Jak viděla redakce Kids and Heroes rok 2014?

Desky:

1. Drowners – Drowners (recenze)
2. Stilett – Stilett
3. The Manges – All Is Well

Tenhle rok byl na dobré desky víc než bohatý a konečně se mi podařilo chytat prakticky všechny pro mě zajímavé novinky. Vybrat ale jen tři nejlepší z nich je krajně nespravedlivé, i když o debutu od Drowners mám dlouhodobě jasno. Hned v lednu vyšla prvotina street punkovým Stilett, což je deska, kvůli které jsem se začal učit Švédsky. Nemůžu ignorovat ani Alle Hjerter Gleder Seg od Oslo Ess. A zatímco všichni lamentovali nad Honor Is All We Know od Rancid, já si užíval novinku od Bombshell Rocks. Do toho se vynořil Johnny Marr se svým druhým sólovým albem, které je mnohem roztančenější než to první, a na jednoduchost Ramones navázali Italové The Manges s deskou All Is Well. Z Hanby se stala masová modla, a tak jsem si našel Nihil Blues od Rúbaniska. Nadchly mě singly od Suede Razors, zklamal Billy Idol, uletěl jsem si na Die Antwoord, zaplakal u Starých Pušek. Rohlík z úst mi udělali Masked Intruder, zas a znova si přehrávám Swingin‘ Utters, dojímám se nad Ultraviolence od Lany Del Rey a pořád ještě jsem nepochopil novinku od Bonaparte. A určitě bych si vyčítal, kdybych nepřipomněl The Interrupters, Only Crime, Stiff Little Fingers, Noi!se a Bitch Queens. Silný rok, vskutku silný. A každý týden se vždy těším na novou písničku od Scott Bradlee And Postmodern Jukebox, kterými krmí Youtube.

Koncerty:

1. Masked Intruder – Cross, Praha
2. Banane Metalik – 007, Praha (report)
3. INVSN + Against Me! – Lucerna Music Bar, Praha (report)

Letos jsem šel téměř na všechny koncerty, které mi za to stály. Jasně nejlepší letošní performancí bylo vystoupení Masked Intruder v pražském Crossu. Čtveřice maskovaných lumpů vybalila ten nejryzejší žvejkačkový punkrock, jaký si dovedete představit. Precizně zahrané, fantasticky zazpívané, neskutečně zábavné. Show, jakou tu nikdo není schopný udělat, a věřte, že pár roznožek s kytarou to nespraví. Jako doma jsem se cítil na Sedmičce na koncertech Demented Are Go, Banane Metalik a Rezurex. Na stejném místě mě bavili hitoví Guitar Gangsters i pětice špinavců z Lucifer Star Machine. Lucerna Music Bar přivítal poprvé Stiff Little Fingers, což byla super akce s nevhodným supportem a taky INVSN s Against Me! První polovina roku 2014 rozhodně lepší akci než Lyxzéna a Lauru Jane nepřinesla. INVSN jsem si pak užil ještě jednou na Strahově, to ale už o mnoho méně. V Bubnu mě nejvíc bavili berlínští The Uprising a taky Nežfaleš s Thalidomide. Nemůžu zapomenout ani na noční tažení se Starýma Puškama v Modré Vopici. Na zábavném vánočním večírku ve Stormu mě nudili Evil Conduct, v Karlíně na nudné akci bavila Brody Dalle a s odstupem času si říkám, že v Crossu lepší než Tim Vantol byl Dáša Fon Fľaša. A přísahám, že už teď se těším na spoustu ohlášených akcí v příštím roku. Slibuju, že z nich budu chodit stejně nacamranej jako dosud!

Tip:

Festival otrlého diváka. Byl jsem letos a příští rok půjdu zas!

