Loňský Save-Skate v Litoměřicích byl definicí divokosti, špinavej a otrhanej punk přímo mezi skejty dopadajícími na asfalt. Benefice na záchranu místního skateparku měla v letošním druhém kole ještě větší ambice: dvoudenní akce rozdělená do několika lokací, koncerty na lodi Cargo Gallery zakotvené u břehu Labe a ve skateparku klasicky skate a BMX contesty. Mezi tím vším v romantické Máchově krajině pobíhali psi, členové vystupujících kapel a vyndaní návštěvníci.
SAVE-SKATE II.
8. – 9. července 2016
Střelecký ostrov, Litoměřice
Kromě spolku Na Scénu, duchovního otce (respektive matky) celé akce, se záchrany chátrajícího skateparku letos chopilo BU2R, což je platforma Budvaru „podporující původní městské kulturní projekty“. V praxi to vypadá tak, že vám dají prostředky, abyste mohli narvat podzemní kulturu do nějaké škatulky typu Kmeny a ideálně o tom natočili video začínající tím, že vyndáváte z lednice chlazenej Budvar.
Reklama nereklama, dorazil jsem na Střelecký ostrov v pátek večer, dostal nějaký lístky na pivo zadarmo a rozsednul jedno z všudypřítomných červených lehátek. Dřív než mi došlo, že tu nejsem jenom na párty, ale mám taky vlastně vystupovat, začínala zvuková zkouška mýho rapovýho koncertu přímo v útrobách lodi, kde to vypadalo jako někde v klubu.
Nazvučili jsme empétrojky a karaoke mohla začít. Na snad až příliš vysokým pódiu se mnou byli Hloupej Honza z The OXX a Timotej Brko, a klasicky si z toho moc nepamatuju, což je znamení, že se to asi povedlo. Bylo to krátký a intenzivní, lidí bylo pod pódiem dost, hýbali se tak, jak na rapových akcích není úplně běžný, a celý jsem to zakončil prohlášením, že „rap je pro buzíky“.
Během Prago Union už klub na hladině řeky praskal ve švech a líně se vlnil do funky beatů pražský legendy. Mělo to neuvěřitelně čistej zvuk, a to byl právě kámen úrazu. Byla to nuda. Znělo to jako z rádia a chyběla tam ta přidaná hodnota živýho koncertu. Kato vypadal, že ho to příliš nebaví, a vlastně se mu ani nedivím. Rapový publikum je povětšinou k zblití, a poslouchat dokola vlastní posluchače, kteří na vás místo normální mezilidský komunikace chrlí útržky vašich textů, musí bejt ubíjející.
Tím skončil první den, alespoň co se týče hudební produkce. V miniaturním stanovém městečku probíhal jam dvou bubeníků a Štěpika, během nějž nějakej vidlák neustále řval „zahrajte konečně nějakej bigbít, nebo aspoň punk“, zažili jsme komentovanou prohlídku nočních Litoměřic, zatímco klub Baronka se obešel bez komentáře. Se svítáním koupačka v Labi, na jehož břeh jsem zasadil strom, abych sebe sama našel vlát před Penny Marketem, kde valím do bezdomovců, že musí založit komunitu a společně porazit systém. Ptám se nebohých občanů před kasou, jestli jsou po nákupu konečně šťastní. Pak jsem se pokusil vyprstit psa a konečně usnul před stánkem s burgery.
První kapelou druhého dne byli znojemští Thrashsurf, relativně nová kapela vzniknuvší na troskách Joy of Sect. Přímo na palubě lodi rozjeli tvrdý těžkotonážní rokenrol (ne nadarmo se z lehátek kolem pódia nesl řev„motorheaaad“) očividně ovlivněný kalifornskou a australskou garáží i klasickým hardcore punkem. I přes neúnosné horko jim to šlapalo slušně, a ač angličtina frontmana Sida je místy poněkud legrační, v neskutečně chytlavých popěvcích jako „yeaaah, yeaah, yeaah“ nebo „I don´t know who I am“ se to krásně ztratilo.
Že to byl vpravdě psí festival, se ukázalo během odpolední siesty u Labe, kde bubeník od Štěpika učil jednoho ze psů plavat. Hned poté začali na palubě Vellocet Roll, kteří byli na festival zabookováni na poslední chvíli. Jejich hypnotická psychedelie způsobila to, že většina publika zapomněla na sluneční žár a kolektivně se spálila, zatímco v bazénku před pódiem probíhal vodní moshpit, což hezky kontrastovalo se samotným koncertem, který spíš navozoval atmosféru šamanského rituálu.
Kolem sedmé hodiny se dění přesunulo zpět do skateparku, kde finišovaly závody best tricku, a na kobereček před dýdžejem City Rockerem, který do repráků posílal perfektní skate punkový soundtrack, stěhovali aparaturu Wasted Whatever. Přestěhovat náplavku na Labe bylo sice fajn, ale přišlo mi dobrý poukázat na to, že jde přeci jen o benefici pro skatepark, a vdechnout mu život skrz živý koncert přímo mezi rampami.
