Nemám v úmyslu ve velkém bilancovat a dělat ukvapené závěry, nicméně již pár dní po druhém ročníku Plzeňské noci jsem mohl s klidem říci, že zatímco z loňské premiéry akce, navazující na Žižkovskou noc, jsem odcházel možná až nekriticky nadšen, letošní verze mě bohužel zdaleka tak vřele neoslovila. Ano, bývám náročný; ovšem, ne každý ročník pravidelných klubových akcí nebo festivalů se vydaří podle představ; pravda je, že individuální hudební vkus dělá hodně, ale i přes tyto a další argumenty – letos jsem si prostě onu šílenou noc neužil úplně tak, jak bych chtěl, pokud jde o interprety, atmosféru a dojmy.
Řekněme, že „vstupní“ statistiky byly slibné a podobaly se těm loňským – za výhodný finanční obnos bylo možno během jedné noci navštívit patnáct scén v klubech a hospodách po celé Plzni, poslechnout si živé kapely a interprety, zběsile pařit nebo se jen pohupovat na hudbu mixovanou řadou dj’s, omrknout autorská čtení, divadelní představení, přednášky nebo další doprovodný program. Nechyběla ani středeční warm-up party, a místo minulý rok proběhnuvší divoké afterparty s kapelami v Sally Brown se v sobotu v Papírně odehrál „Plzeňský market“ a „Food fest“. Problém byl ale spíše se statistikami „výstupními“, jak bychom je mohli označit. Počasí, nálada, aktuální rozpoložení, nepříznivá situace ve společnosti (loni ale nebylo o moc lépe), line-up – co z těchto faktorů způsobilo, že přišlo zhruba o tisíc lidí méně? Já jsem se ale nenechal odradit ničím a hned ve středu večer jsem vyrazil do ulic.
Před programem oficiálního warm-upu jsem zamířil ještě do Galerie Ladislava Sutnara na vernisáž výstavy Komiks a ilustrace pro děti, kde mimo jiné vystavovala svá dílka i kamarádka (Nicole!). Poté již následoval rychlý přesun na „Základnu“, tedy do našeho oblíbeného podniku Sally Brown, kde měl pro změnu kamarád přednášku o architektuře, a to již v rámci warm-upu před Plzeňskou nocí.
Úvodní středa předznamenala druhou polovinu týdne v kulturním duchu. Čtvrteční hardcorové běsnění v Papírně sice nespadalo pod hlavičku Plzeňské noci, nicméně přišlo velmi vhod a vyplnilo mezeru mezi warm-upem a hlavním programem. Hostem energických hardcore lopat Eat Me Fresh byla americká hc mlátička Swamps ze Springfieldu ve státě Massachusetts. Obě kapely patří do stáje vydavatelství Powertrip Records, vyrazily na společné podzimní turné a EMF s sebou přivezli i limitovanou edici nového EP Facing The Truth. I přesto, že si obecně moc nepotrpím na novější hardcore, pořád mě baví mnohem víc, než miliony metalcorových kapel bez tváře. Hlavně žádný „fashion-core“!
Přívětivá atmosféra Papírny, dvě kapely, DJ afterparty, nízké vstupné a s koncertem spojená skate jam session o věcné ceny – dostatek argumentů pro to, aby člověk vyrazil ven. Skejty jsem byl omrknout před koncertem a vzápětí už svou těžkotonážní hardcore show rozjížděli Eat Me Fresh. Nechyběl moshpit, známé songy ani ochutnávka z nového EP, nelítostné tempo a názorový přesah, bojující proti nenávisti, xenofobii a podobně. Set amerických Swamps byl namakaný jako svaly jejich vlasatého zpěváka, energicky odehraný, pod pódiem to vřelo a na malém vratkém pódiu se povážlivě kymácela aparatura. Tvorbu jsem sice neznal, nicméně koncert mě přesvědčil, abych si o springfieldské partě zjistil více.
Kvůli vyčerpání z předchozích dvou dnů a dalším okolnostem si běžím do klubu Buena Vista vyzvednout akreditaci na hlavní páteční program Plzeňské noci až kolem sedmé večerní. S panem kolegou vyrážíme vstříc probdělé noci a mně se hned v úvodu večera podařilo zmeškat vystoupení plzeňských stoner rockových šílenců Acid Row v Divadle Pod Lampou. Vzápětí jsme zvolili pro psaní reportu takticky ne příliš výhodný postup a místo rozdělení sil jsme vyrazili společně. První zastávkou na cestě za kulturním obohacením se stal klub Anděl.
