Letos již po dvacáté! Taky se vám občas stává, že vás kamarádi vytáhnou ven na vernisáž či výstavu a vy se cítíte jak černá ovce? Že prý moc sledujete punkové koncerty a málo si všímáte umění kolem sebe? Všichni mají v ruce víno a Iphone a fotí si každé umělecké dílo. U žádného se nezastaví na víc než jeden lok a ani se nezamyslí, jen fotí a pijí. Poté o tom diskutují, jak to byla výjimečná srdcelomná výstava. Ne, tomu já nerozumím. Umění jsem vždy vnímala jako únik do jiné reality, jako konfrontaci s dnešním světem, nebo jako vybíjení si emocí na objektu. Nějaký diferencionismus v realitě. Bílou stěnu s modrým halogenovým světlem, která nese název Noc, prostě nechápu. Kde je ta konfrontace s dnešním zkaženým světem? Kde je ten vnitřní boj umělcovy duše, který má být zachycen v díle? Kde je ta promyšlenost, nasranost, hnus a špína v dílech, co nám chybí?
Tady!
Na výstavě Jak nic nechtít probíhající v rámci festivalu 4 + 4 dny v pohybu jsem po dlouhé době měla pocit, že můžu modernímu umění ještě rozumět. Že skončil ten boj o nejnesmyslnější dílo. Vše dávalo smysl a vše do sebe zapadalo. Stěžejním úkolem je propojit chátrající místo v pražské metropoli a vdechnout mu kulturní ráz na osm dní. Propojení hudby, tance, divadla a umění. Nabitý program s přednáškami, procházkami, diskuzemi, koncerty a dalšími performacemi.
V minulých letech festival sídlil na významných místech jako Tyršův dům, palác u Stýblů, bývalý Holešovický pivovar a letos festival zavítal do prostoru Desfourského paláce, který se nachází u Florence. Čtyřpatrová budova s monumentálním vchodem, který má naleštěné točité schodiště a stěny z mramoru. Spoustu lidí a vstupné jen 50 Kč na více než 60 vystavujících z ČR i zahraničí. Rok 2015 je odlišný. Vše je větší, rozšířenější, přístupnější, a to kvůli oslavě dvacátého výročí. Celé letošní téma nese název Jak nic nechtít? Mám pocit, že většina z nás si s touto otázkou nedělá moc velkou hlavu.
Výstava mi připomíná jednu velkou dekadenci. Dílo s pojmenováním Tak jde čas přímo ozařuje. Neonový nápis Hey, did you have sex with your ex? Lidé se smějí a přitakávají, že jako jo. Nebo místo, kde díky reprobednám s duněním a vlnícím se igelitem dýchá celá místnost. A vy s ní. Interaktivní umění, které dává smysl. Je totiž v pohybu. Jeden z těch nejpůsobivějších kousků se nacházel v půdním prostoru. Na dveřích nápis nevhodné pro děti. Jsme zvyklí na ledacos, ale místnost plná porna a injekčních stříkaček mě dostala. Byly všude. Zapíchané ve stěně, v koberci, poházené u oken, dokonce hrály místo gramofonové desky. Člověk se bál kamkoliv šlápnout, ale konečně rozumím umění a nejsem sama! Lidé, co přišli do místnosti s údivem, tak po chvíli odcházejí s pochopením ve tváři. Hnus a špína ve velké metropoli. Zkaženost světa. Punk’s not dead.
Procházíme část posledních místností, ve kterých jsme nebyli. Desfourský palác, který byl otevřen kvůli festivalu po několika letech, ožil. Atypické festivalové prostory se zachovalými barevnými freskami, štuky a výhledem z oken na podsvětí Florence. Úplný Jing a Jang.
Čím je vlastně festival 4 + 4 dny jedinečný? Tím, že je to jedna z mála uměleckých expresí, která lze pochopit, a dokonce vás i baví. Tím, že jestli mohu doporučit magazínu Kids and Heroes něco jiného než punkové koncerty, tak to bude právě festival 4 + 4 dny. Díky tomu, že umění dokáže ještě překvapit a šokovat, díky tomu, že to je umění pro lidi. Pochopitelné.
Chcete vidět víc? Koukněte na další fotky od Filipa Obermajera.
