Třetí díl našeho letního speciálu, v němž vybíráme to nejlepší z programu českých festivalů, na které se v redakci chystáme, je tady. Čekejte velká jména, ale i zástupce domácí scény, kteří si zaslouží pozornost, nebo třeba zcela neznámé kapely. Tentokrát jsme prolistovali line-up blížícího se festivalu Brutal Assault.
Kdo jinej by měl víc rozzářit Brutal Assault, než naprosto brutální Candace Kucsulain? Holka, která zvedá dvě stě kilo jako nic a s přehledem by sejmula kdejakou tupou hroudu, co bude dělat zbytečný vlny v moshi. Frontmanka detroitských Walls Of Jericho. Kapely, která od roku 1998 stojí pevně na hardcore základech s přesahem k metalcoru. Uřvaný ženský vokál plný hněvu prorůstá těžkotonážní hlukovou clonou bez pózy i pozlátek. Samotná dřeň. Poslední řadovou desku The American Dream vydali Walls Of Jericho před dlouhými sedmi lety, ale momentálně podepsali smlouvu s Napalm Records a chystají se na nahrávání už hotových songů. Na Brutal Assaultu tedy bez pochyby zazní i něco z nového materiálu, což je o důvod víc, proč se nechat v pátek od 16:15 pořádně okopat v kotli pod pódiem.
Přemýšlel jsem, jestli existuje kapela, která by mi nabídla death, grind, black v jednom. Benighted, francouzská bruska, drtící kosti svým brutálním, hutným zvukem, nenechá tělo v klidovém stádiu. Jedna z kapel, která má opravdu kvalitní zvuk a umí si ho nastavit i na aparátech, a to už vypovídá o určité profesionalitě. Sedmnáct let existence, sedm vydaných alb a ani o jednom se nedá říct, že by bylo nepovedené, nebo slabší, pouze zvuk se posouvá dál. Na posledním albu můžeme najít tři povedené covery, první od jejich kolegů Aborted, druhý od mimožánrových Rammstein a třetí od velikánů Machine Head. Poprvé jsem je viděl naživo v roce 2012 a lidé létali vzduchem, od té doby na ně nedám dopustit. Cannibal Corpse, jeden ze základních pojmů death metalu. Bez diskuse jsou to právě oni, co skoro tři desítky let ovlivňují scénu. Bylo mi 10 let, když jsem se s nimi poprvé setkal. Okamžitě jsem si klekl na zem a začal házet hlavou. Jejich muzika mě opravdu dostala a nic podobného jsem předtím neslyšel, ten samý večer jsem se seznámil s muzikou Krabathor. Chriss Burns a jeho nezaměnitelný hlas ve mně zanechali vzpomínku. Dnešní složení americké legendy ovšem neubírá na brutálnosti a rychlosti. Jejich novinka vydaná v roce 2014 pro spoustu metalheads znamená žádná novinka, překvapení nebo převrat, pro mě držení se určité klasiky, která funguje. Na Brutale je neuvidím poprvé a jsem zvědavý na jejich show. Určitě tam patří, pokud by existovala síň slávy death metalu jsou pro mě skoro na nejvyšší příčce. Tak schválně, kolik lidí letos s trikem Cannibal Corpse potkáte vy?
Co vypíchnout z Brutálního Asaultu, dnes už klasické a tradičně jmény nejnabitější tuzemské přehlídky tvrdých forem rocku? Pár jmen je nasnadě a začnu u jedné klasiky, kterou jsou němečtí Kreator, originální a nenapodobitelný thrash metal ve své krystalicky čisté podobě, absorbující do sebe to dobré z tvrdého metalu i punkové divokosti. I po třech dekádách je pro mne první album Endless Pain klasikou, která při každém dosednutí na gramofon dostane metalovou část mého já. Klasika číslo dvě jsou tu pro mě Ratos De Porao, není známějšího jména vzešlého z brazilského hardcore punkového podsvětí a ačkoliv od vydání nedostižného debutu Crucificados pelo systema již proteklo Amazonkou nezměřitelné množství vody, kapela stále vydává dobré desky, někdy méně, jindy více metalové, a vždy servíruje divoká vystoupení. Číslo tři, Godflesh, kapela, jíž jsem nedocenil v době vzniku, byla to tehdy jen ta divná nová kapela ex člena Napalm Death Justina, ale jejich novátorské a intenzivní pojetí pomalého brutálního rocku s automatickým bubeníkem jsem si o to více užil o desítky let později a živě to při správné konstelaci může být unikátně intenzivní zážitek. Toxic Holocaust, relativně mladá punk metalová krev, patřící k těm, kdož pomohli oživit zájem o thrash metal smíchaný s punkem. Pokud vás baví Bathory stejně jako GBH, tohle bude přesně vaše krevní skupina. Perličkou nakonec jsou norští zlo metalisté Mayhem, už pro jejich konzistentní „fuck you“ postoj, kontroverzní pověst a syrovou energii, což jsou atributy, které by jim mohla závidět převážná většina punk kapel ve vesmíru! Hail Satan!
Wisdom in Chains. Přesně, další ze spousty americkejch straight edge hardcore kapel, tak co na ní může být vůbec speciálního? Hlavně to, že nezní tak stejně nezajímavě jako většina jí podobnejch kapel. I přestože většina tvorby je už dost usedlická a kapelu tvořej samý nadšený pantátové, co vám budou zpívat o svejch dětech a domově, tak si zde především po hudební stránce přijdete na zajímavou melodickou hc/punk jízdu, která, přestože neubírá volume, se nebojí vymanit ze skomírajícího typického NYHC tempa. Takže pokud můžete i víc než jen ohranou lopatu plnou breakdownů, tak tahle skvadra určitě stojí za zkoušku.
