Taky se občas přistihnete, že stojíte v klubu a čekáte na koncert kapel, které jste si nikdy v životě nepustili, a domů pak odcházíte naprosto nadšení? The Picturebooks a Le Butcherettes byl přesně tenhle případ. Jasně, mohla bych se tady snažit vypadat jako znalec tvorby obou kapel, a přitom z Wikipedie sypat názvy desek a labelů, ale upřímně, koho to zajímá? Proto hned na začátek odkrývám karty. Na tváření se rádoby profesionálně jsou tady jiná média.
Do malé Lucerny mě v prvním říjnovém pondělí přiměla vyrazit jednoduše zvědavost. Na posledním albu Le Butcherettes se totiž v duetu se zpěvačkou Teri nemihnul nikdo menší než Iggy Pop, a to je záruka kvality (ehm, na jeho vánoční song s Kylie Minogue zapomeňme, každý má někdy slabší chvilku). Pak už mi stačilo jen zahlédnout poutavé kapelní promo fotky sladěné do červené (vidíte, jak vizuál pořád funguje?), a bylo rozhodnuto.
Před ne zrovna narvaný klub nabíhá jako první německá dvojka Picturebooks. Kytarista a bubeník, nejenom s výzorem dřevorubců, ale hlavně i s podobným nasazením a úderností. Pokud kytarista zrovna nehází hlavou, tak hraje na kytaru zuby anebo návštěvníky ujišťuje, že milují Prahu. Zachytit bubeníka v klidu pak je asi stejně nemožné, jako v publiku najít hladce oholeného člena mužského pokolení. Jak úžasně hypnotický set se dá udělat jenom ve dvou! A doteď je mi záhadou, že ten nápor blány vydržely!
Naopak hlavní hvězdy večera si hlavu s nějakým povídáním a mazáním medu kolem pusy Pražákům nelámou. Příchod Le Butcherettes na pódium odstartuje frontmanka kapely něčím, co by se dalo nazvat indiánský pokřik, kdy s mocným dupáním a řevem obchází celé kruhové pódium. Vzápětí si na krk hodí kytaru, od níž si sem tam odskočí ke klávesám, anebo se zase se šíleným výrazem svíjí na zemi. Už toho Iggyho totálně chápu! Kdo ví, jestli se kdysi, zhruba tak před 25 lety, náhodou v Mexiku nezapomněl…
A všechnu pozornost na sebe frontwoman strhává i po zbytek show, která nemá hluchých míst a neskutečně šlape, takže si i rytmická sekce, složená z basáka připomínajícího pštrosa a modrovlasé bubenice, zaslouží virtuální poplácání po zádech. Ale oproti démonické zpěvačce Teri zůstávají pořád tak trochu ve stínu.
Dál sázejí jednu věc za druhou, bez zbytečných řečí, a celé to podtrhnou tím, že se po odchodu ze stage nenechají přemluvit řvoucím davem k přídavku.
A tak si tady s odstupem týdne říkám, že v porovnání s tím, co v Lucerna Music Baru předvedli Le Butcherettes, je většina té naší punkové scény nechutně sterilní. Punk pro mě mimo jiné vždycky bylo synonymum pro slovo divný. A tohle bylo sakra divný. A sakra dobrý!
Fotku jsme ukradli Vojtovi Florianovi, mockrát díky, celý fotoreport tady!
