Malomocnost Prázdnoty – Petroleus Mostensis (1995 – 2015)

Dokud bude tenhle blbej svět, budem křičet punk’s not dead! Kapele s jedním z nejlepších tuzemských punkových názvů, Malomocnost prázdnoty, jsem v době jejich první, ani druhé etapy existence nějak na chuť nepřišel. Pravdou je, že v té době jsem přeci jen poslouchal poněkud extremnější formy punkové muziky a tohle mi moc neříkalo.

Setkal jsem se s nějakou nahrávkou, kterou jsem jen tak povrchně proletěl a kapelu si podvědomě zařadil do kategorie pro začínající punkery, kteří prahnou po jednoduchých popěvcích o pivu, holkách, čírech atd… Zpětně jsem se k muzice Malomocnosti prázdnoty dostal někdy v době, kdy jejich zpěvák Filda trápil hlasivky v uskupení Spínací špendlík. A otevřeně přiznávám, že jsem na Malomocnost poněkud změnil názor. Viděl jsem i koncert na nějaké PodPáře, který nebyl špatný, ale na druhou stranu jsem nikdy nebyl přílišným příznivcem kopání do mrtvol, oživování dávno mrtvých kapel a podobných muzikantsko-patologických zvráceností. Prostě pochybuji, že by se resuscitovaly i kapely, jejichž členové si zase spolu chtějí jen zahrát. Kolik znáte takových no name reunionů? Jednoduše nevím, jestli by je tak bavilo, kdyby na ně v současnosti chodili tři čichači toulenu, dvě babičky a jeden spolužák ze školky… Ale to samozřejmě není jen problém téhle kapely, těch oživlých (nejen) punkových mrtvol se za poslední roky vyrojilo jako sršňů v podkroví. Když kápne nějaká kačka, tak i punk´s not dead, nebo ne?

Ale konec spekulací a podívejme se na stříbrný kotouček, co se jmenuje Ropák bahnomilný. Jedná se výběr skladeb ze starých nahrávek, tedy takové demos best of vydané hrající kapelou k nedožitým dvacátým narozeninám. K tomu přidejte nějaké to aktuální tour a co bude dál se prý uvidí… kdo přijímá sázky? Problém takto pojatých retrospektivních nahrávek se může jevit v tom, že ukazuje kapelu v její (post) pubertální nahotě, tedy v období jeho života, kdy spousta věc byla zcela jistě jinak než teď. A to se samozřejmě týká i muzikantského umu i presentované lyriky. Květnatě by se dalo říci, že některé skladby Malomocnosti prostě nemají šanci projít zkoušou času. Naproti tomu tahle parta dokázala složit skladby, na kterých nejenže se nepodepsal zub času, ale hrdě obstojí u dospělejších posluchačů i za dalších dvacet let. Jinak by se asi nemohlo stát, že po emotivní a dobře textově napsané Marušce si musíme vyslechnout pubertální běs jménem Nádražácká. Aby byl vzápětí vystřídán jednou z nejlepších generačních vypovědí používajících otřepaný heslovitý slogan – Punk´s not dead.

O téhle výběrovce jsme se mohli v tiskovce dočíst: „Průřez všemi předchozími demáči i několik raritní songů, celkem 20 zářezů. Vše znova nahrané, konečně s perfektním zvukem.“ O perfektním zvuku mám asi trošku jiné představy a spíše bych kladl důraz na tu historickou representativnost než cokoliv jiného. Vezmeme-li na vědomí, že je tahle deska nahraná znova, má poněkud dřevní sound. Chápu, že když kapela vydává desku po sedmnácti, byť ne zcela aktivních, letech může být z čeho vybírat, ale i tak si myslím, že dvacet skladeb je v tomto případě poněkud moc. Ona i ta hodinová stopáž alba je poněkud ubíjející. Ze skladeb, které je záhodno vypíchnout zmiňme určitě ještě hořké dětské procitnutí s názvem Pohádky, které jsou opatřeny jedním z nejlepších textů na albu. Textově dobrým nápadem se pyšnící Nemoci, jejichž výslednou slovní přemrštěnost nahrazuje hudební složka a dobře pojaté frázování. Jako skoro každá punková kapela i tahle parta má v arsenálu song, co se jmenuje Nenávist. A ta jejich funguje i po mnoha letech. Špinavej Titanic je jedna z nejoblíbenějších a nejznámějších skladeb kapely a nutno přiznat, že její atmosféra je velmi podmanivá. Navíc text se absolutně vymyká všemu ostatnímu, co z lyrického hlediska na Petroleus Mostensis najdeme. Svoje kouzlo má i ekologicky kritická Skládka, která má snad nejchytlavější refrén z celé desky. Metaforické Reformy dokáží nakopnout přímo do… zdiva. Ono to se také není co divit, když autorem textu je jeden z nejlepších českých básníků a anarchistický buřič František Gellner. Je vidět, že tenhle pán neoslovil jen Jana Hauberta. Jednou z nejchtěnějších skladeb je také Človíček. V tomto případě nelze jinak než dát všem malomocnostním fanouškům za pravdu. Povedený text se s dobrým hudebním motivem zde zkřížil tak zdařile, že vznikla jedna z největších hymen tuzemského punkrocku.

S touhle deskou je to jako s jejím obalem. Zepředu i zezadu najdeme něco v podstatě černobílého (jo, vidím i tu žlutou), co má výborný potenciál, ale nezbavíme se dojmu, že by to šlo ještě mnohem lépe. Myšleno samozřejmě s ohledem na koncept nahrávky. Vevnitř pak najdeme vše, co je podstatné a objeví se i něco celobarevného. Jen musíte hledat. Bez diskuze tahle nahrávka potěší všechny, kteří už léta chodí s nášivkou, kde se zeměkoule chrání plynovou maskou. A pro tyhle fanoušky je samozřejmě Petroleus Mostensis určeno především! A věřím, že takových nebude zrovna málo, byť vím, že pro mnohé znamená kilo ušetřené v hypermarketu uložto čtyři piva k dobru. Jedním z problému dnešní doby je mrhání kde čím. Jednou z věcí, která mě v rámci punku (nejen českého) doslova mrdá, je označovaní kdejaké kutálky slovy jako legendární, kultovní atd. Občas mám pocit, že se příkladem na nějakém fesťáku střídá legendární kapela s kultovní a vlastně nikdo jiný tam ani nehraje… jeden si pak připadá jak v Síni slávy Českého slavíka. Problém nastává ve chvíli, když si uvědomíte, že ty legendární kapely jsou jen jinak pojaté zábavovky, které už dvacet let mydlí to samé, protože schopnost složit nový dobrý song, se ztratila někde v devadesátém pátém. A ty kultovní to pak dotáhly už někam do rádia a na Očko. Revolta a vzdor jak z hollywoodského bijáku. Malomocnost prázdnoty pro mě není ani legendární, ani kultovní… ale je to jedna z mála kapel, jejíž některé skladby z devadesátých let dneska nezní vyčpěle a podivně. Taky je to jedna z kapel, po které bych sáhnul, kdyby po mě někdo chtěl reprezentativní vzorek tuzemského punkrocku a ještě někdy bych se chtěl podívat do zrcadla.