To jsem vám takhle jednou přišel k Dayafter.cz do skladu s naprosto přesným seznamem alb, který si hodlám odnést. A nejen že jsem odcházel s úplně jinými tituly, navíc jsem v ruce třímal nové cd od kapely Touché Amoré, Stage four.
Tyhle vyzáblé kalifornské sympaťáky jsem naživo viděl už asi třikrát nebo čtyřikrát. A nikdy nebyli důvodem mé návštěvy dané akce, a tak jsem je i vnímal. Jako takové nenápadné přisírky, které se mi snaží vetřít do přízně, kde se dá. Jejich chaotický mix deathwishovskýho post emo hardcoru s naléhavým ukřičeným vokálem mě nikterak nezaujal, protože před pěti lety to jela snad každá kapela a mně přišlo, že rozdíl mezi Birds in Row, La Dispute a právě Touché Amoré je jen v hudebnících. Jenže kapela nám přestala „toužit po smrti“ a rozhodla se, že své čtvrté velké desce napíše Epitaph a z nahrávky je to cítit.
Od roku 2010 ustálená sestava jakoby nikdy nepatřila do stáje Jacoba Bannona. Po celou dobu fungování u Deathwish se snažila dokázat svému chlebodárci, že nastavený trend jeho vydavatelstvím dokáží nějak procpat do své zatím neujednotněné představy o současné post hardcorové kapele.
Jejich první velká deska z roku 2009 …To the Beat of a Dead Hor byla takovou rekapitulací jejich prvních pokusů o novou vlnu posthardcoru, kterou už deklarovali nejedním EP na značce No Sleep records. Vážně, působila jako živá voda na strhaná těla všech těch zajetých a unuděných kapel, které zněly, že hrají spíš z povinnosti než se zápalem. O to víc mě zklamala deska následující. Avšak pro Jeremiho Bolma a jeho spoluhráče to byl velký průlom. Kamkoliv jsem se hnul, tam byla tahle parta. Ať to byl koncer Architects nebo třeba Rise Against, kapely značně stylově nesourodé, všude si ohřívali polívčičku. Parting the Sea Between Brightness and Me na mě působila jako snůška náhodně generovaných rifů a nálad, zakomponovaných do vyfreestylovaných rytmů s úplně nepochopitelně plochými texty, které jsem se ani nesnažil pochopit. Album z roku 2013 Is Survived By už lehce naznačovalo, kudy se chce kapela vydat a kam směřuje. Bohužel zajímavým kytarovým námětům se tu ještě produkce moc nevěnuje a pořád se kapela schovává za rozkouskovávání motivů na spletenec, který zdánlivě drží pohromadě, jen když stojíte před reprodukcí téhle kapely společně s dalšími, kteří svorně rukami založenými na hrudi pokyvují hlavama, tak jak jim zrovna diktuje rytmus.
Stage Four je od začátku připravená mi připomenout to, co jsem v přehršle všemožných žánrů zapomněl. Nostalgie s poctivým přístupem a notnou porcí pokory k hudbě jako takové jsou pro mě očividné již od začátku čtvrté velké desky kapely Touché Amoré. Tklivé, výrazné kytarové tóny a příjemně řezavé rify mě obestupují kolem dokola. Jednou prošumí jen tak, aby přilákaly ke břehu vlastní zvědavosti. Po druhé se vám omotají kolem těla, takže se necháte unášet proudem melancholické řeky, která si drží stálé a vyrovnané tempo. V jednotlivých svých částech, v jednotlivých skladbách se stará o to, abyste tu náhle zpozornili a neupadli v nezájem. Jinde vás nechá zasněné lehce vychladnout, aby vás na samém svém závěru donutila si tu celou jízdu ještě zopakovat.
Ano, mohl bych namítnout, že kapela s přesunem pod jiné velké vydavatelství přebrala i současné 90′ trendy. To určitě. Pro mě je Stage Four deskou, která působí víc autentičtěji a jejich přirozený vývoj a posun skladeb směrem k využívání potenciálu námětů a jednotlivých partů není tak násilný jako v jejich předešlé tvorbě. Touché Amoré se vydali jiným směrem. Směrem, který mě skutečně baví a mám pocit, že i kapelu samotnou.
V pátek 3. února v pražském Futuru budu v předních řadách svorně s ostatními křepčit v tričku TA. Nejen proto, že to bandě vyzáblých sympaťáků dlužím, ale proto, že se na ně těším.