Desky:

1. Rancid – Honor Is All We Know
2. The Uprising – St/Down We Go
3. Rabies – Nevergreen & Always Rad! B Side

Té nové (a často hodně kvalitní muziky) bylo samozřejmě letos mnohem víc, vlastně díkybohu tolik, že by to vydalo na mnohem delší článek, takže se zaměřím jen na to, co mi opravdu uvízlo v paměti natolik, že ji nemusím ani moc namáhat, páč to bolí. A tak začnu hned tou pro mě osobně největší a nejčerstvější parádou, kterou je nová placka od Rancidů. Kdo mě zná, ví, že tuhle partu fakt žeru (stejně jako všechno ostatní, co trio Armstrong–Frederiksen–Freeman vytvoří ve svých vedlejších projektech) a že nějaká smysluplná objektivní diskuze na tohle téma se mnou není možná, prostě Rancid si neber do huby frajere, nebo tě sejmu! Ale vážně, slyšel jsem názory typu „Hmm, furt to samý, žádný překvapení, nikam se neposunuli apod.“ a fajn, třeba by se s tím i dalo souhlasit, ale já za sebe říkám: No a co, já jsem rád! Nechci, aby na své muzice něco měnili, aby šli s dobou a experimentovali, chci, aby jeli pořád svou lajnu a předváděli to, co na nich miluju, tzn. přímočarej punkrock s občasným odbočením do jinýho žánru, Timův spratkovsky přidrzlej falešnej zpěv, Larsovy kytarový riffy  a Mattovu geniální basu. Jo a Steineckert taky s těma škopkama umí svoje! No a tohle všechno mi tihle dědci naservírovali na novém albu vrchovatě, takže pro mě jasný best of album roku 2014! Palec zvedám i směrem do Německa, relativně mladá kapela z Berlína The Uprising vzala čtyři starší věci, přidala k nim čtyři nový vály a vznikla z toho našláplá streetpunková deska, která rozhodně neurazí nikoho, kdo má tenhle styl punku rád! A do třetice něco z českých luhů a hájů, konkrétně z Vysočiny. Pro kluky z Rabies mám slabost, fajn borci, hrajou poctivej punkrock a na novým albu (které rozdělili čert ví proč na dvě části) jsou i songy, u kterých si říkám: Doprdele, jak to, že si jich ještě nevšiml nějakej pořádnej label? No ale jak jsem psal už na začátku, skvělé muziky je naštěstí hafo, stačí jen hledat!

Koncerty:

1. Pennywise – Futurum, Praha
2. Toxic Lab Rats – U vočka, Opava
3. Get Dead – Fléda, Brno

Záměrně vynechávám svoje koncerty, protože tam si zvu většinou kapely, které znám, vím, že odvedou skvělou práci a že se budu bavit. Nicméně musím zmínit dvě party a to pražské Nano a The Backroad Deals, protože co tihle lidi dokázali v ostudně prázdném klubu (devět platících) předvést za nasazení a výkon, na to nejde říct nic jinýho než klobouk dolů, máte můj bezmezný respekt! Poctivější hraní jsem dlouho neviděl, jestli vůbec, vzhledem k okolnostem. Jinak Pennywise (na které mě skvěle naladili už zmiňovaní The Uprising), to byl sentimentem a jinými emocemi naplněný návrat do dob skejtovýho mládí a neskutečná pařba. Švédští Toxic Lab Rats dostáli pověsti skandinávských kapel a před taky ne zrovna velkou návštěvou tomu dali řádně na prdel, takže se stali mým asi letošním nejlepším objevem, co se kapel týče. No a Get Dead? Pohodáři a zároveň drtiči, u kterých si nejdřív nejste jistí, jestli vůbec ví, že už nestojí u baru, ale na pódiu, ale kteří to následně rozbalí tak, že vás v průběhu koncertu ani nenapadne si k tomu baru odskočit! Pokud teda po vás zpěvák Sam nechce, abyste mu donesli pivo, protože těch deset, co měl v backstage, už do sebe vylil. Ale stejně jako u desek, i dobrých koncertů bylo podstatně víc, než se mi sem vejde, a já chci jen říct, že doufám, že bude pořád dost nadšenců, kteří je budou pořádat i přesto, že na tom dřív nebo později prodělají i svoje uspořený prachy na rakev! Support your local club!!!

