Lakmé – EP

Proplouvání životem je jedno velké náhodné setkání, a jedním z nich je pro mě i setkání s Lakmé, aniž bych to před deseti lety vůbec tušil. A pak jsem je i slyšel, nechápal jsem je, byli dřevní, a přesto jakoby ve snu, zvláštní. A pak skončili. V hlavně mi zůstala jen ta postava ze znepokojivého Spalovače mrtvol, jméno, které pomáhalo formovat pár mých kamarádů. Píše se rok 2016 a v kolaboraci Samuel Records a Music For Liberation vyšel osm let po smrti Lakmé sedmipalec se třemi skladbami. A s nastupující třicítkou je konečně dokážu ocenit.

Vizuální stránka sedmipalce je víc než propracovaná, různé papírové vložky a štítky dělají vinylový formát zas o něco krásnější. Tři písničky na něm nejsou úplnou neznámou, kdo vlastní od Lakmé kompilaci Anthology, která vyšla pod Pure Heart v roce 2011, ví přesně, co ho čeká: Labutí píseň, První píseň o naději a Krajina živoucí smrti II. Tracky s osobitou lyrikou, rozostřenými kytarami a pasážemi, které ostře kontrastují, a přesto do sebe nesmlouvavě zapadají. To co byla dřív naivita, je dnes sebeuvědomění. Emo bez afektované patetičnosti. Hardcore bez falešné mužnosti. Labutí píseň je ostrou skladbou s čarokrásnou hrou kytary, syrová práce bez kompromisů. Pomalejší První píseň o naději je silná především ve sdělení, umocněném právě středním tempem, které s postupující minutáží graduje do velkolepého finále. „Pořád je ještě čas začít se starat.“ Krajina živoucí smrti II je pak naléhavým rozloučením s existencí, mluvená pasáž tady do písničky sedí jak málokde jinde a celek je opět vystupňovaný do oblačného klimaxu.

Ani mi nepřijde, že se jedná o písničky staré osm let, protože svým vnitřním neklidem reflektují aktuální dobu. Lakmé prostě budou navěky znít jako Lakmé, někde na půlce cesty mezi Gattacou a Ravelin 7 a jejich rozlučkový vinyl je stejně tak ostrý, jako přemýšlivý, stejně tak zábavný, jako depresivní. Lakmé jsou kapelou, kterou bych nekřísil, ale stojí za to si ji připomínat, třeba právě tímhle vinylem. Každý rok jim na hrob půjdu rád.