Pale Angels – Primal Play

Nirvana. To je první, co vás napadne, jakmile uslyšíte tuhle desku. Jedna z dalších kapel neúnavného punkrockového všeuměla Mikeyho Erga (Star Fucking Hipsters, The Dopamines, The Unloveables) se nálepky revivalu špinavé grungeové romantiky s prostřelenou hlavou těžko zbaví.

Za prvé: Pale Angels začali náhodně, když se sešli na jistém festivalu v New Jersey k setu několika předělávek Nirvany. Za druhé: vokál Mikea Santostefana (Crimes, Static Radio NJ) prostě zní hodně, ale vážně hodně cobainovsky.

Trojice se dala dohromady a vyrazila do studia v New Yorku, kde z jamování a zkoušení z první vzešla nahrávka syrová stejně jako samotné sessions. Pojmenovaná jednoduše Primal Play, vzdává hold rockové ikoně ze Seattlu stejně jako celé grungeové horečce počátku devadesátých let. Garážový sound zní upřímně, něco jako: „Hele, tohle je dobrý, tak to tam vyšleme ještě jednou a rovnou to celý nahrajem, co?“

Slyšet je pop-punkové pozadí členů Pale Angels, místy křísí ducha Hüsker Dü a jinak maniodepresivně a nostalgicky zablácené kytary (rozuměj: špína, kam až ucho doslechne) sem tam zvoní tak, že srdce teenagera s podmalovanýma očima plesá. Při pomalejších skladbách, jako je Slow Jangle, se mi hodně vybavují Replacements. Zoufalé, a o to víc naštvané řízné pecky jako In The Sunset nebo Awful Son musí být naživo sakra divočina, naopak ve skladbě Quiet Nowhere ukazuje kapela zase klidnou, téměř baladickou tvář. Primal Play je tak zábavná nahrávka právě proto, že barev v koláži z lepenkových krabic je hned několik a na ploše devíti songů (ač závěrečná věc Bed Bugs má třináct minut) není místo pro nudu.

A tu Nirvanu bych jim tolik necpal. Neříkám, že při prvním poslechu to nepůsobí, jako by se vám do ruky dostalo nějaké jejich utajené, o něco punkovější album. Každopádně nejde jen o bezbarvý tribute ani vykrádání – Pale Angels to dělají po svém, a mě to dost baví. Ostatně, kdo se byl před pár týdny podívat v Crossu, už to ví taky.