Tip:

Mighty Sounds. Původně jsem chtěl tuhle akci zmínit i v koncertech, ale tohle je víc. A hlavně, to se skoro ani nedá popsat, to se musí zažít!

Desky:

1. Body Count – Manslaughter
2. Sheer Terror – Standing Up For Falling Down

3. Řezník – Bateman

B.C., baby! Pro mě naprostý překvapení roku a jejich nejlepší deska vůbec. Vždycky měli něco navíc, ale tímhle albem to totálně rozstříleli! Ice-T nigga vystihnul to správný období, kdy na starý kolena nakopal prdele všem správnejm a pozitivním wannabies. Sheer Terror si zasloužej druhý místo a poklonu za dlouho očekávaný studiový album, který se jim do jistý míry určitě povedlo. Pravdou je, že jsem čekal trochu energičtější ráz celý desky, ale ve finále jsem si ji oblíbil i tak. Jsem za ní určitě rád. Finishuju žižkovskou stvůrou a the most hated rapper in the game Řezníkem a jeho posledním dvoj CD Bateman vs. Muzeum mentálních kuriozit. Nápady, lyrics, flow a morbidní humor je s každou novou deskou lepší a lepší a postava Řezníka je větší a větší.

Koncerty:

1. Merauder – 007, Praha
2. M.O.D. – Futurum, Praha
3. Suicidal Tendencies, Ramallah, Strife, Terror – Persistence Tour, Dresden

Merauder aka master killers byli pro mě jeden z nejlepších koncertů na Sedmičce vůbec. Ani jedno mínus, ani jedna chyba. Doufám, že se tohle atmo s Merauder zase zopakuje. Díky všem, co tam byli taky! M.O.D. ve Futuru nebyli o nic horší. Billy Milano je pro mě zárukou kvality už od dob S.O.D., takže co víc čekat. Milano mosh! Poslední příčku věnuju tradičnímu hardcore svátku jménem Persistence Tour, kterej je v Drážďanech vždycky top! Letošní natřískanej lineup tomu dal ještě korunku.

Tip:

The Walking Dead flipper v Chocobambě! Nebude tam věčně, takže dělej…

Desky:

1. Smack – P’s a love
2. Impo & the Tents – Peek After a Poke
3. Schwarzprior – IDDQD

Už jsem to psal v recenzi na SPLASHH, kteří mě letos bavili asi ze všeho nejvíc. Nejlepší nahrávky roku stejně objevím až v roce příštím. Přesto, začněme výčtem mimo stupně vítězů. Přes prvotní zklamání jsem se proposlouchal ke dvěma mnou očekávaným deskám, tedy k Discgracelandu od Orwells a albu Manipulator od Ty Segalla. Nezklamal ani Londýn, Ricky C Quartet, Gaggers nebo Miscalculations asi nikdy nic špatného nevydají. Novinka The Cry! podle mě nepředčí debut, ale nějaký čas mě taky bavila, stejně jako jejich portlandští kolegové RAF a Estranged. Nádherná, přestože jiná než starší věci, je nová deska The Growlers. Z českých věcí se povedl vinyl Palahniuk, parádní debut The OXX, dream popové zjevení Manon Meurt, znojemské retro Psychocandy, hardcore disko Gagarin i to, co uvařila všemi milovaná Hanba. V rapu letos zářil label A51, Tchagunovo temné inferno na EP Nokturno se mi točí dokola dodnes, ale o největší masakr se postaral na konci roku Smack. Jasně, většinu času jenom machruje, „já, já, já, jenom já“, ale žádná jiná věc mě tolik nepohltila jako jeho temný, a přesto neskutečně tvrdý beaty, kulometná flow a chytlavý párty halekačky. Myslete si, co chcete, ale tohle byl největší pank letošního roku, podobně jako schizofrenní surrealistická šílenost ostravských Schwarzprior, která funguje jako Boschovo peklo i jako hodně silný maniodepresivum. A Impo & the Tents na novém LP posbírali dvanáct hitů, z nichž by každý mohl být singlovkou pro rádia, ale tam radši hrají Krajča.

