Většinou na nás pořvávají lidi, kteři neumějí Prague Conspiracy vyslovit, říká kytarista Kuba

Jedno se jim upřít nedá: kam přijedou, tam zazáří. Prague Conspiracy před pár dny vydali novou desku s názvem Inner Game a já si vzal stranou na slovíčko kytaristu Kubu. Probrali jsme nejen nahrávání aktuálního alba, ale i letitou historii, potenciální incest i to, jak se díky Pipes And Pints svezli pěkně do prdele.

Kubo, rád bych se hned takhle na začátek rozhovoru chtěl vrátit nějakých pět let dozadu. Tehdy jste dost radikálně změnili koncepci kapely, kterou dokonal odchod zpěvačky Mariany. Co sis tenkrát od příchodu Anety sliboval? A splnilo se to?

Čekal jsem, že to bude rockovější, punkovější, a to se splnilo na 100 %. Za mě naprostá spokojenost.

Holka v kapele, to vždycky zavání průserem. Jak to zvládáte?

My jo. Horší to má Aneta, ale myslím si, že už není moc co řešit. Jsme prostě kapela. Je to jak manželství. Aneta je navíc dost silná na to, aby se prosadila i mezi takovejma hovadama, jako jsme my. Skoro by se chtělo říct, že na holku má poměrně velkej kus toho zdravýho hovadství v sobě taky. A jestli myslíš průser ve smyslu nějakýho harašení, tak je to jak incest. Prostě by se to nemělo. (smích)

Nechtěli vám dát už někde přes hubu kvůli té Praze v názvu?

Párkrát na nás někde pořvávali. Asi spíš ze srandy. Většinou to ale řvou lidi, který to ani neuměj vyslovit. Nicméně jsme je vzali kytarama přes hlavu a zjednali si patřičný respekt.

Když se vrátíme ještě dál, prošel sis skáčkovými Vertigo i punk’n’rollovými Flaming Cocks, kteří tehdy solidně počechrali hladinu domácí scény. Co ti tyhle kapely daly do života?

Daly mi zkušenosti, a to je k nezaplacení. Kromě strašnýho množství srandy, o který je to především, mě naučily, že nikdy nemá cenu dělat něco napůl. I když jsi nucenej pracovat s málem, vždycky do toho musíš jít naplno. Například Vertigo byla banda kámošů, který neuměli na nic hrát. Ale prostě jsme do toho šli na max a i z toho mála zkušeností a umu se pak vykřesala, na domácí poměry, relativně slušná kapela. Když ti stejnej entuziasmus zůstane i u kapely, kde už lidi trošku vědí, tak je to pak samozřejmě o to větší posun.

S Prague Conspiracy vám právě vyšla deska Inner Game. Novinku už jsem párkrát slyšel a sound kapely je jinde, než byl na albu Renegades. V čem vidíš největší posun za ty tři roky?

Určitě je to víc písničkový. Je to mnohem pestřejší jak hudebně, tak zvukově. Možná ale i díky tomu je trošku náročnější na první poslech. Nejede to úplně v jednom duchu a ty písničky maj trošku větší hloubku než na minulém albu. Každá věc je dost jiná a má svůj vlastní rukopis. Úplně jsme se vykašlali na nějaký škatulky a nahráli věci, co nás prostě baví. Tu rock, tu punk, tu springsteenovsky laděnej cajdák, popovka ve stylu Blondie atd. Stejně tak to bylo i se zvukem, kterej charakterizujou hlavně kytary. Měl jsem ve studiu 12 kytar a 11 z nich se použilo, plus několik aparátů. Yarda Helešic, kterej nám to produkoval, je taky kytarista, takže jsme se hodně vyblbli. Z výsledku jsme nadšený. Zvukově je to hodně podobný White Crosses od Against Me!, což je pro nás jedna z mála desek, na který se vždycky shodne celá kapela.

Třeba v songu King Fool’s Crown jednoznačně upoutá pozornost dětský sbor. Osobně mám pro tenhle trik velkou slabost, koho to napadlo a jak probíhalo jeho natáčení?

