Apolita – Kolik nenávisti dokážem tolerovat?

Deska, která jako by vystoupila z vakua, jméno, o kterém jsem jaktěživ neslyšel, z místa, které bych i při celkem obstojných znalostech zeměpisu měl velký problém umístit na mapě, to prezentuje první deska kapely Apolita. Příjemně mě překvapila už svým vzhledem, když na mě jukla z rozbaleného kartonu po návratu z pošty, co ale přinese složka hudební, bylo pro mě velkou neznámou.

Úvod obstarává notoricky známý proslov Martina Luthera Kinga a již to dává tušit, že asi nepůjde o další pohodový pančík o pivu a prcání, a s nástupem nástrojů je jasno. Divoký a rychlý atak kytar a bubnů se slova chrlícím křičeným zpěvem předvádí hardcore punk ležící někde v prostoru mezi americkými punk core kapelami typu The Casualties či Virus a jakousi nasranou variací na Kritickou Situaci. Lehce zmetalovaný zvuk pak s tímto hudebním pojetím koresponduje na sto procent dobře. Celé je to rychlé, tvrdé, opírající se o stylové a zároveň dobré kytarové nápady. Jsem od prvního momentu příjemně překvapen a Apolita, myslím, touhle nahrávkou nakopávají zadek nejedné mnohem známější místní záležitosti. Jsou tu aspekty, které pro mě rozhodně nejsou to pravé ořechové, především je to absence silnějších refrénů, ve výsledku způsobující jakousi jednolitou, do sebe se slévající hudební plochu. To umocňují i slovy přehuštěné texty, které zpěvák musí neustále bez oddechu pálit rychlostí kulometu. Využívání bubenické dvoušlapky v podobné muzice nemohu vystát, ale při asi čtvrtém poslechu jsem si na ni alespoň trochu zvykl, a třetí mínus je na můj vkus poněkud přespříliš patosu, smrdícího právě již zmíněnou Kritickou Situací, což mě osobně poněkud irituje a nemohu to vystát, jenže to je čistě záležitost osobního vkusu, a zde se to dík celkově vzteklému vyznění nahrávky dá překousnout.

Velice příjemné překvapení a jedna ze zaznamenání hodných punkových desek, vzešlých z české kotliny v tomto roce. Zvláště pak pokud vás baví výše zmíněné kapely nebo třeba Mad Pigs či Climax.