The Unholy Preachers – Fuckin‘ Amen Baby I

Psát recenzi na desku kapely, v níž je frontmanem člověk, se kterým jsem prožil všechno možné, a kterého mám rád, je ve své podstatě za trest. Vždycky to skončí plus mínus blbě, pokud tedy člověk neaspiruje na servilní virtuální poplácávání po ramenou. Nutno ale říci, že The Unholy Preachers přišli se skvělým konceptem, kdy se rozhodli místo jednoho LP vydat tři čtyř písňové deseti palce ve vlastní režii. A v tomhle kapele držím palce pro změnu ty své!

Síla kapely spočívá v kytarových rifech a aranžích, které bazírují v podstatě na hardrockových základech, v nichž je kytarista evidentně jako doma, stejně jako v přemíře kvílivých metalových kytarových sól. Svižná tempa dodávají celku punkový říz a překvapivě svěží sborové vokály až nečekanou melodiku. Na druhou stranu Davidův zpěv tu bohužel v něčem postrádá přirozenost či jak by někdo mohl říci ten správný feeling. Jako by se v linkách trápil a jeho hlas nebyl během nahrávání v té nejlepší kondici. To vše vystupuje na povrch především tam, kde hlasově víc tlačí na pilu, což je nejsilněji patrné hned v úvodní Our Dark Secrets. Faktem je, že Davidovou silnou zbraní je spíše prezentace na koncertním pódiu než pořvávání do mikrofonu v uzavřené místnosti, což chápu a v podstatě jsem to sám nikdy neměl jinak.

Tahle deska je ale především o kytarových rifech, které jsou zkrátka a dobře super, a pak především o skvělém refrénu závěrečné Your Daddy’s Pornmagazines, jíž kapela udeřila obrazně hřebíček přesně na hlavičku a která svou závěrečnou gradací dá v podstatě zapomenout na to, co mi v předchozích minutách tak docela nesedělo.

Tak docela mi nesedí ani utápění se v jakési textové směsi machistických heavymetalových klišé, zahnaných do extrému, potkávajících se s opěvováním „párty mašinovství“ a snažících se v každé druhé frázi demonstrovat „Grrrrr, to jsme ale zvrhlí“. Ano, ta klišé jsou úmyslná a jsou nepochybně myšlena s humorem a nadhledem, jenže před dvaceti lety od Turbonegro, v atmosféře vrcholící devadesátkové punkové politické korektnosti, to byl koncept svěží a vtipný, po všech těch letech se ale vtip stal otřepanou frází, která na mne již dávno nefunguje. Až si místy říkám, nakolik tu už nepřekračujeme hranice do sféry jakéhosi „obšournického rocku“, jehož humor mi tak nějak uniká. Ale na druhou stranu, převážná většina chlápků po třicítce jsou už akorát tak obšourníci, takže ono to možná vlastně sedí.

Ale pozor, ačkoliv v podstatě v půli recenze do téhle desky rejpu, v reálu je to vážně dobrá rocková nahrávka (zvláště na poměry místního zatuchlého hudebního rybníka, těžce nadprůměrná) a já se těším na další dva kousky této desetipalcové trilogie.