Meatbodies – Meatbodies

Občas, neřku-li často, se stává, že objevuji Ameriku. Totiž skvělé nahrávky minulého roku se zpožděním, za které by se styděly i České dráhy. Amerika je rádio KEXP, o kterém se dá lehce říct, že je to „hipsteřina,“ nicméně dramaturgie nabízí tolik rozmanitých interpretů, že radostí výská pankáč i hipík. Meatbodies jsou někde na pomezí – od pohledu věčně zkouření stoneři, tak trochu hipízáci, ale pořád divoká Kalifornie.

Kapelu dal dohromady Chad Ubovich, kytarista od Mikala Cronina a basák Fuzz, jedné z mnoha kapel zázračného dítěte Ty Segalla. Společně s ním Erik Jimenez z together Pangea skrytý pod přezdívkou Riff King. Jedna velká rodina, kterou spojuje dohromady jediné slovo. Fuzzzzzz. Špinavě zkreslené kytary stojí u renesance rokenrolu, který, ač se ze své podstaty vlastně ani nemůže nikam posouvat, dostává díky kapelám jako Thee Oh Sees novou post-moderní tvář, recyklujíc kde co a vykrádajíc kde koho.

Pokud máte rádi zmiňované Fuzz nebo Ty Segall Band, nesáhnete s Meatbodies vedle. Do koktejlu přidali o něco víc psychedelie, což je patrné už z přebalu desky nebo vytripeného intra The Archer. Halucinogenní atmosféru však včas rozřízne skladba Disorder – přeřvaná vypalovačka, v leccčem připomínající Stooges. Ukazuje, o čem to celé bude. Meatbodies se nebojí bezostyšně vykrádat, každý song vybízí k pátrání a otázkám „co mi to jenom připomíná?,“ kapele však nelze upřít, že má vlastní ksicht. Na všechno je dost času, instrumetální překvapení přijdou vždy ve správnou chvíli. Zapomeňte na Ramones, nejde o prvoplánové opakování jednoho nápadu dokola. V popředí dvouakordové kytarové riffy, perfektně šlapající rytmická sekce a poněkud upozaděné psychedelické vokály se spoustou reverbu. Dokola opakované „coming up to the mountain,“ ukazuje, že Meatbodies mají sílu i v chytlavých melodiích. V Tremmors mně facinují hymnické vokály unášející mysl někam do vedlejšího pokoje. Off ukazuje, že pod sukní není žádný spodní prádlo, a že to všechno má stejně kořeny v jednoduchém garážovém punku.

Avšak tím, čím mi Ubovichova sebranka učarovala na první poslech, je kousek s názvem Plank. Pamatuju si to jasně. Výrostek, kterej nemluví o ničem jiným než o fetu, šukání a rokenrolu, rozvalenej na zemi na náplavce, prohlásí, že už nemůže poslouchat hipsterský arty kvokání o poezii a umění vůbec, a pouští to z mobilu. Rázem přestávám vnímat okolní štěbtání. Připadá mi to, jako by někdo vzal Stone Roses a zavřel je na několik dní do garáže bez jídla a vody, jenom s koksem, chlastem a LSD.

Spojení „heavy groovy“ v popisku desky sedí perfektně. Eponymní album Meatbodies je skvělá a barevná nahrávka. Zajímalo by mně, kam se tenhle fuzzový fenomén dostane. Třeba noví Wand jsou pohádkou o tom, že může být čím dál tvrdší a nasranější, stejně jako může skončit trapnou vyumělkovaností a zahleděností do sebe sama. Prozatím přetrvává nadšení.