Byl to „můj“ nápad, ke kterýmu mě ale samozřejmě inspirovala jiná kapela. Natáčení s dětma bylo naprosto skvělý.  Je to velkej zážitek, když ti najednou do světa „důležitejch“ hudebníků a pozérů (to myslím v dobrym, to k rock’n’rollu prostě patří), vlítnou tyhle úplně čistý duše. Navíc ta píseň je největší doják na desce, takže tekly slzy. Byla to fakt síla. Přišly s paní sbormistrovou, bylo jich asi osm a nazpívaly dva hlasy, takže to zní jako 16 dětí. Bavilo je to a nás taky. Tímto jim chceme moc poděkovat.

Co má symbolizovat název Inner Game?

Je to pojem z psychologie. A znamená prostě vnitřní hru, kterou v každym člověku hrajou jeho vnitřní já. Zjednodušeně řečeno – jedno já ti hází klacky pod nohy ve formě různejch strachů, lží a předsudků a druhý se snaží něco dokázat a jde jen o to to nějak v sobě ukočírovat. Vyrovnat se s tím. Většinu textů psala Aneta a týkají se jejích životních událostí za poslední dva roky. Většinou průsery, samozřejmě. Je to hodně osobní a upřímný album. Celý je to podtržený obalem, na kterej všechny texty psala ručně.

Crowdfunding je skvělý nástroj, některé kapely ho ale neumí uchopit. I vy jste se vydali touhle cestou, vytyčený cíl se vám ale povedlo splnit. Udělal bys to s příští deskou úplně stejně?

Cesta byla nastoupena dobře, dokavaď se s HitHitem nevyšvihli ještě Pipes And Pints, který to dost přestřelili. Díky různejm útočnejm článkům, v čele s totálně hejterskym od Kuby Kaifoše, kterej od začátku do konce blil jenom nesmyslnou špínu, jsme se svezli s Pipes pěkně do prdele. Naštěstí jsme to nakonec vybrali, ale byl to boj a hlavně bylo nepříjemný kámošům vysvětlovat, že HitHit tu fakt není od toho, aby nenasytný kapely stáhly svý fans z kůže. Když chce někdo podpořit kapelu, je to čistě jeho věc, jak a kolik jim dá a za co. Nepochopil jsem, co lidem tak leží v žaludku. Je evidentní, že se prostě hodně lidí šťourá v zadku a nemá do čeho píchnout, když řešej takovýhle píčoviny. Místo toho, aby šli pomoct ňáký starý babičce s nákupem nebo zachraňovali koťátka, tak blejou mrdky na druhý. My jsme tam měli plno klasickejch věcí, jako balíčky CD s trikama atd., pak pár srand, jako projížďka s Matějem (basák) jeho Jaguárem (kterej stejně nejezdí, páč je to spíš vrak než auto), výměna oleje našim bubeníkem, což je naprosto praktická věc, obrazy od Anety, protože fakt hezky maluje, až po pár výstřelků, který byly jasně míněný jako sranda – že si dáme obličej dotyčného na rok na kopák, nebo že po někom pojmenujeme píseň. Představa, že máme písničku Jirka Krampol, nám prostě přišla vtipná.

Dostanou se do koncertního setlistu i pomalejší věci z nové desky? Tuším, že zatím na koncertech zazněla jen písnička Chains.

Na albu jsou „pomalejší“ věci tři a všechny hrajeme. Nicméně koncerty tím rozhodně neztratí ze svý energie a působivosti. Spíš naopak. Pro mě koncertní energie není o rychlosti, ani o zkreslenejch kytarách a uřvanym zpěvu, ale o tom zahrát správnej tón ve správnou chvíli, anebo naopak nezahrát nic. Učíme se s tím pracovat. A na lidech je vidět, že to funguje.

Nové album by se vždycky mělo pořádně pokřtít. Kdy se to stane Inner Game?

27. dubna v Lucerna Music Baru s Imodiem, který jsem ještě do nedávna znal jen z televize a musím říct, že naživo je to jedna z nejlepších českých kapel. Vím, že to tady punkáči asi moc slyšet nechtěj, ale je to tak. Tomáš je výbornej frontman a šlape jim to jaxviň. Druhým hostem bude Lukemo (ex-Clou a Stepson). Má novej projekt, taková spíš akustická pohodička, jak jsem zatím slyšel, i když ne naživo. Těšíme se moc.