Restarts – A Sickness of the Mind

Punx z londýnského Hackney The Restarts dospěli k plnoletosti. A jak jinak oslavit osmnáct let na scéně než novým albem s výmluvným názvem A Sickness of the Mind. Tahle parta tří punkerů se i mnohokráte představila na našich pódiích a za tu dobu si získala početný zástup tuzemských fanoušků. Jejich nasraný punk křížený se stejně agresivitou nasáklým hardcore je něco, co nehraje každý. A to z jednoduchého důvodu… skoro nikdo to totiž neumí. Alespoň ne takto a v tak svěžím podání s přeřvávajícími se vzteklými hlasy a s vsuvkami stylů jako je ska, reggae a kdoví co ještě.

The Restarts jsou zpět a řekněme si upřímně – čekal někdo z vás, že tahle parta vydá slabou desku? Já tedy ne a jsem nesmírně rád, že se má očekávaní potvrdila. Tohle album má opět svou neodolatelnou vnitřní sílu a styl, kterým se tihle Angláni po léta presentují, je zde dotažen skoro k absolutní dokonalosti. Všechny ingredience, kterými se kapela po ta léta presentuje, zde tryskají napovrch z pověstného tavícího kotlíku jako o život. The Restarts si vždy dělali, co chtěli, a především pěkně důmyslně a po svém. Důkazem může být třeba obal, který opět nakreslil basák a zpěvák Kieran. Málokterá kapela má ve svém středu tak schopného kreslíře, který by dokázal vyjádřit duchovní podstatu presentované nahrávky takto nezaměnitelným a vytříbeným stylem. Punková grafika zde není jen čmáraní fixou na xeroxovaném letáku na koncert, ale dostává zde úplně jiný a hlavně umělecký rozměr. Zvláště vnitřní obrázek na gatefoldovém přebalu vinylové desky je toho jasným důkazem. Panoptikum, na které se nemůžete vynadívat a které je svými detaily naprosto fascinující. Stejně jako dvanáct nových skladeb, jenž na albu najdeme.

Standardní (pro tuhle úderku) naštvaný mix punku a hardcore zde dokáže pohltit od prvního tónu a nepustí, dokud tohle album neskončí. Navíc všechny skladby trpí kompaktní vyvážeností a posluchač nemá pocit, že je album postaveno na pár písních a zbytek skladeb je nějaká „studiová vata“. Na první poslechy nenajdete nějaký výrazný hit, což vás donutí k tomu, aby jste po dalších posleších zjistili, že vlastně celé album má silný hitový potenciál, který je rovnoměrně rozprostřen do všech skladeb. Každá skladba má své vnitřní kouzlo a dokáže fungovat naprosto samostatně, ale až jednotlivé písně zapadnou do celkové mozaiky alba, uvědomíte si jeho vnitřní sílu. Jsou to pořád ti samí The Restarts jako před lety, kdy se presentovali svým debutem Slumworld, ale léty dozráli do dnešní absolutně skvělé formy.

Jednoduše si dovedete každou skladbu představit v koncertním provedení a zároveň se vidíte, jak pogujete v narvaném kotli a užíváte si každou sekundu koncertu. Na rozdíl od mnoha jiných kapel, vás však k pohybu nedonutí nějaká léty prověřená hitovka, na kterou čeká celý sál, ale každá skladba, kterou tahle kapela zahraje. Je úplně jedno, jestli zrovna zní punkově klasická Turned it All to Shit nebo třeba divoká Drone Attack. Či ujetá a rytmy ska proložená Uganda Calling. Pointa příběhu je celkem jednoduchá – u této desky nemáte prostor na to se nudit. Jednoduše to nejde. The Restarts své desky vždy uměli zpříjemnit a zpestřit nějakým pořádně odpíchnutým cover, který byste jednoduše od téhle bodlinaté party nečekali. Tentokráte máme na závěr takový test pro pamětníky v podobě vousatého šlágru Painter Man. Ti starší si jistě vzpomenou na mikrofonovité účesy estrádních západoněmeckých hit makerů Boney M. V jejich verzi je tento popěvek znám velmi dobře. Ovšem ani bořiči euro pop hitparád ho nesložili, protože původní a originální song má svědomí kapela Creation působící někdy v šedesátých letech a jejichž jméno už dávno ohlodal zub času.

The Restarts novým albem opět ukázali, že patří na absolutní vrchol současného punku a že k důchodcovským vyhrávkám a opakovaní léty prověřených hitů mají ještě pořádně daleko. Vždyť jim je teprve osmnáct a stále jsou ve vývoji. Odhazuji svůj širák v dál a jdu si tuhle desku raději znova pustit. Protože tohle nemá moc šanci se ohrát…

U nás album v distribuci PHR.