Davová Psychóza / Zeměžluč – split

Vždycky mám takový hřejivý pocit, když kapely, na kterých jsem vyrůstal, vydají novou nahrávku. O to hřejivější je v případě, když zjistíte, že z vašich dávných idolů se nestala pičovina nebo komerční maškaráda. Že ty kapely stále prodělávají jakýsi vývoj, tvoří nové skladby a mají co říct. Na tomhle splitku se sešly dvě kapely, které mě vždycky svým způsobem braly. A ke všemu to není jejich první vinylové setkání. Jeden společný sedmipalec vydaly už v roce 2001 a třináct osudových let nechaly punkový kolotoč plynout, aby se sešly znova, tentokráte u desky dvanáctipalcové.

Na jedné straně Zeměžluč, která díky svému neúnavnému vůdci Šotymu je stále na místní poměry nadproduktivní kapelou, a straně druhé Davová psychóza, která nikdy neukončila svou činnost, ale díky pobytu zpěváka Jana u protinožců se jich na pódiích dočkáváme spíše sporadicky. Podrženo sečteno, a můžete si říkat, co chcete, došlo k opětovnému vinylovému setkání dvou kapel, které pro tuzemský punk znamenají asi tolik, co pro Marušku sůl nebo pro Gluma prstýnek.

Davová psychóza vznikla v roce 1987 a nikdy nebyla kapelou, která by si zakládala na přílišných personálních rošádách. Přesto se jich za tu dlouhou dobu v kapele pár odehrálo. Ale vzhledem k tomu, že za dva roky oslaví tihle pánové třicítku, tak změn bylo nejen na místní poměry minimum. Mnohem zajímavější je fakt, že nových skladeb jsme se dočkali po deseti letech. Poslední nahrávka kapely Nakŕmte prežratých se datuje do roku 2004. Ale jako by čas mezi posledními dvěma studiovými nahrávkami vůbec neexistoval. Už z úvodu skladby Spoločná vina je jasné, že kapela pokračuje ve své cestě přesně tam, kde před dekádou skončila. Naštěstí! Tohle je přesně to, co mě na celé nahrávce potěšilo asi nejvíc. Melodické kytarové vyhrávky, naléhavý zpěv a přesná a účelná rytmická sekce. Nevytratila se ani ona chytlavost a slovanská melodičnost, která tuhle partu vždycky provázela. Po minimu posleších se vám nové skladby dostanou pod kůži a máte ten samý pocit, jaký vás provázel, když jste tuhle kapelu slyšeli poprvé. Na druhou stranu je slyšet i určitá vyzrálost (proč taky ne) a možná ještě větší příklon k melodii jako takové. A decentní ubrání na plynu, na které má kapela po těch skoro třiceti letech absolutní právo. V žádném případě však neříkám, že se jedná o nějaké prvoplánové středněproudé cajdáky. To zase bacha! Další předností Davové psychózy byly vždy texty. A jsem rád, že ani tohle se po letech vůbec nezměnilo. Spleť lyrické poetiky a pravověrných punkových postojů se i tentokráte vydrala na povrch. Navíc na jazyku stále zůstává jedovatá slina, která dokáže přesně trefit cíl. Příkladem budiž text skladby Komunisti. Čtyři třešničky na vypečeném slovenském punkovém dortu jsou ještě vyšperkovány závěrečným coverem. A teď se punkáči držte, od australské rockové skupiny Midnight Oil. Na paškál si Davovka vzala rovnou jejich největší hit z roku 1987 Beds are burning, za který byli tihle protinožci dokonce nominováni na Grammy. Celkem by mě zajímalo, jestli existuje nějaká vědomá paralela mezi vznikem tohoto songu a téhle slovenské punkové úderky. Každopádně pokud někdo přemýšlí nad tím, proč zrovna Midnight Oil, tak si o téhle kapele a jejich členech něco zjistěte na mocném internetu. Myslím, že zrovna to, že pocházejí ze stejné země, kde zpěvák Jano aktuálně žije, nebude ten hlavní důvod.

Druhou stranu desky okupuje nestárnoucí brněnská Zeměžluč a ta pedál punkového plynu zatlačí mnohem hlouběji do podlahy. Datum jejich vzniku je ještě o jeden letokruh větší než u bratislavských vinylových spolubojovníků. Co se týče změn v sestavě, tak tady došlo věkem k častějším rošádám, ale základní stavební kámen v podobě zpěváka, skladatele, textaře a baskytaristy Šotyho je konstantní. Aktuální sestava se již představila na flexi splitku s Gride vloženém v punkovém fanzinu Hlasatel a teď přichází s pěticí nových písní. Oproti předchozí sestavě, která natočila dvoualbum Hledání nebo sérii sedmipalců sjednocených na CD 07&08, je cítit silný návrat k punkovým kořenům. Pryč jsou metalové riffy a kytarové vyhrávky. Naopak vše je přímočaře nalajnováno a dalo by si říci, že je to pravověrně punkové. Osobně mi to připomíná návrat někam k oficiálnímu debutu Fajn, bezva, prima z roku 1990. Nezaměnitelným poznávacím znamením je Šotyho zpěv a jeho na punkové kruhy nadstandardní a specifická lyrika. A samozřejmě sborové refrény. Na téhle kapele se mi vždycky líbil fakt, že nikdy nezůstala stát na místě. Přestože by ze svých „šlágrů“ mohla poskládat dva koncertní programy, vždy se soustředila na aktuální repertoár a fanoušky na koncertech potěšila jen minimem léty prověřených evergreenů. Možná i díky tomu (a samozřejmě hlavně racionálnímu a ryzímu uvažovaní) z ní není pseudopunková pouťová atrakce pro široké masy, ani kapela, která objíždí koncerty a letní festivaly s dvacet roků starým repertoárem, který nazpaměť zná i náctiletý štětináč, jenž zrovna objevil punk (samozřejmě psáno s „A“ v kolečku). Zeměžluč je a vždy byla výborná kapela s množstvím naprosto parádních vypalovaček! Jen si někdy říkám, jestli v tohle podivném světě nejsou takovým majákem na rozbořeném moři, ke kterému se málokdo dostane. Možná by se na tohle dala parafrázovat závěrečná sloka Adapt or die, kde zní „Budeš-li vzývat pokrok / úspěch se dostaví / drž pěkně hubu a krok / buď zcela jalový / peníze místo Strany / pravidla diktují / směr cesty máme daný / kdo z nás to ustojí“.

Oslím můstkem můžu v závěrečném resumé volně navázat, že na tomto splitku to ustály obě zúčastněné kapely. A to s naprostým matadorským přehledem a se ctí, jež je vlastní jen těm, kteří nepodlehnou. Ale stejně si myslím, že tohle splitko na žádné přílišné ovace v médiích a u fanoušků nesklidí, protože je na dnešní punk moc punkové, ty kapely jsou staré, jejich kult ocení jen pár plešatících strejců, není to vůbec trendy, obě grupy jsou až příliš svojské a neústupné, nikdy asi nebudou vystupovat v televizních estrádách, za skoro třicet let existence už nemají tendence někomu lézt do prdele a celé to vyšlo na labelu, který je moc punkový, do rádia se to nehodí, nikoho nezajímají nové písničky starých kapel, nad texty se musí uvažovat a ještě je to na nosiči, co se blbě stahuje… a víte co? Polibte mi prdel, tohle je minimálně nejlepší splitko co loni vyšlo, tohle je punk a mi se to líbí!