MOB 47 – EP

Recenze, kterou bych si byl přál napsat pro svůj neexistující fanzin coby šestnácti či sedmnáctiletý. Jsme o tři desítky let dál a představa adolescentního punka se stává realitou. Pozdě, leč přece. Kultovní první EP švédských Mob 47 se totiž dočkalo oficiální reedice na českém vydavatelství Insane Society.

Původní press byl celá desetiletí klasickou sběratelskou komoditou, kterou jsem ve své kolekci choval jako v bavlnce poté, co jsem ji zázračně ulovil někdy ve starých a dobrých osmdesátkách. Edice Insane Society ovšem vizuálně kopíruje druhý náklad desky vydaný na konci 80. let, kde obal původně seskládaný z fotek kapely nahradila stylová kreslená grafika se smrtkou a samopalem.

EP Mob 47, to je od prvního úderu do nástrojů ničím neředěná hardcore punková smršť, poháněná splašeným tempem a plná chytlavých motivů a refrénů deklamovaných napřáplým křikem. První reakce mého tehdy šestnáctiletého já byla „Ty vole, to zní jako GBH a Discharge na 78 otáček!“ a vlastně to tak cítím i po třech desetiletích. Úvodní Kärnvapen Attack a následující Rustning Är Ett Brott jsou pecky, které celé generace hardcore punx po celém světě posazovaly a snad dodnes posazují na zadek, a to je vlastně pouze start celé desky. Mob 47 ani na moment neubírají na své intenzitě a do půl až minutových kompozic cpou vše, co do účinné punk skladby patří – energii, vztek, chytlavost, rychlost. Sakra, co víc by si člověk měl ještě přát. Nahrávka zvolní pouze jedinkrát v předposlední skladbě Animal Liberation, nesoucí se v na kapelu nezvykle pomalém tempu a o to více vyčnívající z celku. Přesně to je typ písničky, po které se navztekaný punk teenager potenciálně zamyslí nad „právy zvířat“ a dle vlastní zkušenosti vím, že i bez toho, aby rozuměl jediné slovo ve švédštině, neboť význam je přece jasný už z celkového kontextu. Ostatně proto není důležité automaticky vždy rozumět slovům punkových písniček, vždyť alespoň za časů vzniku téhle desky byly věci celkem jasně dané. Devítiminutovou smršť uzavírá kratičká smršť v podobě songu Polisstat a je po srandě. Jedna z nejzásadnějších desek jak skandinávského, tak i světového hardcore punku své éry, stejně jako mého života, končí, a já přemítám, kolikrát za svůj život jsem si ji pustil. S láskou a pečlivostí udělaná edice na Insane Society navíc disponuje parádně zpracovaným obalem s texty, tvořící důstojnou, sítotiskovým botoxem omlazenou, tvář klasiky, která mě asi již do smrti nepřestane bavit.

Zajímavé je, že na rozdíl od těch důležitých ty bezvýznamné pubescentní sny se někdy splní a já si v době, o níž jsme jako mladičtí 80’s punks ani nepřemýšleli, konečně napsal svou recenzi na desku, která zásadně doprovázela mé kroky ve druhé půli 80. let, a to je pro mě takový hezký dárek ke konci roku 2015. Dík, Insane Society.