Kvelertak – Nattesferd

Fouká silný severák. Přináší s sebou chlad a tu a tam lístek z Yggdrasilu, stromu života. Slunce už pár týdnů nevylezlo, tma střídá šero, šero střídá tmu. Pláně kam dohlédneš. Jen kameny, vůně tlejícího dřeva a z ocelové oblohy padají sněhové vločky, které roztají, sotva olíznou zem. Ještě není zima, ale podzim už je u konce s dechem a podobá se starci, který už přestal otáčet kalendář a bojí se zvednout z křesla. Krajinou se rozléhá dusot. Sílí a sílí, až prostupuje celým tělem a nelze mu uniknout. Je nepochopitelně harmonický. Přijíždí Noční jezdec, přijíždí se sovou na rameni a vzal na sebe každou ze svých šesti podob. Erlend, Marvin, Vidar, Maciek, Bjarte, Kjetil. Kvelertak.

Dendrofil For Yggdrasil je bombastický start desky Nattesferd, silný, přesně v duchu dvou prvních alb, ale cítíte, že je něco jinak. Je tu větší melodičnost, víc rollu než blacku v black’n’rollu. Jenže to, co přijde se songem 1985, nikdo nečekal. Cock rockové orgie, šest minut s neskutečným groovem, je to pomalé, sakra pomalé, ale pořád tak strašně Kvelertak, že se chce jásat a slzet. A v žasnutí se nedá přestat ani v post-punkové skladbě Nattesferd s výraznou akustickou kytarou do hevíkových vyhrávek. Pak černočerná Svartemesse. Riffy jsou jemnější, přesto silné jako vždy. Norština nikdy nebyla víc sexy. Punková jízda v Bronsegud, ještě pár obětovaných dětí a pak lovecraftovská Ondskapens Galakse. K tomu divočina Berserkr, tak harmonická a tak metalově osmdesátková! Devět minut Heksebrann – propracované souhra tří kytar, místy zasněné, místy naléhavé, místy popové. A jako vždy končí Kvelertak nekropísničkou. Po Nekroskop a Nekrokosmos je tu Nekrodamus. Stoner metal ve své nejkrásnější podobě.

Kvelertak vždycky fúzovali styly, ale na Nattesferd jsou všechny vlivy výraznější než dřív a ne skrývané v kombinacích. Míň zmalovaných strašáků, ale víc Alice Cooper, víc Cheap Trick, glam a hard rock na úkor black metalu. Jestli Meir bylo víc, Nattesferd je Meir Meir. Noční jezdec odjel a nechal za sebou spálenou zem.