Recenze

Wild Tides – Hearts on Fire

Wild Tides byli někdy na začátku letošního roku, kdy jsem je objevil, „svěžím překvapením“. Od té doby na letenském Kyvadle prosedělo a prozvracelo noc hodně opilců a tenhle letenský surf-punk tak měla možnost okoštovat hromada lidí, ať už naživo v klubech, povrchně z televizní reklamy nebo na debutovém EP s názvemHearts on Fire.

Nebudu zastírat, že jsem nikdy nebyl nadšeným posluchačem nebo dokonce nějakým odborník na surf rock. Sluníčko, pláž, drink, opálení surfaři a opálené kočičky, z rádia se valí provařené pecky od The Thrashmen. To je v podstatě všechno, co, kromě klasického zvuku, vím o surf rocku. Ale to nic nemění na tom, že Wild Tides brázdí Vltavu na prkně pěkně zvostra a hned na první poslech mě slušně odrovnali. Přivezli do našich vod svěží vítr vonící nejen surfem a punkem, ale také country, rockabilly, noisovým běsněním a slaďoučkým popem.

Hned úvodní pecka Ready To Go je parádní. Hitovka, trochu Ramones, trochu britský pub rock, onen klasický surfový feeling, chytlavá melodie a pohodová atmosféra. Basu neuslyšíte, řežou jen do kytar, jedna s rozostřeným a těžkým punkovým zvukem, druhá s nasládlou a jemnou melodickou linkou. Zpěv mě chvilku přenese někam k předělávce Surfin‘ Bird, jako by mi do uší kvákal sám Joey Ramone. Možná si to jen vnucuju, možná to je záměr, možná náhoda, každopádně to zní skvěle.

Popové a pomalé věci jako Us and No One Else zase míří spíš někam k blues rocku, neubráním se myšlence na Blue Effect i na sólové věci českých bigbíťáků jako Hladík nebo Mišík. Nebo ještě jinak – já tyhle chlápky nikdy moc nemusel, ale v podání Wild Tides mě to baví. Největší úlet pětipísňové nahrávky je pak Going Down the Country. Country punk? Rockabilly? Zfetovaný a úchylný rokenrol? A potom se to zvhrne v noisové orgie – přesně se tu ukazuje, v čem tkví ta punkovost Divokých přílivů – ne ve strhujícím tempu a našláplém monotónním rytmu valícím se rychle vpřed, ani v nějakých naštvaných angažovaných textech, tihle kluci si s tím hrajou a nebojí se do country zničehonic švihnout agresivní pasáž a bušit do toho jako o život. Splašený ohlušující refrén střídá klidnou sloku, „klasickou písničku“.

Spousta nápadů, zábavných zvratů a vychytávek, ať už instrumentálních, nebo vokálních. Wild Tides nejsou nuda. A co se týče těch textů – všechno je to barevné a veselé, nahrávku prostupuje povznesená nálada a pocit, že hudebníci se nejen při samotném tvoření, ale nahrávání, museli neskutečně bavit. Surf, ne? Mým favoritem je potom krátká country věc The Only Friends That I Need. Pískání a nádhernou country část s banjem a melancholicky či skoro až plačtivě vyznívajícím refrénem střídá energicky punkový refrén a řev.

Co se týče zvuku, nemám s ním nějaký problém jako někteří lidé, se kterými jsem o tom mluvil. Naopak mi připadá, že se podařilo zachytit živost, energii, střídání nálad a dodat tomu takovou tu bezstarostnost (jo, to slovo je tu zase) surfového zvuku. Jediné, co bych zvuku vytknul, je že občas v tom bordelu zní všechno jen jako bicí a jednolitá zvuková stěna k tomu. Ale jinak zůstává jen nadšení, křepčení a „chci znova“. Ono taky stačí, vždyť než recenzi dočtete, už je dávno ticho. Necelých jedenáct minut a tolik povznášející zábavy. Pět songů, přičemž každý je jiný, každý hraje v jiném dresu a s jinými nápady, ale tvoří vynikající tým. Přál bych si, aby toho bylo víc, ale snad se již brzy dočkáme nějakého dlouhohrajícího počinu. Zatím je to vynikající debut a další nadějná, zábavná a originální česká kapela, kterou se vyplatí sledovat. A chodit na koncerty.

Tracklist

01. Ready To Go
02. The Only Friends That I Need
03. Us and No One Else
04. Going Down the Country
05. Hearts on Fire

Johnny Násilník

Jsem král panku, nikdo není víc pank než já. Napsal jsem dvě knížky, jedna se jmenovala Pank a druhá jinak, protože Pank se jmenovala už ta první.
Back to top button