Akordeon mnoha nálad, doprovázený skromnými bicími a nenápadným kontrabasem. Zpěv, jaký jste ještě nikdy neslyšeli. Smutný a varující klavír, hladící akustická kytara, housle jako z apokalyptické symfonie, hravé banjo, bláznivé ukulele… Často se objevuje i valcha nebo kvílející pila, zaslechneme trubku nebo tubu. Navrch spousta pazvuků a geniální, rouhačské a přitom neskutečně trefné a vtipné texty. Ano, dnes večer jsou našimi hosty v kabaretu legendární britští Tiger Lillies.
„Na jedné straně výtahu do pekla stojí se svým prokouřeným a zlověstným hlasem Tom Waits a na straně druhé, mačkajíc zuřivě všechna tlačítka, se nacházejí Tiger Lillies s jejich falsetovým operním zpěvem a nedostižným rouháním…“
Už si bohužel nepamatuji přesné znění tohoto ďábelsky výstižného komentáře, který jsem jednou četl u videa od jednoho ze dvou jmenovaných interpretů na YouTube. Tiger Lillies nejsou jen jedním z hudebních souborů. Kdyby nebyli tak výrazní, zvláštní a hudebně i stylově originální, nebyla by o nich v našem kabinetu vůbec řeč.
[youtube id=“-xCGz8rc-HY“ width=“620″ height=“300″]Hudební rouhači by se dali rozdělit do několika skupin. V první skupině se nacházejí například Alkaline Trio – nic jim není svaté, zpívají o „něčem, co je pověšeno obráceně, pokryto stříbrem, tenhle kříž, můj čtyřlístek“ nebo o tom, jak „žiješ a hoříš, tohle peklo se ti stalo domovem“… Do třetice stačí zmínit song One Hundred Stories, kde není řeč o stovce příběhů, ale o tom, jak se jezdí výtahem sto pater, rovnou dolů… I přes všechny rýpavé texty, zesměšňující vážná a morbidní témata, jsou Alkaline Trio hlavně vtipálky, kteří jen máloco berou vážně a sebe až naposled. Do druhé skupiny by se dali zařadit Social Distortion. Ti jsou vysloveně „slušnými“ rouhajícími se hudebníky, kteří se jen ptají a když ztrácejí v textech naději, dovolávají se spravedlnosti: „Musí existovat nebe, protože já už jsem si svůj čas v pekle odbyl…“ Zoufalý hrdina a rock’n’rollový psanec Mike Ness nezůstává pozadu ani na sólových počinech a ptá se: „Co když v nebi není bůh, co když vůbec neexistuje…“
[youtube id=“6huZ4uEeofg“ width=“620″ height=“300″]Ve třetí skupině se nacházejí Tiger Lillies. Moc legrace si nedělají, pokud se zasmějete nějakému textu, je to spíše ze šoku nebo znechucení, brutální rouhání, zesměšňování náboženství i světských hodnot ve jménu šeredných příběhů, prezentovaných podobně šerednými hudebníky, nalíčenými jako nejzákeřnější účinkující nějaké burleskní show devatenáctého století nebo partička bavící diváky v předválečném berlínském kabaretu. Opojení hnusem, symfonie zla, obsese peklem, a přitom žádný satanismus. V podstatě jen konstatování o tom, jak „všichni přijdeme do pekla, každý jeden z vás“. Pokud si Alkaline Trio dělají legraci a Social Distortion se pouze ptají, pak Tiger Lillies vysloveně usilují o teplé místečko v pekle. A s tímto přístupem se jim to zaručeně podaří, když někdo do pekla tak zuřivě chce, rádi ho tam uvítají…
Jestli někdo umí hudbou i texty shrnout snad veškeré zlo, které se lidstva drží už od samých počátků, jsou těmi interprety právě Tiger Lillies. Ohavné vraždy, zoufalá prostituce, pod obraz zpití námořníci, znásilnění, hektolitry chlastu, tuny drog, zničené existence, psychopati, zrada, cirkus a obludárium plné zrůd, ohňostroj zvráceností, stříkající krev… Mezi vším tím zmarem se najdou jakoby nadějné skladby, například cover písně Danced All Night z muzikálu My Fair Lady, nebo poetická a melancholií nasáklá Thousand Violins. Nenechme se ale mýlit – většina tvorby je dekadentní takovým způsobem, že by Charles Baudelaire, Paul Verlaine i Arthur Rimbaud skákali radostí. Onen smutek, nepřekonatelný žal, chybějící kladné city, rozklad, oslava hnusu, šílený úpadek duchovní i materiální – prokletí básníci nebo Tiger Lillies, obojí se geniálně trefili.
[youtube id=“aLjNkyo2E08″ width=“620″ height=“300″]Když se člověk rozvášní, není k zastavení, že? Měli bychom si ale probrat i pár faktických věcí – tou první je obrovské množství inspirace, která snad Jacquesu Martynovi a jeho dvěma kumpánům nedojde, dokud budou živí. Neskutečné množství studiových alb, živáků, konceptuálních projektů, které prezentují jako celou operu, spolupráce s hromadou podobně cvoklých interpretů, hudební kariéra, která trvá už od roku 1989… Frontman Jacques Martyn prý piloval a cvičil svůj šílený hlasový projev sedm let, než s ním byl spokojen! Dokáže přecházet z pekelného a řvavého hlasu ála Tom Waits do operně a vysoko posazeného falsetta, při kterém vám vstávají vlasy na hlavě, ten hlas dokáže trhat na kusy nebo přesvědčivě hladit…
Pokud jde o živá vystoupení, nelze nezmínit, že Tiger Lillies se již párkrát ukázali i u nás, v divadle Archa v Praze. Jejich show je stejná, jako songy samotné – plná zla, strachu a zvrácenosti. Nepostrádá ale vysokou uměleckou úroveň, nejde jen o hudební projev, ale návštěvník koncertu se stává zároveň pozorovatelem divadelní hry, členové skupiny mají sami dobrý komediální talent, a co nezvládnou jejich zlověstně nalíčené obličeje, dokončí herci, pohybující se na scéně jako ve snovém obrazu.
[youtube id=“Vl-KiS-6aHQ“ width=“620″ height=“300″]A kam lze vlastně Tiger Lillies zařadit žánrově? Jejich hudební styl bývá označován jako brechtovský temný punkový kabaret, což je zároveň asi také nejpřiléhavější žánrová škatulka, vzhledem k jejich tvorbě a divadelním prvkům, využívaným v živých vystoupeních. Zaslechneme prvky kabaretní muziky, cítíme se jako v cirkuse, člověk neví, jestli si má myslet, že je v předválečném Berlíně nebo Paříži 19. století. Tvorba je nasáklá avantgardou a pánové si libují i v odkazech na klasickou literární tvorbu, kromě vlastních textů a písní zpracovali starší materiál, nahráli alba, jako je The Little Match Girl, které jasně odkazuje ke tvorbě Hanse Christiana Andersena, nebo Die Weberischen, které vzniklo při příležitosti uvedení stejnojmenné hudební komedie o ženách kolem Wolfganga Amadea Mozarta na divadelní scénu.
Co ještě říci o jednom z nejpodivnějších hudebních uskupení vůbec? Dost řečí o fenoménu Tiger Lillies, prostě si je poslechněte!
