Harrington Saints: Kdybychom končili, jakmile cesta začne být složitá, nedošli bychom tak daleko

Kalifornská street-punk/Oi! banda Harrington Saints slaví letos 10 let existence. 6. října zahrají na strahovské Sedmičce a do Prahy přivezou aktuální desetipalec Fish & Chips, který vyšel před pár dny u Pirates Press. Darrel, zpěvák Harrington Saints, odpovídal na moje otázky o historii i současnosti kapely, jeho osobních zkušenostech a pohledu na evropskou a americkou scénu.

Deset let existence Harrington Saints, to je už slušná doba na to začít bilancovat. Co nejlepšího tě za těch deset let potkalo?

Nejlepší za ty roky je samozřejmě to, že jsem se dal dohromady s partou kamarádů, která měla maximálně odehrát pár koncertů a možná natočit sedmipalec, a místo toho jsem sledoval, jak se kapela zvedá, dostává se jí skvělých reakcí a nakonec může cestovat po celém světě a potkávat nové a nové lidi.

Kdybys věděl to, co víš dnes, šel bys do hraní s Harrington Saints znovu? Je něco, co tě nepříjemně překvapilo?

Bez zaváhání bych to toho šel znovu. Ničeho nelituju. Ale co mě překvapilo ve zlém? Vidět lidi ve scéně, kteří i když jde všechno dobře, se snaží ublížit druhým, potopit je, pomluvit, prostě naprostý kreténi. Navíc, nikdy jsem neuznával nějaké „crew“, a vidět, jak se tenhle trend rozmohl po celých Státech, je deprimující. Opravdové zklamání. Byly časy, kdy jsme byli trestáni za to, kým jsme, s kým nejsme kamarádi a že nemáme odpovídající image. Prostě sračky.

Cítíš se jako skinhead, nebo jako street-punker? A vnímáš vůbec Harrington Saints jako čistokrevnou Oi! kapelu?

Osobně jsem skinheadem po většinu svého života. Ale většina kluků v Harrington Saints si v téhle scéně úplně nelibuje, chápou ji, ale nejsou skinheady a je to v pořádku. Já se v současné době víc identifikuju s Hard Mod scénou, kterou máme v Bay Area. To jsou lidi, se kterými rád trávím čas, posloucháme společnou muziku.

Nemyslím, že by Harrington Saints byli čistokrevnou Oi! kapelou. Začali jsme tak, ale v kapele je víc osobností a hudebních názorů, takže jsme se vyvinuli do něčeho, čemu se dá říkat americké Oi! – částečně Oi!, částečně rock, částečně starý hardcore. Každý v kapele něčím přispívá a na škatulky si moc nepotrpíme.

Kalifornie mi moc nepřipadá jako typická oblast pro skinheady. Můžeš popsat, jaká je tam dnešní scéna a stručně zmapovat její vývoj? Kdy ses do scény dostal ty?

Jasně, není to Evropa. Ale Kalifornii nemůžeš zevšeobecnit, má spoustu různých částí. Není to jen to, co vidíš v televizi. Kromě toho, že je tu fakt vedro a nemůžeš nosit boty, bundu nebo dlouhé kalhoty polovinu roku, je to jako všude jinde. Jsou tu chudáci a lidi střední a pracující třídy, kteří hledají něco, k čemu se můžou upnout. Musíš tu hodně pracovat, aby ses uživil, možná dokonce víc než jinde ve Spojených státech. I když ti Kalifornii ukazujou jako ráj, je to kurva boj. Není tu lehký život.

Můžu mluvit o scéně v Bay Area, která je sice malá, ale drží při sobě. Vrchol byl v roce 2012, takový nepamatuju od devadesátých let. Asi by to tu jinak klasicky umřelo, ale pořád se scéna drží a je to zábavné a fascinující zároveň. Lidi, kteří jsou do toho zapálení, jsou ve scéně už roky. Já konkrétně od patnácti let, i když už mě to kolikrát sralo. Proboha, to už je doba! Ale je to moje scéna, a i když v ní jsou i hlupáci, prosťáčci a násilníci, nemůžou mi ji vzít a zničit. Jsem v ní už roky a plánuju zůstat.

Pamatuješ si, jaká byla první deska, kterou sis koupil?

Punk And Disorderly, ta druhá kompilace. Kamarád měl tu první a fakt nám to změnilo životy. Koupil jsem si ji prakticky hned, jak byla k dostání. Byl to tuším rok 83 nebo 84, pamatuju si, kde jsem ji koupil a všechny podrobnosti.

Právě vám vychází album Fish & Chips. Deset palců, sedm songů. Jak vznikaly?

Už dávno jsme měli mít natočenou novou desku. Psali jsme věci na řadovou desku, ale šlo to strašně pomalu, což bylo frustrující. Shodli jsme se, že prostě nahrávat dlouhohrající desku je strašlivá nuda. Tak jsme si řekli, že na to sereme, vezmeme songy, které se nám líbí, a vydáme je. Asi šest věcí jsme vyhodili, dodělali ty, co se nám líbily, a zjistili jsme, že to skvěle sedne na desetipalec. Máme rádi vinyly a vždycky jsme chtěli vydat desítku, což se skvěle hodí k deseti letům. Fish & Chips je náš kapelní vtípek. Měl to být původně ukrytý track, ale líbilo se nám, jak zní před písničkou Junkie, takže jsme ji nakonec na tracklist napsali. Zároveň nám přišlo zábavné pojmenovat desku podle ukryté písničky.

6. října se vracíte do Prahy…

Na koncert v Praze se moc těšíme, tohle město máme moc rádi a Češi jsou skvělí a blázniví fanoušci.

V Evropě rozhodně nejste poprvé. V čem se liší evropská a americká scéna, publikum, kluby?

Evropská scéna je O MOC větší. Lidi tu chodí do klubů a užívají si to. Proto nás tolik baví se sem vracet. Evropani jsou přímí lidi, žádný hovada a toho si vážíme. Jsou zábavní, uctiví a skvěle se s nima kalí. Scéna v Americe začíná být přesycená a lidem se nechce chodit na koncerty. Samozřejmě ne všichni, ale spousta z nich chodí do klubu jen proto, aby byla viděna. A taky se jim nechce platit za tričko, desku… Myslí si, že to dostanou zadarmo, protože jsou cool, hahaha. Takže proto tolik amerických kapel jezdí do Evropy. V klubu se tu o tebe postarají jako o lidské bytosti a ne jako o dělníky, kteří jim vydělávají prachy.

Prvních deset let je za vámi. Co plánujete do další desítky?

Deset let uběhlo fakt rychle a skvělé zážitky mnohonásobně převážily ty špatné. Chceme udělat ještě pár nahrávek a hrát tak dlouho, jak na nás budou lidi chodit. Nechce se nám končit, takže dalších deset let není úplně od věci. Kdybychom byli lidi, co skončí, jakmile začne být cesta složitá, nedošli bychom tak daleko. Pracujeme tvrdě a s vášní. A děkujeme každému, kdo nás podporuje a pomáhá nám uskutečnit to, co děláme.