Mizerná neděle je název filmu, který mi připomíná, že na samém konci týdne nemůžete očekávat na klubovém koncertě žádnou závratnou účast a davy lidí. Podobně tomu bylo i v případě nedělního koncertu punk rock’n’rollových šílenců Hudson Falcons z New Jersey, kteří se na turné zastavili mimo jiné i v pražském Crossu. Na tuto akci, která slibovala setkání s malou legendou alternativní scény, mohlo přece jen přijít trochu více lidí. Pojďme se teď ale podívat, jaký onen „malý velký“ koncert byl.
Komorní cesta vlakem do Prahy pouze s jedním kumpánem, procházka po městě a sedmá večerní při pivu a jointu na vyvýšené terase klubu Cross. Fanoušci, kapely, aparatura, merch, příjemný zmatek a šum. Milionkrát opakovaný scénář, který ale nikdy neomrzí. Do klubu, na bar, pak se usadit a počkat, až budou mít mělničtí Cirguz nazvučeno. Šéfová mi mile odpustí, že mi Cirguz na rozdíl od krajanů Dead Letters prostě moc nesedí. Kapela sice oplývá úderným zvukem, texty dávají smysl, hudba má koule, to všechno se sluší na poslouchatelný punk, ale mně to pořád ke štěstí nestačí. Jsem asi nevděčný parchant, ale mám prostě rád ještě sofistikovanější zvuk a projekty. Po poslechu několika songů odcházím z parketu na bar. Cirguz si soukromě řadím do oddílu souborů, jež si doma poslechnu a na živých vystoupeních očekávám, že po odpálení a slibném začátku budu z vystoupení úplně odvařen, k čemuž bohužel nedojde. I tak ale Cirguz připravili půdu hlavní kapele důstojně.
Nálada stoupá, klub se trochu zaplnil, nejvyšší čas vrátit se na parket. Už během zvukovky vím, že se budu dobře bavit a že jsem přišel na kapelu, kterou v podstatě znám, i když jsem ji nikdy předtím naživo neviděl. Frontman Mark Linskey zůstává nezaměnitelnou postavičkou rock’n’rollu s jeho obnošeným a obyčejným tričkem, šátkem, komickými brýlemi a odhodláním odehrát za život co nejvíce koncertů, přičemž on i celá kapela se řídí nesmrtelným heslem, které vzniklo se stejnojmenným songem – Sleep, Drive, Rock’n’roll, Repeat!
Hudson Falcons rozjedou komorní, srdcařskou a upřímnou show, ve které se snoubí zvuk klasického punku a dravého rock’n’rollu, kritické a sociálně zaměřené working class texty, a ona zoufalá mladistvá touha vykřičet své rozhořčení a pohled na věc do světa. I přesto, že tvorbu Falcons znám v podstatě nazpaměť, nesoustředil jsem se na jednotlivé songy a neřešil jsem playlist. Vnímal jsem jen nepřetržitý příval vysokooktanové energie, předávané prostřednictvím na nic si nehrajícího rock’n’rollu a vyřvaného hlasu frontmana. Kapela měla ale i pár okamžiků, kdy sundala pomyslnou nohu z plynu. Linskey si střihnul klidný cover Redemption Songu od Boba Marleyho v duchu Joea Strummera. Zazněly i věci z aktuálnějších alb (kotouč Dancing Underneath The Moonlight) a ochutnávky z nové fošny s názvem Peace Of Mind, songy jsou rockovější a ne tak šílené, ale stále mají silného ducha a snaží se předat posluchačům poselství. Nesměla chybět ani hymna Working Class War a při legendární Sleep, Drive, Rock’n’Roll, Repeat jsme se dočkali pověstné taškařice zahrnující hmatník frontmanovy kytary a pivní láhev… Kapela se rozloučila děkovačkou a originální představovací akcí jednotlivých členů během songu Open All Night, který přesně vystihuje atmosféru koncertů Hudson Falcons a lze ho podle potřeby libovolně prodlužovat.
Na závěr lze říci, že tento koncert byl sice jedním z mnoha, ale zároveň byl tím výjimečným pro mě jako skalního fanouška a například i pro kolegu, který Falcons vůbec neznal a na akci jel úplně naslepo. Odjížděl nadšen a s novým tričkem hudební skupiny, kterou slyšel poprvé. Kéž by nás takových bylo více – ano, časy nejsou nejlepší, každý má svých starostí nad hlavu, ale není nad to přestat vyhazovat peníze za nesmysly a raději podpořit milovanou kapelu a obohatit se o další nezapomenutelný kulturní zážitek!
