Hudebním doprovodem mi během psaní bolestivého sedmého kabinetu hudebních kuriozit byl samozřejmě sám Sixto Rodriguez. Nestačilo ale mít naposlouchanou jeho tvorbu, jež je žel nepříliš rozsáhlá – zhlédnul jsem i zásadní objevný dokument, doporučený v závěru článku čtenářům. Searching For Sugar Man na mne zapůsobil příběhem, zpracováním i popisovanou, téměř neuvěřitelnou, cestou k setkání „soukromých hudebních detektivů“ s neznámou legendou a Sixtovu smutnému částečnému comebacku. Když se člověk ohlédne zpět a zamyslí se, všechno kolem případu Rodriguez je zahaleno tajemnou aurou, obsahující obrovský kus lidství, spoustu neskutečných náhod a koincidencí; onen malý vesmír jako by oplýval magickou synchronicitou.
Dost vzpomínání na první bouřlivé setkání s tulákem a básníkem z města a velkolepých vznešených keců. Dnes jde hlavně o dokument samotný. Od doby, kdy jsem Searching For Sugar Man viděl poprvé, toužil jsem zažít promítání v kině nebo v klubu s autentickou atmosférou. Takové setkání mi dlouhou dobu unikalo, měl jsem štěstí až nedávno. Když jsem se dozvěděl, že v plzeňském klubu Anděl Café budou v rámci Andělského biografu dávat oceňovaný a diskutovaný dokument, neváhal jsem ani na okamžik. Přidejte k tomu nenásilné vstupné „za pade“ a máte příjemně strávený večer zaručen.
Na místě jsem byl včas, promítání začalo po vzoru klubových koncertů o půl hodiny později, než byl plánovaný start. Popíjel jsem pivo a sál se pomalu ponořil do temnoty. Byl to jeden z těch momentů, kdy vás štve, že nemáte po ruce cigáro, abyste završili ten neodolatelný pocit stylařského parchanta, jenž si užívá magický večer. Přesně jak jsem očekával, sešlo se pár nadšenců, více či méně si uvědomujících křehkou originalitu Rodriguezova nenápadného a těžce a pomalu šířeného kultu. Znovu jsem měl prožít srdcervoucí příběh Sixta Rodrigueze. U mého drze sólově obsazeného stolku se zastavil známý, filmový a hudební nadšenec. Pár přátelských slov a očekávání obohacujícího zážitku.
Samotný dokument mě dokázal na velkém plátně vtáhnout ještě více než předtím. Ty podivné náhody a Rodriguezova oddanost vlastnímu pohnutému osudu mě dojímaly jako malého parchanta i přesto, že jsem se v životě již převážně zbavil marnivých záchvatů sentimentu a dusivých chapadel melancholie. Charakterové tvary a slabiny, chcete-li, se ale vrací a nedají pokoj, dokud jim nedáte určitý pocit zadostiučinění a naplnění. Spravedlivá nasranost a smutné zklamání se mísily s prchavým štěstím, rozpuštěným ve studené atmosféře umírajícího Detroitu, domova slavného vydavatelství Motown a ducha, který bloudil po městě. A hudbou nadšený člověk znovu zakusil sladké a hořké historky, které všechny vedly ke dnešku – kdy o neznámé legendě a citlivé duši básníka ví přece jen o trochu širší publikum a i fanoušci z našich končin budou mít možnost, pokud Sixtův osud dá, vidět stydlivou, avšak přirozenou velkou hvězdu, jež došla alespoň částečného rozhřešení a duševního klidu. Do sebedojemnějšího článku musíte umět propašovat šikovnou reklamu, v našem případě naprosto srdcařskou. Sixto Rodriguez jedenáctého července zahraje v Praze ve Foru Karlín. A já si takovou jedinečnou příležitost nesmím nechat ujít – tohle už se podruhé nepoštěstí. Proklínal jsem se za to, že jsem minulé léto neviděl Lemmyho a jeho Motörhead, protože druhou šanci už jsem v únoru letošního roku nedostal. Uvidíme se?