Koncerty:

1. No Waves, skatepark, Mnichovo Hradiště
2. Snøffeltøffs, Cross, Praha
3. Halloween s Trailor Crash a Old Folks House, Kokpit, Praha

Rok 2014 byl hodně šílenej. Jeho začátek posypanej všemožnými lektvary a smutným azylem na Jižáku byl ve znamení akustického brečení, kdy jsme jako Hipsteři hráli na bizarních akcích, ať už to bylo pouliční buskování, koncerty před hardcore kapelami, vidláckými kapelami, psytrance DJs nebo na střeše autobusu ve fair trade kampani. Následně se fetovalo o něco víc, a začal jsem rapovat. To načalo sebedestruktivní tour, od Kolína přes Olomouc až do Znojma, stopem nebo vlakem, dát show, zrušit se na afterparty a pokračovat zase o dům dál. Čtyři měsíce bez domova, rozpálená Praha a noci na chodníky před vietnamskými večerkami s akustickou kytarou a levným pivem, azyl v Jičíně v kasárnách plných metalistů a pankáčů, fascinace slovy, dvojsmysly a říkankami, který musí nejen něco sdělovat, ale znít co nejlíp do beatu. Letos mi většina zásadních koncertů utekla, a vůbec jsem nefungoval jako fanoušek, jenž zaplatí vstup a za svý peníze se pobaví. Byly to spíš spontánní happeningy v hloučcích na ulici, koncerty v klubech, na squatech nebo ve volebních místnostech v Horní Dolní. A nejvíc v rauši jsem byl na festivalu No Waves, který jsme s partou wastemanů vyrobili z ničeho a v kulturně polomrtvém regionu se nám povedlo téměř s nulovým rozpočtem dotáhnout několik set lidí na muziku a divadla, o kterých většina z nich nikdy předtím neslyšela. Jinak mě letos bavili Thalidomide a My Dead Cat kdekoli se objevili, skvělý byly Konnekty (Smack a jeho A51 kru s britskými grimeovými hosty) nebo akce It’s Not Broken It’s Vintage.

Když se má sumarizovat celý rok, vždycky narážím na obdobné trable. Tím prvním je zkrátka a dobře to, že v podstatě věci z první poloviny roku jsou už dávno v mozku odsunuty do pavučinami překryté složky „staré věci“, tím druhým je pak nechuť a vlastně i nemožnost vypíchnout pouhé tři desky. Nakonec pak i uvědomění si toho, že rocknroll není soutěž v plivání na cíl či nějaká jiná olympijská disciplína. Obejdu to tedy a žádný žebříček tří nebude, ale zde je na každý pád soubor toho, co mě asi zaujalo nejvíce a jsem schopen si na to z hlavy vzpomenout: Neighborhood Brats „ Recovery“ LP, The Baboon Show „Damnation“, Night Fever „Vendetta“ LP, Piss Test „Biggest Band In Europe“, Generacion Suicida 12“, Castro LP, Tiger Bell LP, Svart Stadhjalp LP, Komplikations 12“, Scheisse Minelli 12“, Impo And The Tents LP, V/A Sound Of Alarms! 2xLP, The Cry „Dangerous Games“LP, Ruleta Rusa 7“, Dalaplan LP, Särkyneet LP, Catholic Guilt LP. Totálně skvělé jsou i nové desky veteránů MeatMen a SNFU. Z tuzemské tvorby nad čímkoliv ostatním výrazně ční LP Znouzectnost „Beat Simplicitas“ a se závěrem roku vyloupnuvší se kompilace Na Krev!. Pak je tu ovšem i plejáda reedic dávno vyprodaných či dříve nevydaných starých titulů a v tomto ohledu byl letošek obzvláště pikantní. Velké desky Anti Cimex, Terveet Kädet, 013, Agent Orange,R.I.P., Eskorbuto, Kompilace Charred Remains, singly Toxic Reasons a Die Kreuzen, Nerorgasmo EP, Stupids, Frantix, The Fix, Sado-Nation, záplava jugoslávských pokladů na Ne! Records, obě alba britských Outsiders, singl Wild Youth, a tak bych mohl pokračovat ještě slušných pár řádků.

