka s tenisákem už byla nuda a o trochu později později přišla na řadu kytara a lahváče z benzínky uprostřed sídliště. Období, kdy se dětství lámalo v dospívání, máme asi dost podobné a osudově si ho hýčkáme v sobě. To, že to Honem myslí vážně a debut nebyl jen dílem náhody, dokazují šesti-písňovým EP z května loňského roku.

Jsem dost v šoku, protože po prvním poslechu jsem schopný zazpívat čtyři refrény z šesti. Honem jsou hodně vokálně vyspělou kapelou, gang zpěvy i dvoj/trojhlasy zvládají s naprostým přehledem a sluší se říct, že to je jejich největší devíza. Tam, kde občas kulhají texty, dostanete kompenzaci v podobě aranží a energie. CD začíná songem Zlatá dávka, což je hodně solidní úvod, byť s tématem, které mě úplně nebaví. To platí i o alkohol adorující písničce Když zákon káže, která by, nebýt parádního refrénu, zůstala jen vatou na dvacátém albu Zvlášňý školy. Že se ale kapela umí dotknout i politicko-sociální kritiky, dokazuje v songu Máme, co jsme chtěli.

To nejlepší, co si Honem pro loňské EP připravili, je písnička Vlastní cestou. Stačí slyšet úvodní riff a víte, že vás bude bavit. Takhle to mám fakt rád, vzletný refrén, který leze pod kůži a zůstává tam ještě několik hodin, a hodně otevřený text jde taky songu vstříc. Trochu v rozporu s názvem je podaný bez pózy a spíš se zaměřuje na vlastní slabosti, čímž se kapela dostává do úplně jiné roviny. Nejlepší tři minuty, které kdy Honem nahráli. Nemile aktuální Slušnej Čech, věnující se fenoménu Vysoké školy života a přidružených jevů, se taky na EP neztratí. Závěrečnou písničku Místo beru jako nejslabší článek nahrávky, i když se nejedná o nijak hrozivý výkyv.

Loňské EP jasně vytyčilo směr, kterým se Honem rozhodli vydat. Melodický punk rock se díky nim, nebo třeba kladenským Reckless, opět dostává mezi lidi a možná přestane být otloukán současnou garážovou vlnou, nebo hardcore punkovými stálicemi. Pokud se na příští nahrávce Honem vyvarují rýmů jako jít – pít nebo naprosto nehudebního slova fičák a zároveň budou pokračovat v perfektních melodických linkách, máme tu kapelu, se kterou se bude muset počítat.