Program prvního ročníku Prague City Festivalu začínal necelou hodinu po poledni v areálu pražského Výstaviště, kterému ve slunný čtvrtek dominovala obrovská stage, na níž se po mém příchodu už připravovali Flogging Molly. Bylo půl páté, což znamenalo, že jsem bohužel přišla o vystoupení The Gaslight Anthem, ale věřím, že u nás nebyli naposled a příště zavítají třeba do nějakého klubu… ale zpět k folk-punkové jízdě, která právě startovala na pódiu. Sedmičlenná americká kapela Flogging Molly vtrhla na stage s úvodní skladbou The Likes of You Again a hned dopředu přilákala po areálu různě postávající a polehávající publikum. A z tempa se neslevovalo – kapela v čele s Davem Kingem okamžitě spustila vypalovačku Swagger. Na brzdu jejich nabité show šlapal frontman pouze v případě, že chtěl rozvést texty písní – jako tomu bylo u kousků z aktuální desky jako Don’t Shut ´em Down nebo Saints and Sinners –, či když chtěl skladbu někomu věnovat – song Float poslal do backstage dalším vystupujícím Gogol Bordello a Skindred, Tobacco Island pak pro změnu The Gaslight Anthem a takovou Selfish Man, jak už název napovídá, věnoval rodilý Ir sám sobě. Jestli je opravdu sobecký, těžko říci, každopádně na scéně tak působí – v dobrém slova smyslu – strhává na sebe totiž všechnu pozornost.
A to se také nepovede každému. Třeba u dalších vystupujících, amerických gypsy punkáčů Gogol Bordello, je na pódiu tolik lidí a pořád se všude něco děje, že ani nevíte, koho sledovat dřív. Frontmanovi kapely Eugenu Hützovi se povedlo získat si publikum, až když začal parádní češtinou zpívat Pověste ho vejš. Poděkoval pak „Majklovi“ Tučnému a zmínil i další jména české scény jako Olympic nebo Plastic People Of The Universe. Největší hold pak zpěvák ukrajinského původu vzdal ale úplně jiné postavě české historie – Krtečkovi, kterého nazval svým guru. Rozjetí Gogol Bordello se s českými fanoušky, které navštívili už poněkolikáté, rozloučili písní Break the „fucking“ Spell.
Zatímco se The Hives připravovali v backstage, v Průmyslovém paláci, kde byla STAGE B, vystupovala česká kapela Support Lesbiens. Skočila jsem se tam podívat asi na dvě písničky, z nichž jedna podle slov zpěváka Kryštofa Michala vyjde na nové desce a na PCF si odbyla svou koncertní premiéru. Ale nedýchatelný vzduch mě po chvilce přiměl vrátit se zpátky ven.
Tam už se před hlavní stage opět hromadili fanoušci a vyčkávali švédskou partu The Hives, která spolu s osmou hodinou večerní vyběhla na pódium. Pět chlapíků oblečených ve společenských oblecích a se sladěnou aparaturou v barvách tak, aby dostáli názvu jejich desky The Black and White Album. Právě z tohoto alba zazněla jako poslední píseň před přídavkem – pecka Tick Tick Boom –, ale to bych předbíhala, do té doby se toho na scéně dělo ještě spousta! Zpěvák Howlin‘ Pelle Almqvist byl k nezastavení – běhal, skákal, lezl po pódiové konstrukci, přičemž stále výborně zpíval. Zároveň s kytaristou Niklasem bavili lidi a doslova si z nich udělali loutky. „Když vlezu sem, zařvete… ruce nad hlavu… teď si sedněte!“ dirigoval si frontman publikum. „Odteď jsme vaše nová nejoblíbenější kapela, ok?!“ narážel pak na jejich kompilaci Your New Favourite Band. Neměla bych zapomenout zmínit ani jejich bubeníka Chrise, který nejenom že šlapal jako hodinky, ale ještě navíc hrál osobitým stylem.
Když se zdálo, že se švédská jízda blíží ke konci a kapela zmizela z pódia, většina lidí už ani nepočítala s přídavkem a začala odcházet. The Hives se ale ještě vrátili se songy Declare Guerre Nucleaire a Hate To Say I Told You So a definitivně pak svůj nabitý set uzavřeli skladbou Patroling Days.
Dozněl poslední potlesk a Prague City Festival pro mě končil. Pro spoustu návštěvníků a hlavně návštěvnic festivalu se ale vyvrcholení celého dne teprve blížilo – vystoupit měl Jared Leto a jeho 30 Seconds to Mars. Při vyslovení jeho jména se mi ale vybaví jen jediná zajímavá muzika – soundtrack k filmu Requiem for a Dream, kde Leto ztvárnil hlavní roli.
Co se organizace Prague City Festivalu týče, nemám jí v zásadě co vytknout. I když se v různých diskuzích pár výtek objevilo – např. že se nedalo areál opustit s možností vrátit se zpět, ale s ničím takovým jsem se nesetkala. A i když mi pak třeba nemusí dvakrát vonět, že publikum bylo rozdělené na dvě části (stání a stání u pódia), nebo že na místě točili Krušovice… když vás dostanou kapely, na které jste přišli, neřešíte zpětně maličkosti.
Foto: Vojta Florian (celý fotoreport)