Tím nejdůležitějším, co ale z mého pohledu rok 2014 přinesl, bylo a dosud je dění okolo žižkovského projektu Klinika, ve kterém se kloubí špetka naděje, že i tady by bylo možno věci konečně dělat v zájmu lidí a na druhou stranu bohužel i to, že arogance moci je v přesně tak nechutném stavu, jak o něm opakovaně referuji. Jsou ale i další věci, které by člověk měl zmínit. Nový klub Buben či neutuchající pokusy o vytvoření kultury burz desek, které sice zatím dopadají na plus mínus jalovou půdu, ale třeba se to změní.

Věci na druhé straně spektra jsou pak především v hudebním světě mnohdy dány spíše subjektivními pohledy na věci. Opět jsem nenalezl jediný místní letní festival, kde by v lineupu bylo alespoň něco, proč by mi stálo za to se na něj trmácet a trávit tam den. Osm z deseti kapel, které mě zajímají, se v Praze ani nezastaví. Faktem ovšem je, že v dnešní době už není moc kapel, kvůli kterým bych se byl ochoten vláčet na druhou stranu Prahy. Stejně tak, jako mě nebaví chodit na koncerty, kde se nemůže kouřit, ať vystupuje kdokoliv. S náskokem nejlepší koncerty, které jsem absolvoval, pak byli The Baboon Show, Neighborhood Brats a Piss Test. Jenže subkulturní hudba je jen malým střípkem v celkové mozaice života a věcí, které byly v roce 2014 na prd. Evropa neschopná stát se subjektem, který se vymezí vůči americkému i ruskému imperialismu, místní politický marasmus a obecná apatie, permanentní náboženská propaganda šířená veřejnoprávními médii. Pravičácký balast na každém kroku. Obecný stav společnosti ve spojení s propagandou, systematicky vymývající mozky masám, médii předžvýkanou siláží polopravd, nesmyslů a demagogie. A to je v podstatě smutný epitaf za v hudbě velice plodným rokem 2014.

Desky:

1. The Gaslight Anthem – Get Hurt
2. The Orwells – Disgraceland  (recenze)
3. The Oxx – Hole In My Shirt (recenze)

Obočí mi vystřelilo jako Jacku Nicholsonovi a vstávaly mi vlasy hrůzou, když jsem letos na otázku „Co posloucháš?“ dostala odpověď: „Ani nějak nic, muziku nevyhledávám, nepotřebuju.“ To je něco, co nechápu. Představte si váš oblíbenej film bez soundtracku. Že by byl minimálně poloviční, hm? Byla by věčná škoda ochudit se o to i v životě, anebo ještě hůř – nechat se jen bezhlavě vláčet a doprovázet tím, co nám naservírují hudební mainstreamová média. Dostat se dnes k jakékoliv hudbě je už jen otázka rychlosti internetového připojení, a tak si vybírejme. Mě v roce 2014 doprovázely tyhle kapely.