Bohužel mi nedošlo, že hrát na všelijak poskládanou aparaturu bude mít za následek zvuk jako z prdele. Během našeho koncertu jsem si připadal jako šašek, kterej poskakuje před publikem postávajícím v uctivé vzdálenosti, plive na něj pivo a bez efektu kope kolem sebe. Kromě toho, že jsem slyšel jenom sám sebe a bubeník se držel jen mýho zpěvu, jsme předvedli disharmonický chaos, podpořený příšerným instrumentálním výkonem. Byla to jedna velká noční můra a na konci nezbylo nic jinýho než hodit šipku do bicí soupravy.
Z kufru auta sdíleného s bernským salašnickým psem jsem se přes další vynikající burger ze stánku Burger Yard dostal na osobní vrchol celého festivalu, a tím bylo vystoupení dvojice Dandelion and the Burdock. Štěpik, donedávna hrající jako one man band, se spojil se znojemským beach boyem Pepou usednuvším za bicí, a teď je to skutečně NĚCO. Have You Ever Tried To Hear The Mess? Yes. Garážovej rokenrol, kolem nějž bylo věčně omíláno jméno Ty Segalla, má nyní mnohem víc společného s Jayem Reatardem, a je to jízda od začátku do konce. Na palubě lodi se strhlo šílenství, divokej tanec, kterej někde mezi überhitovkou Dickhead vyústil ve zkrvavenou tvář mojí holky a příjezd sanitky. Doufám jen, že ten loket zasáhnuvší její nos, nebyl můj.
Psychocandy už jsem viděl snad stokrát, a přesto mne každým koncertem utvrzují v tom, že jsou jednou z nejlepších tuzemských kapel. Tisíckrát skloňované devadesátky se vší tou britpopovou nasládlostí a zasněnými vokály, ale i tanečním beatem, který jako by utekl z koncertů Happy Mondays v madchesterské Haciendě, syrová kytara se spoustou new waveového flange a geniální post-punková basa. Exploze živelné energie i potřebný rockstar pózy, a to všechno vyvolává skotačivý pohyb, jaký jsem na žádných jiných koncertech českých kapel neviděl. Člověk by málem zapomněl, že kolem pódia se line hovní puch z lodních hajzlů.
Většinu koncertu The OXX jsem bohužel zmeškal, jelikož jsem se staral o zraněnou Lištičku a potácel se ve stíhách, v nichž jsem si myslel, že po mně jde člověk s kérkama na ksichtě a chce mi zlámat všechny dosud nezlomený kosti v těle, aby se nakonec ukázalo, že mě jenom chce pozvat na panáka. Takový jsou holt konce nocí ze čtvrtka na sobotu. Co si pamatuju, byl pozměnenej setlist doplněný o dva (možná jich bylo víc) nové songy, což je příjemná změna, jelikož Oxxákům delší dobu škodilo to, že hráli pořád to samý dokola. I zpovzdálí bylo vidět, že před pódiem byl suverénně největší kotel, ale asi trochu dopláceli na špatnej zvuk z odposlechů, jelikož zpívali podivně falešně.
The Maggie´s Marshmallows pro mě byli vždycky trochu záhadou. Vypadají skvěle, každý z členů je sám za sebe v rámci žánru virtuóz, Meg má perfektní hlas, ale dohromady je to celý podivně suchý a nezáživný. Hráli až někdy po půlnoci pro odumírající publikum, ale z pohodlí už zmiňovaného budvarského lehátka se to příjemně poslouchalo. Byl to, abych tak řekl, soundtrack k očistnému půlnočnímu filosofování s Pípou z mělnických Cirguz, kteří si litoměřickou valonii taky nenechali ujít.
Program uzavřeli broumovští Kluci, kteří svojí živelnou směsí punku a elektroniky probudili poslední přeživší zombíky ke grotesknímu řádění na už tak zdemolované palubě lodi. Byl to jeden z nečekaných vrcholů, jelikož po prvotním nadšení jsem od nich po zážitcích z velkého pódia v Rock Café, které jim ani trochu neslušelo, nic moc nečekal. Synťáky, taneční indie riffy, hardcore příštup a zpěvák, který se nebojí jít mezi lidi, kteří na něj útočí stojany od mikrofonu a chlupatými dekami. Rave-punk v duchu kapel jako Death Set nebo Hadouken přilákal i postiženého dvojníka Johnnyho Násilníka, který se dožadoval písničky od Katapultu, a samotnou tečkou byl song The Smell of Dying Century s textem zaměněným za „Smell of Cargo Gallery“.
A tak, zatímco Gigolo Vagabundo páchá sebevraždu skokem z paluby do podpalubí, vyhání zvukař i securiťák z lodi všechny ty přiopilé existence větou: „Bylo to fajn, ale bylo to moc dlouhý, tak běžte prosím spát!“
Tak nějak to bylo. Na jednu stranu přehlídka toho nejlepšího z takzvaně nezávislé kultury, na druhou stranu výprodej punku s nálepkou BU2R na obalu v předražených posh kulisách. Určitě by to totiž šlo i bez toho.
Mimochodem, místní bezďáci po těch mých žvástech o komunitě dokázali, že dobro přichází zdola, jelikož se ruská pankerka Galja v pondělí odpoledne shledala se ztraceným batohem plným nezbytných dokladů právě díky telefonátu nějakého houmlese, jenž bágl s kočičími oušky našel.
