A opět ta Kanada. Loňský počin pod eponymním názvem Viet Cong zahýbal nejen mou pevnou půdou pod nohama, ale širokou hudební veřejností. Experimentální post punk na hranici lucidního snění a astrálního cestování se mi během pár poslechů provrtal snad až do kostní dřeně. A navždy změnil mojí krevní skupinu na definitivní 0. Hypnotické kytarové náměty, které se dokola opakují a pomocí kdejakých looprů a samplerů vrství a vrství, až máte pocit, že se vám nafukuje tělo a je připravené bouchnout, explodovat a navždy vyhostit vaši existenci z dějin lidství. To jsou ve zkratce Viet Cong a jejich loňský self titlet debut, který tihle spolužáci ze základky totálně potvrdili na loňském koncertu v pražském Nodu, ale o tom až jindy.
Září 2016. Matt Flegel, Mike Wallace, Scott Munro a Daniel Christiansen jsou zpět. Nechápu, kde na to vzali čas, při tom nekonečném koncertováním napříč naší planetou, ale naprosto v utajení vydali v půlce září novou desku. Tentokrát pod globální názvem Preoccupations na značce Jagjaguwar.
Celá deska se nese na podobné zvukové vlně jako její přechůdkyně. I když je úplně jiná, daleko jemnější a přístupnější. Není tak vulgárně hitová a bezohledně vás nenutí vypínat a znovu zapínat přehrávač, abyste měli čas se nadechnout mezi songy a zkontrolovat, jestli vám krev ještě proudí až do srdce. Dá se říct, že pokud jste se prokousali Viet Congem, jste válečnými hrdiny, kteří zaslouží odpočinout při poslechu něčeho, na co jste v podstatě připraveni, ale netušili jste, že to přijde tak záhy. Preoccupations je takový ostrov na dně oceánu bezvýchodnosti, který vám připomene, nebo vás obeznámí, jaké to bylo vyrůstat v dekadentních 80′.
Hodnocení nebo vyzdvihování jednotlivých songů by bylo jako chtít vybrat nejlepší ingredience v jáhlové kaši po týdenním hladovění. U Viet Congu to šlo. Odlišnost a vyhýbavá líbivost byla u konkrétních tracků pro mě evidentní a dokázal jsem hned po první poslechu, říct, který song bude ve mně navždy rezonovat, když se řekne Viet Cong. Tohle u Preoccupations ale neplatí. Každý z devíti nábojů je v zasobníku připraven do vás vypálit díru tak, aby se na těle našlo místo i pro ostatní kulky. Poslech celé desky působí kompaktně a vůbec neregistruji, kde jedna píseň zanikne a kde se zrodí další. Nechám se unášet atmosférou, oproštěn od lidské schránky a moje aura poletuje mimo mé pranické pole.
Celkovou atmosféru téhle výjimečnosti doplňuje i vizuál. Videoklipy jsou nemotornými kolážemi, které svou až neo kubistickou formou odkazují a přikazují nebýt in, ale všude v prostoru.
Těžko na závěr deklarovat, zda se jedná o recenzi, ale vím jediné, že na mém výčtu „Best of September“ bude chybět deska, která se mě dotkla nejvíc. Takže tímto calgarským oneironautům vzdávám holt. Děkuji. Už se mi bude na cestě za světlem se stíny usínat o něco pohodlněji.
P.S. Preoccupations se v rámci celosvětového tour proženou během listopadu i Evropou, ale tentokrát se bohémské matičce vyhnou. Snad na přes rok.
