Darkbuster – No Revolution

Boston. Zdejší hudební scéna je naprostým kultem. V devadesátých letech z ní vzešlo jméno, které zaznamenal každý milovník street punku a chlastu. Darkbuster. Na konci minulé dekády vyšuměli do ztracena, nechali za sebou pár skvělých desek, ale od té poslední uběhlo už deset let. Frontman Lenny Lashley se dal na sólovou dráhu – s jeho hlasem a citem pro písničky nebyl problém oslovit spoustu lidí. S kytarou na zádech projel Spojené Státy i Evropu, pár posledních roků hraje se Street Dogs. Uzrál ale čas a Darkbuster vstali z prachu. Z původní sestavy zůstal jen Lenny a na novou desku s názvem No Revolution vytáhl písničky, které psal roky do šuplíku.

Deska začíná skvěle, tak výraznou dechovou sekci nečekáte. Nejedná se o nějaké přicmrndávání, ale právě dechy jsou tím, co úvodní písničku Many Moons dělá tak dobrou. Lennyho hlas jsem měl vždycky rád a v textu se vrací na poslední evropské tour po boku U.S. Bombs, na kterém jsem si v roce 2008 v pražském Futuru Darkbuster hodně užil. Následující No Fear, která se objevila na páté kompilaci Oi! This is Streetpunk, je takový darkbusterovský průměr; to Jimmy Needs je o mnoho lepší. Kombinuje v sobě humorný text (který je ale stejně jako v případě mnoha starších písní z kategorie „kapelní interní“ a tudíž víceméně nepřenosný), silný slogan a dobrou melodii. Je to ale vlastně na téhle desce naposledy, co jsem si jistý, že poslouchám Darkbuster. Pokud se ale oprostím od názvu kapely, je další Believe In Packer povedená věc, se skvělými slokami, podkreslenými hammondkami. Titulní No Revolution je pak čistokrevné reggae, takže zatímco na předchozí desce A Weaknes For Spirits se dechy objevili tuším jen v písničkách Rudy a D.J. (které ne náhodou patří mezi nejlepší písničky alba), na desce No Revolution si je užijete dosyta. Prevost, kterým deska pokračuje, je třicetivteřinová zhudebněná legrácka o tourbusu. Ehm. Naštěstí se deska vrátí do sedla s pomalou Only Girl, jednou z nejlepších skladeb na albu. A zase to jsou dechy a hammondky, které to celé drží. Do kontrastu se závažnější Lil‘ Junkie, která sice nemá refrén, ale chlubí se jednoduchou a chytlavou kytarová vyhrávkou pod zpěvem se dá postavit Swillies Lament, což je úplně zbytečná a nudná variace na irské pijácké písničky. A v tom vidím celý problém. Původní „srandapunk“, který Darkbuster produkovali, už prostě nefunguje. Tvář, kterou Darkbuster nastavují v zajímavějších věcech, spíš připomíná Lennyho skvělou sólovku Illuminator. Poslední Punk Rock’s Not Dead až muzikálově pracuje s hammondkami, dechy, a rock’n’rollovými postupy, takže ji můžete dosadit do závěrečné scény Pomády místo You’re The One That I Want.

Album No Revolution od Darkbuster není špatnou nahrávkou, ale nedokážu se smířit s tím, že tohle je TA deska, na kterou jsem tolik let čekal. Nedokážu akceptovat fakt, že tohle mají být Darkbuster, ale jako další Lennyho sólová deska je to super. Mám taky problém se stopáží, protože 25 minut je prostě hrozně málo. Deset songů, a mezi to muset počítat i Prevost a natahování stopáže vyzváněním telefonu, nebo opileckým rozhovorem, to se na mě nezlobte, to bije do očí. Nejlepší písničky z nové desky Darkbuster jsou vlastně ty, co se nesnaží staré Darkbuster napodobit a to je podle mě pod hlavičkou téhle kapely špatně. I po textové stránce mi té výplně v podobě zbytečných specifikací, jako když Lenny vyjmenovává značky alkoholu v Swillies Lament, nebo všechny kapely, které jeli turné Bad Boys For Live v Many Moons, přijde absurdně mnoho. Tak dobrou našláplou pecku jako Armageddon Time prostě na No Revolution nenajdete, ale síla desky je někde jinde. Pokud zapomenete na to, že máte v ruce novou desku Darkbuster, čeká na vás pár skvělých ska-punkových songů, které Vás budou bavit.