Začátkem roku okupovali moje sluchovody hlavně niterně rozervaní a do morku kosti upřímní Against Me! Na temnou notu mi pak brnkli i o něco otupělejší, ale naprosto skvělí post-punks The Estranged a mráz po zádech nahánějící Kafka Band. Když se pak ke mně dostali našláple apokalyptičtí Palahniuk, už to vypadalo na kruh bez konce. Ale platí, že „po každej zime príde jar“ a s ním se tentokrát objevila Velká láska na maloměstě – skvostná nahrávka domácích The Finally. Březnovým dnům hned vdechla o něco růžovější bubble gum nádech taky novinka The Cry a prosvětlil je i nový Chuck Ragan. Opravdový probuzení z post-zimní letargie mi ale uštědřili hardcore punkem přímo na solar OFF! Člověk se sotva stačil nadechnout a už na něj štěkala Cecilia z řetězu utržených Baboon Show. Čest svýmu jménu udělala i dlouho očekávaná novinka Slobodné Európy, která ač střízlivá si pořád drží ten heroinový feeling, co všichni milujeme. Potvrzením formy skončilo i čekání na druhou velkou desku londýnských fešáků The Gaggers a ostudu si na debutu neudělalo ani nejlepší domácí rockabilly Twisted Rod. To nejlepší ale teprve mělo přijít. The Orwells jsou pro mě pořád zjevením, parta spratků z Júesej, co si je vezmou na turné Arctic Monkeys, z čehož by se normálně kapela v jejich věku podělala, ale oni je veřejně zkritizují pro jejich rutinní shows (což mě na druhou stranu neudivuje, ač mě AM hudebně baví, naživo mě nenadchli). Hudba The Orwells je ale hlavně jako facka všem současným kapelám, kterým chybí aspoň kousek z toho, čemu můžeme říkat třeba raw power. A pak se zjevil jednoduchý červenobílý (kdo že to vyhrál silvestrovský derby? :P) obal s motivem srdce, což mnohé naznačovalo. Brian Fallon z The Gaslight Anthem se na jejich páté studiovce potřeboval vypsat z rozvodu. Člověk by mu snad nejradši přál jenom neúspěšný vztahy, jen aby pořád skládal takhle úžasně srdceryvný kousky. To kluci z mělnických The Oxx maj díru v triku trošku jiný starosti. To ale nic nemění na tom, že jejich debut nakopává zadky většině domácích kapel. Keců bylo dost, tohle je rocknroll!

Koncerty:

1. The Hives na Rock en Seine v Paříži
2. The Baboon Show v Rock Café
3. INVSN v Lucerna Music Baru (report)

Vidíte to? Tady se zase pomiliontý potvrzuje, jak jsou švédský kapely geniální. The Hives jsou jako střela, sice občas vědomě řízená, ale pořád strašně zábavná. Pro Howlin‘ Pelleho není žádný pódium dost velký a vůbec nic svatý (dělat si srandu v Paříži z francouzštiny, to chce koule). Ač se to po dechberoucím prvním koncertě v Praze zdálo nepředstavitelné, Baboon Show se povedlo udělat ještě větší bordel a rozsekat Rock Café. INVSN k nám letos přijeli dvakrát, mě osobně daleko víc dostal jejich první koncert v malý Lucerně, víc sexy show jsem asi neviděla. Letos se mi taky poštěstilo vidět naživo dvě zpěvačky spojené s legendárním newyorským klubem CBGB – Debbie Harry taky na Rock En Seine a Patti Smith na Trutnově. Blondie odehráli fajn koncert, v podstatě se mu nedalo nic moc vytknout, ale pokud mám srovnávat, Patti Smith předvedla daleko živelnější vystoupení. No a na závěr ještě vytáhnu tři hardcore punk akce – OFF! na Sedmičce, Night Birds v brněnském Kabinetu Múz a Thalidomide na naší Kids and Heroes party v Bubnu. Bylo to zběsilý, upřímný, přesně tak, jak to má bejt. A právě takovej si přeju, aby byl rok 2015.

Desky:

1. Obliterations – Poison Everything. Naprosto skvělá deska, projekt členů Saviours, Black Mountain a Night Horse. Jestli máte rádi crust, Black Flag a Motörhead, tak tohle je jasná volba. Deska vyšla v království temnoty, labelu Southern Lord, v parádním černobílým obalu s PMA tématikou.
2. Code Orange – I´m King. Mlaďoši z Pittsburghu. Oproti předchozí desce přibylo víc bahýnka a zvuk je víc heavy, což je skvělý … a ubíjející. Ideální deska pro podzimní rozjímání o krásách života. Vyšlo na Deathwish, labelu zpěváka z Converge.
3. Iron Chic – The Constatnt One. Melodický punkrock se členy Latterman. Vyšlo na Bridge Nine.
4. The Estranged – s/t. Garáž punk z Portlandu, domova velkých jmen crust/punkové scény – Tragedy, From Ashes Rise, Defiance a mnoha dalších. Ponurý mix The Wipers a Joy Division s parádní atmosférou. Vyšlo na Sabotage/Dirtnap recs. (recenze)
5. Sonic Avenues – Mistakes. Nová deska žabožroutů z Montrealu. Kapela, která má tak moc  autentickej a nezaměnitelnej sedmdesátkovej zvuk, že máte pocit, jako kdybyste se při poslechu desek přenesli do dob MC5, Iggyho apod. Rozhodně doporučuju sehnat. Opět Dirtnap recs.

Koncerty:

1. Terror/Deez Nutz ve Futuru (report)
2. Los Fastidios v Bubnu
3. The Strapones na Mighty Sounds
4. Buster Shuffle v Berlíně
5. Only Crime na Mighty Sounds
6. Againt Me! a INVSN v Lucerně (report)
7. INVSN – 007

Tipy

Top objevy tohoto roku a zároveň kapely, jejichž desky byste si měli rozhodně poslechnout jsou: Teenage Bottlerocket (příští rok jim vyjde nová deska na Rise records), Masked Intruder, Dillinger Four, The Bomb, Weekend Nachos a Jamie T. Tolik, co se týče desek a interpretů. V dubnu se do Evropy chystají Modern Life is War, nejblíž budou v Lipsku, rozhodně kapela, kterou byste si neměli nechat ujít! Dále se do Evropy chystá package Deez Nuts/Stick To Your Guns/Trash Talk a v květnu se dostane i k nám, tak není co řešit.

Určitě si sežeňte knížku Tábor smrti Lety, kterou vydala Antifašistická akce. Zatím jsem ji jen prolistoval, ale v rámci debaty, která proběhla během křestu v Národní technické knihovně, to určitě bude zajímavé čtení a nehezká výpověď o české mentalitě.

Projekt, který si určitě zaslouží vaši podporu, je žižkovská Klinika. Konečně něco, kvůli čemu byli lidé ochotní vyjít do ulic a přestat alespoň na chvílí válčit pomocí sdílení a lajků.

Desky:

1. Counterpunch – Bruises
2. Bodycount – Manslaughter
3. Hanba – Silou kovadliny (recenze)

Kromě již zmíněných tří top desek mám ještě další dvě, které jsem se rozhodla tam nenacpat, ale rozhodně by si to zasloužily. První je Hang od Lagwagon, která mě opravdu hodně baví, přestože (a nebo právě protože) celá deska není plná jen punkrockových sypaček, ale songy jsou celkově rozmanitější. Opravdu doporučuju poslechnout, pokud jste to ještě neudělali. Druhá deska je M.I. od Masked Intruder. Hodně jsem si pak nadávala, že jsem byla zasekaná a nezašla na jejich koncert do Crossu, i když jsem to měla v plánu. M.I. u mě asi nepřekoná první desku, ale na obou najdete super chytlavé songy.

Koncerty:

1. Fabulous Disaster, Jugendhaus Rosswein
2. Chixdiggit!, Cross Club
3. Counterpunch, Cross Club

Jednoznačně největší zážitek tohoto roku byl vidět a slyšet naživo Fabulous Disaster. Neměla jsem nějak vysoká očekávání, takže jsem byla více než mile překvapená. „Holky“ zahrály všechny hitovky a atmosféra byla bezvadná, takže se dalo přežít i to, že začínaly hrát skoro až v jednu ráno. Letos jsem vlastně koncertů moc nenavštívila, ale za zmínku rozhodně stojí ještě M.O.D. ve Futuru, protože ačkoliv to není kapela, kterou bych nějak hodně poslouchala, jejich živá show byla prostě super – bezprostřední, vtipná, energická a to nejen díky Billymu Milano, který zadkem postrkával lidi z podia. Dál jsem si taky užila Punkhart a Criminal Colection v Crossu a Implants na Sedmičce.

Tip:

Filmage: The Story of Descendents/All

Desky:

1. Swingin‘ Utters – Fistful Of Hollow
2. Against Me! – Transgender Dysphoria Blues (recenze)
3. OFF! – Wasted Years

Závěrečné letošní bilancování pro mě je, pokud jde o vydané desky, velkým peklem. Nakonec se do výběru nedostaly fošny mnoha kapel kvůli mému pocitu, že oněm souborům postupem času buď došla inspirace, nebo prostě nějak ztratily ducha. Odepsal jsem tak nová alba Rancid, Buzzcocks, Stiff Little Fingers, Blondie a kromě fláku That Old Tattoo i další řadovku oblíbených Evil Conduct. Přemýšlel jsem o nových kotoučích kapel NOi!se, Hanba, Queens Of Everything, Mad Caddies i 7 Seconds, ale nakonec jsem udělal radikální řez a do výběru na první místo zařadil staré hovaďáky $wingin‘ Utter$ a jejich naprosto sebejistý zářez s poetickým názvem Fistful Of Hollow – parádní kombinaci částečného návratu ke starší tvorbě a novějších prvků, které se objevily už na předchozím počinu Poorly Formed. Druhé místo právem zabrali mnou donedávna hanebně opomíjení Against Me! s agresivní a návykovou položkou Transgender Dysphoria Blues, přičemž toto album lze považovat stejně tak dobře za hudebně kvalitní záležitost, jako za vyrovnání jednoho člověka se změnou pohlaví. Výběr uzavírají OFF! a jejich placka Wasted Years, ze dvou důvodů – už dlouho jsem zanedbával pořádnej hardcore k*rva punk a – Mighty Sounds 2015!

Koncerty:

1. Agnostic Front – Futurum, Praha (report)
2. Rat City Riot – Klub Buben, Praha (report)
3. Mighty Sounds Festival (report)

Letos jsem proti očekávání bohužel nestihl tolik koncertů, kolik jsem měl v původním plánu, ale i tak se povedlo vidět a slyšet mnohá slavná jména i pro mě do té doby neznámé projekty. Vyzvedl bych klasiku Agnostic Front, která sice nenakopala sedací svaly, ale možná se mi líbila právě ta stará těžkopádná jistota. Shodou okolností byl dalším památným koncertem ten, který tu samou noc po Agnostic Front odehráli v Bubnu šílenci ze San Diega, street punkoví Rat City Riot. Dlouho jsem přemýšlel, který samostatný koncert by doplnil třetí pozici v seznamu, pak jsem začal uvažovat o větších akcích, Kids And Heroes Xmas Party v pražském Stormu nezklamala, ale skončil jsem u milovaného festivalu Mighty Sounds jako celku, už kvůli tomu, že letošní ročník byl desátým jubilejním, mým pátým, viděl jsem bezmála třicet kapel, od velkých klasik až po nové objevy, a takovej bordel jsem snad za historii na Mighty ještě nedělal…

Tip:

Člověk v dnešní uspěchané době neví co dřív a číst si v klidu a s čistou hlavou knihu skoro není možné. Ale i přesto je potěšením hrabat se v nabídce obrovského knihkupectví, zanadávat si nad škvárem, který mezi většinovými čtenáři letí, a pak si koupit knihu povídek s názvem Král ve žlutém od Roberta W. Chamberse. Dílo donedávna téměř neznámé, které proslavil výborný seriál HBO Temný případ. Ten si ale z Chambersovy tvorby vypůjčil jen pár motivů, dějově s ní nemá nic společného. Král ve žlutém má nicméně potenciál potěšit čtenáře hororové literatury, jelikož Chambers v mnohém navazoval na Edgara Allana Poea, a zároveň z něj čerpal Howard Phillips Lovecraft.