Každou středu prohledáváme osobní přehrávače jak hudebníků, tak naší redakce. Pokaždé vám přinášíme výběr toho nejlepšího, co jsme našli. Tentokrát se dozvíte, co právě poslouchá kytarista a zpěvák pražských Wild Tides.
Andrew Cedermark – Home Life
Před několika dny mi to poslal můj kamarád Ondra Lasák, že se mi to bude hrozně líbit, a měl pravdu, za což bych mu tímto chtěl poděkovat, protože je to vážně ale naprosto super. Říkal, že je to chlápek, co někde učí dějepis, nerad jezdí na turné, a proto odešel z Titus Andronicus a je strašně starosvětský. Ondra ho fakt miluje. Mám si taky ještě sehnat jeho starší album Moon Deluxe, jelikož jsou to, jak říká, „stadionovky z obejváku“. Tak jsem si to teda zrovna dneska taky poslechl a je to vážně ale naprosto super.
Sport – Colors
Když jsme nedávno hráli na Slovensku, tak jsem si tam od kluků z Dearfriends u jejich stánku koupil kšiltovku, a když jsme tam pak spolu vysedávali a povídali si, než jsme šli hrát, zeptal se mě Peter, jestli bychom neměli čas narychlo zahrát s jednou francouzskou kapelou v Brně, kde pořádá koncerty s Diamantovou Pečinkou, tak jsem řekl, že jasně, že jo, a když jsem si na to pár dní potom vzpomněl a našel si to na bandcampu, tak jsem radostí skákal do výšky, protože to, co Sport hrají, je přesně to, co jsem měl vždycky hrozně moc rád, ale dávno jsem na to už zapomněl.
Bob Dylan – Hard Rain
Mám to album po tátovi na desce. Nikdy jsem se moc nepídil po tom, co to vlastně je, protože Supraphon se to rozhodl vydat pouze pod výmluvným titulem „Bob Dylan“ a Hard Rain člověk musí lupou hledat až mezi mravenci na druhé straně obalu, když mu konečně dojde, že to vlastně možná nebude jenom takový ten klasický supraphoňácký výběr. Posloucháme to doma s mojí manželkou vlastně skoro pořád, ale myslím, že hlavně o víkendech. Mám to spojené skoro se vším od cíleně promarněných rán, vaření, po umývání nádobí a taky s koukáním z okna ven na dvorek. Ne, že bych od Dylana neměl rád už nic jiného, ale ten způsob, kterým jsou písničky z těch dvou koncertů, které Hard Rain tvoří, zahrané a zazpívané, je pro mě oproti všemu ostatnímu od něj něčím prostě nepřekonatelné. Mám z toho vždycky pocit, jakoby tu písničku hráli právě v tu chvíli naposled, loučili se s ní a přitom už ji neuměli ani pořádně zahrát. Absurdní na tom je, že dobová kritika a publikum tohle album vůbec nepřijali kladně a právě to, co já na Hard Rain tolik miluju, je základní kámen všech jejich výtek.
Elvis Costello & The Attractions – My Aim Is True + This Year’s Model + Get Happy!! + Blood & Chocolate
Myslím, že komukoliv, kdo mě kdy potkal a vydržel si se mnou povídat, bylo brzy velmi rázně vysvětleno, že není nic lepšího než Elvis Costello.
Girls – Album
Mohl jsem sem dát Born To Run od Springsteena nebo Let’s Dance od Bowieho, ale nic by to neměnilo na tom, že bych si lhal do kapsy, protože snad neznám celistvější, upřímnější a dojemnější album, ke kterému bych se vracel raději, než je Album od Girls, a dělá mi velikou radost, že můžu něco takového říct o desce, která vyšla jen před čtyřmi lety.