Osmá večerní a přicházíme ve chvíli, kdy do lidí sype melodický hardcore mladá krev, kapela Unravel. Příliš nařvané bicí a utopené kytary – s takovým zvukem by mohl jeden z kytaristů klidně odejít a ničeho byste si nevšimli. Na nedokonalém nazvučení jsme se s panem kolegou chytrácky shodli – jaká škoda špatného zvuku, protože jinak se jednalo o sympatický a upřímný new school melo-hardcorový nášup. Kluci odehráli, vlili lidem do žil na podzim tolik potřebnou energii, a přenechali stage dalším interpretům.
Hvězda Krang stoupá vzhůru, mohu-li to tak říci. Alespoň dle mého dojmu se jedná o nadějný projekt. Skupina složená ze členů Punkhart nebo Criminal Colection má několik poznávacích znamení, jež jsou mi sympatická. Kluci z Moravy jsou veselé kopy a neberou se příliš vážně, mohu říci, že koncert Krang v rámci páteční Plzeňské noci byl jedním z nejvtipnějších za poslední dobu (a to mě v neděli čekali švihlí Klingonz na Sedmičce, ale o tom někdy jindy) – nebyli jsme ochuzeni o vtipné kecy ani hudební vylomeniny; to ale ke štěstí nestačí. Avšak přidáme-li do koktejlu úderné a svižné songy, odkazující zvukově na starý dobrý devadesátkový skate punk, jsem spokojenější. Navrch stačí nasypat kombinaci odlehčených pop-kulturních a společensko-kritických textů, a je vymalováno. Během rozpustilého setu Krang jsem si užíval hudební vtípky – zazněl například žertem zahraný úryvek Come As You Are od Nirvany nebo část provařeného superhitu Imitation Of Life od R.E.M. Vrcholem ale byl cover (ano, song zazněl celý) fláku Help od The Beatles. „Tahle píseň se jmenuje ‚Pomoc‘!“ Beatles jsem vždy bral jako vyměklou hippiesáckou parodii na rock’n’roll; promiňte mi mou neúctu, samozřejmě jsem je svým způsobem respektoval a obdivoval, ale nikdy jsem jim příliš nepřišel na chuť. O to víc jsem byl vyjevený, jak dobře fungoval punkový cover té slavné hippiesárny. Krang z vlastní tvorby zahráli třeba O.K. USA! nebo Lions Of Kurdistan – pecku vyjadřující podporu Kurdům v boji za nezávislost.
Pokud byl klub Anděl v čase vystoupení Unravel příjemné zaplněný, ke konci setu Krang se tam pomalu nedalo hnout. Opustit strategická místa znamenalo nedostat se zpátky. Chtěl jsem si užít Just For Being, místo toho jsem ale snahu vzdal v polovině koncertu – a opět také kvůli zvuku.
Cestu do Divadla Pod Lampou jsem si zpestřil zastávkou v Sally Brown – tam už se chystali roztáčet vinyly domácí Missing Words Sound System. Do Lampy jsem tentokrát neběžel hledat nový objev, ale přesvědčit se, že stoner rock’n’rolloví maniaci EFCO. zrají jako víno. Nemýlil jsem se, a tříčlenná skvadra byla opět ostrá jako břitva; že bych vážně ještě viděl záchvěv nadšení mladé kapely a upřímnou a ze řetězu utrženou, avšak ne velkohubou show? „Chceme tmu, ztlumte ty světla, pořádnou temnotu!“ Máte to mít. Takhle potemnělou Lampu jsem mockrát nezažil. Jen kouř, těkavá komorní světla, a zeď zvuku, vlna, valící se z pódia k rozvášněným fanouškům. Fungovalo to – na smyslů zbavené přední řady, přecházející co chvíli do mosh pitu nebo jakéhokoli kreativního chaosu zmítajících se těl, až po stoiky, klidnější a bedlivě poslouchající. Mě osobně baví vražedný hudební koktejl, servírovaný na rozhoupaném tácu gargantuovsky se měnící rytmiky. V určitou chvíli vám dojde, že jste vlastně během celého setu EFCO. neslyšeli snad jediný song, jenž by se držel jednoho stanoveného tempa. Pomyslnou „třešničkou na dortu“ pak zůstávají vzpomínky na to, kolik legrace jsme užili při „no budget“ DIY natáčení klipu k songu White Boy’s Problems. „This time your hands are mine!!!“
Ode mne je to tentokrát všechno, už takhle jsem byl ukecaný. EFCO. byli poslední živou kapelou mé verze Plzeňské noci 2016, pak jsme protančili Martensky na afterparty s Missing Words Sound System. Pevně doufám, že příští ročník multižánrového festivalu bude mít lepší návštěvnost a my si opět budeme moci naplno užít divokou kulturní smršť, odehrávající se po celém městě.
A tady už fotoreport od Marka Švamberga:
