Pár měsíců zpátky, čtvrteční večer, Praha, Cross. Sarah Blackwood zrovna odehrála koncert, po kterém jsme prohodily pár vět. Mimo jiné jsem zmínila i Kids and Heroes, a drobná Kanaďanka sama navrhla, že bychom mohly udělat rozhovor. Bohužel, nic jako diktafon nebylo po ruce, tak jsme se domluvily, že se jí ozvu na mail. A tady to máte – rozhovor o zpěvaččině sólovém projektu, o nové desce The Creepshow či o spolupráci s Hellcat Records.
Nedávno ses vrátila z evropského turné, jak bylo? Jaké byly reakce lidí?
Miluju Evropu! Lidi tam jsou pokaždé strašně milí! Vždycky je to obrovská radost cestovat po celém světě a vědět, že všude existují lidé, kteří znají naši hudbu! Je to opravdu čest! Turné bylo úžasné a reakce byly vždycky jenom pozitivní. Čím častěji tam hrajeme, tím víc nás lidi znají a užívají si to.
Zaslechla jsem, že se ale neobešlo bez menší nehody… Co se přesně stalo?
Jo! Během tohohle turné jsem si vyrazila zub. Stalo se to v Německu a já musela na ošetření kořenového kanálku, takže jsem pak měla umrtvený obličej na celý den! Ale aspoň to nebolelo. To bylo poprvé, co jsem byla u zubaře v jiné zemi, haha.
Jak a kde vznikla myšlenka založit akustický projekt? Bylo to něco, co jsi chtěla vždycky dělat?
S tím jsem začala ještě než jsem se připojila k The Creepshow, teď už to bude asi osm let. Ale až před dvěma lety jsem se rozhodla vydat první sólovou desku. Jo, dá se říct, že mě to vždycky strašně lákalo. Jenom jsem potřebovala dost sebedůvěry a zkušeností, abych se do toho mohla pustit naplno.
Jaké kapely tě nejvíce ovlivnily?
Ráda jsem poslouchala Davida Bowieho, když jsem byla malá. Zamilovala jsem si ho ve filmu Labyrint. A doslova posedlá jsem pak byla kapelou The Doors. Můj táta měl spoustu starých rockových desek, takže jsem poslouchala i Led Zeppelin, Jimi Hendrixe nebo Janis Joplin. Na střední škole jsem se pak dostala k punkrocku. Poslouchala jsem hodně NOFX, Green Day atd. Hodně mám ráda třeba i Johnnyho Cashe nebo Holly Golightly. Poslední roky se nebráním žádným hudebním žánrům.
Texty tvých sólových písní působí dost osobně. Co ti bylo inspirací?
Inspirací jsou většinou příběhy z mého života, o které jsem se chtěla podělit. Točí se okolo lásky, závislosti, dobrých i špatných časů, samoty, štěstí atd. atd. atd. Je to v podstatě čtení mého deníku, ale v hudební formě, haha. Mám ráda, když se v hudbě odráží to, co jste si prožili. Připadá mi, že to je právě to, co lidi spojuje.
Plánuješ vydat další sólovou desku?
Chtěla bych! Příští rok nejspíš. Už mám venku dvě – „Way Back Home“ z roku 2008 a „Wasting Time“, která vyšla letos v dubnu. Teď jsem hlavně ráda, že se po všem tom psaní a nahrávání můžu zase vrátit k cestování a hraní pro lidi, protože tohle je z toho všeho moje nejoblíbenější část. Vystupovat na podiu je zkrátka můj sen a to, co mě nejvíc naplňuje!
S The Creepshow chystáte vydání nového alba. Můžeš nám prozradit něco bližšího? Jaké jsou nové věci? Je tam nějaký vývoj oproti starším písním?
U nás je vždycky nějaký vývoj. Troufám si říct, že jsme umělci. Když se ale hudebník nevyvíjí, nemůže o sobě tvrdit, že je umělec. Naše nové album se jmenuje „They All Fall Down“ a najdete na něm jedenáct písni. Prozradit můžu, že je mezi nimi jeden pomalý song, haha. A že se hudebně přikláníme spíš k punkrocku, než psychobilly. Nové songy jsou i více chytlavé a inspirované různými životními příběhy. Je tam pár písní, u kterých si lidé možná řeknou „Co že to vlastně poslouchám za kapelu?“ haha. Na albu máme i pár hostů a některé nástroje, které jsme nikdy předtím nepoužili.
Kdy má nová deska vyjít?
5. října, bejby!
V USA vychází opět u labelu Hellcat Records, jak vůbec vznikla vaše spolupráce?
V říjnu 2008, chvíli předtím než nám vyšlo album „Run For Your Life“, jsme hráli v Torontu s Rancid. Během koncertu jsem zahlídla Tima Armstronga, jak stojí u podia a sleduje naší kapelu. Byla jsem hotová! Rancid jsou moje oblíbená kapela od mých 12 let, takže to byl obrovský šok, vidět Tima stát skoro vedle mě! Potom, co jsme dohráli, za námi Tim a Lars přišli a chválili nám náš koncert, že jsme předvedli fakt solidní výkon atd. Pro mě to bylo splnění snu! Tim se zeptal, jestli by mohl dostat naše album (v tu dobu ještě nevydané) a my mu jednu kopii dali. A rok na to, jsme s Hellcat Records podepsali smlouvu!
Jak u vás vypadá proces psaní a následně nahrávání písní?
Vždycky je to celkem narychlo. Stanovíme si deadline a snažíme se ho dodržet. Tentokrát to ale bylo složitější, protože jsem byla dlouho v Evropě. Takže jsem skládala během turné, hrála na akustiku a nahrávala do notebooku. To jsem pak posílala klukům z kapely a ty na tom doma pracovali. Když jsem se vrátila, zkoušeli jsme skoro týden v kuse a dávali ty nové věci dohromady. Takhle přesně my pracujeme – pod tlakem jsme totiž silní. Když už se do toho jednou pustíme, tak naplno! Nahrávání bylo dost rychlé. Měli jsme na to dva týdny, takže to bylo každý den – klidně i non-stop, dokud nebylo všechno hotovo.
Kdy se můžeme těšit na The Creepshow v Evropě?
Ukážeme se tam v listopadu a prosinci v rámci release tour našeho nového alba! Sakra, nemůžu se dočkat, až budu zase na turné!
