Desaparecidos – Payola

Bez vytáček to říkám hned na začátek: v přehrávači mám jednu z nejzásadnějších desek roku 2015. Desaparecidos jsou kapela, na kterou hned tak nenarazíte. Vznikli v roce 2001, ale značnou část kariéry provegetovali v kómatu. Jejich debut Read Music/Speak Spanish mě samozřejmě v roce 2002 minul. Tehdy jsem ale zase uměl nazpaměť všechny texty ze Three Locks a pyramidový pásek schovával ve sklepě. Novinku se sarkastickým názvem Payola dělí od předchozí desky 13 let, o takovém nadpisu může snít snad každá kapela s výjimkou Refused. Člověku skoro přijde, že kvůli vydávání všech těch Falling In Reverse a Bring Me The Horizon není pro kapely jako Desaparecidos u Epitaphu žádné místo. Velký omyl!

Motorem Desaparecidos z Nebrasky je frontman Conor Oberst. Jo, to je ten milý pán z Bright Eyes. Jenže Desaparecidos znějí, jako kdyby byly odevšad jen ne ze Středozápadu. Jsou takové anarcho-emo a vím, že by se tohle označení kapele líbilo. V hudbě se odráží garážové kalifornské nadšení, zběsilá severoevropská naléhavost a berlínské synťákové obžerství. Stačí se podívat na kytaristův pedalboard a už víte, že na pódium vstupuje někdo výjimečný. V textech jsou ale Desaparecidos snad ještě silnější. Rozjíždějí sociálně-politickou kritiku ve velkém stylu, nebojí se ukazovat, pojmenovávat a definovat. Nutí hledat odpovědi a podrobnosti.

Rasismus, gender issues, vliv finančně-bankovní lobby, beztrestnost vysokých manažerů, límečková kriminalita, zneužití pravomocí. Jen zlomek toho, co Desaparecidos trápí a zpívají o tom. Jenže všechno to je dáváno do silných osobních asociací a ve finále je to mnohem účinnější, než úderné „fuck the system“. Už od první písničky Left Is Right na vás zaútočí netypická rytmika a rozhodně to není naposledy, co si užijete šílenou dávku stopek bubnů s kytarou. Mírně zboostrovaný zpěv plný zoufalé afektovanosti začíná své kázání o ranách baseballovou pálkou do limuzín a převzetí moci. Jestli tohle není punk, tak už nic. Desaparecidos nejsou žádní stěžovatelé, mají cynický nadhled, burcují do akce. Ale žádné „Na stráž!“, tady jste na jiné straně barikády. Neskutečně nakažlivá Golden Parachutes (s hostující Laurou Jane Grace z Against Me!) ukazuje, kdo je jedním z nepřátel a proti tomu se nedá argumentovat. Radicalized s naléhavým refrénem zase ukazuje pohnutky k násilí ze dvou stran. Desaparecidos sice operují s termínem „Oni“, ale stejně tak neváhají konkrétně plivnout do tváře takovým zrůdám, jako je Joe Arpaio v písničce MariKKKopa. Slovník, týkající se Latinoameričanů jak vystřižený z tuzemských diskuzí o muslimech. Ale naštěstí jsou lidi jako Camila Vallejo a Desaparecidos ji neskrývaně milují. Te Amo Camila Vallejo je jedním z nejlepších zářezů na desce, popový až hanba, a to i přesto, že v druhé sloce jede tlumená kytara úmyslně úplně mimo bicí. Věnují se eutanázii v Ralphy’s Cut, popichnují facebookovou generaci v písničce Slacktivist, vzdávají hold angažovanosti v songu Anonymous. A i ke konci desky dokáží překvapit hudebními nápady v Search The Searches a Von Maur Massacre.

I když je Payola silná hlavně první polovinu své stopáže, nenechám si vymluvit, že se jedná o unikátní desku. Učebnice novodobých protestsongů. Anti-Flag pro pokročilé, na dohled od Crass a Oi Polloi. Názorový soubor, který by měl být pro punkery samozřejmostí, zabalený do vcelku neotřelého, violent-popového hávu. A i když si o vydavatelství Epitaph můžete myslet ledacos, díky Desaparecidos mají letos na svědomí jednu z desek, která bude vévodit ročním přehledům nejlepších desek. Byl bych ale raději, kdyby Payola vrazila některým punkerům pořádnou facku.