Lepšího následovníka listopadového speciálu k výročí Never Mind The Bollocks jsme si ani nemohli přát! 14. prosince totiž uplynulo 33 let od vydání alba London Calling od kultovních The Clash, a tak jsme pro vás připravili speciál i k této legendární nahrávce.
Johnny Násilník
Jsou desky, u kterých si člověk uvědomí, že chce být pohlcen muzikou. Ať už jde o to ji dělat nebo ji prostě jen žít – nemusí to znamenat vystajlované hadry, fanatické obdivování jednoho umělce nebo zapadnutí do kolejí jedné subkultury či žánru – žít, a mít ke všemu, co se děje, co se stalo nebo co se stát může, soundtrack. Vždycky mít v záloze úryvek textu, vidět výjevy běžného života podmalované přesně tím konkrétním songem. Většinou pak následují stohy desek nebo hodiny se sluchátky v uších, trička, koncerty. Životní filozofie. Zeměpis. Základy dějepisu. Sociologie. Psychologie. Jazyky. Umění. To všechno je hudba. A člověk to zjistí, když přijde kapela, která otevře kouzelné dveře, ze kterých vyjdou další kapely, další desky a další příběhy.
Pro mě tím byli Clash a sakra, jak jsem rád, že to byli Clash a ne nějací Iron Maiden. Asi nemá cenu rozplývat se nad tím, jak byli skvělí. Jsou nejlepší. Miloval jsem celý ten kult, nejen hudba, ale i všechny dokumenty, filmy, knížky, ikonické fotky, vlivy, odkazy. Clash jako pankáči a zároveň „zrádci punku“, Clash jako odvážní průkopníci. Clash jako výjimečné osobnosti.
Zamlklý, ale vždy skvěle vypadající Paul Simonon s odzbrojujícím pizizubým úsměvem. Mick Jones, rocková hvězda s manýry a pózami, ale také často jediný racionálně uvažující mozek a zklidňující prvek skupiny. Topper Headon, skvělý a o to šílenější, věčně high, bubeník. Joe Strummer. Když křičí a štká tím charismatickým chraplákem, je to jako slovo správného chlapa bojujícího za dobrou věc. „Já jsem seděl kvůli tomu, abych si mohl dál říkat, co chci.“ Přesně tak to působí. Znechucení. Výkřiky z posledních sil. Svědomí. Nohy pod proudem a hraní na kytaru připomínající sbíječku.
Úvodní London Calling mě na první poslech úplně ozdbrojilo, pronikavý riff a temná atmosféra mě zcela vytrhly z okolního světa a pak už to byla jen strhující jízda. Líbivá podbízivost a melodičnost popu se mísí s punkovou přímočarostí a naštvaností. Hlas ulice, hlas špiavých socek, černochů a hlavně znuděných nezaměstnaných bělošských floutků, přesto inteligentní. Těžkopádnost toho, čemu se říká „klasický rock,“ se střetává s hravostí, kdy do sebe nasává reggae, ska, rockabilly, pop, funky, blues i prvky jazzu.
Na London Calling tahle kapela dokázala, že s duchem punku se dá dokázat cokoli. Odhodlanost, vztek a přímočarost neomezili jen na hudbu a její nejprimitivnější formu, ale dokázali se posouvat dál. Stali se vzorem: vidíte Clash a vidíte, že můžete být pankáč, a přitom vynikající hudebník. Jsou důkazem, že s punkovým genem se můžete dostat i k masám a přesto zůstat sví, pokud možno upřímní a opravdoví.
London Calling. Brand New Cadillac. Jimmy Jazz. Hateful. Rudie Can’t Fail. Spanish Bombs. Right Profile. Lost in the Supermarket. Clampdown. Guns of Brixton. Wrong’em Boyo. Death or Glory. Koka Kola. Card Cheat. Lover’s Rock. Four Horsemen. I’m Not Down. Revolution Rock. Train in Vain. Víc než tohle vám o té desce už říct nemůžu. Pro mě prostě naprosto zásadní věc. Když hrálo London Calling, brečel jsem, rozbíjel nábytek, rval se, jen tak ležel, kouřil a přemýšlel, co dál, prodíral se mezi davy, tancoval, zpíval, usínal, rozdával si to. Bože, chtěl bych si to rozdat s deskami Clash!
Clash mi otevřeli skříňku, z níž později vylétli Sex Pistols, Buzzcocks, Dead Boys, Black Flag, Dead Kennedys, Joy Division, Rancid, Libertines, ale třeba taky Interpol, Arcade Fire, Bloc Party, Stone Roses, Pixies, Rolling Stones, Jimmy Cliff nebo Laurel Aitken. Bez nich bych pravděpodobně poslouchal Skapéčka, chodil na UDG a vrcholem panku by byla Známka punku.
Přesně v duchu otevřenosti, multižánrovosti a kosmoplitnosti Clash na mě hodina a půl hudby zapůsobila, a zbytečně nevyhraňovala. Ukázala mi časy, kdy život byl zřejmě drsnější, namáhavější, ale také barevnější a opravdovější. Časy, kdy člověk šetřil na desku, nesl si ji zabalenou domů, při první příležitosti ji ještě cestou vytáhl a voněl k ní a potom to konečně slyšel. Ne jako když čekáte pět minut na stažení. Svět, kde ještě kytarová hudba někoho zajímala a její fanoušci netvořili mimoděk nějakou podivnou kulturu s neznámým jazykem a zvláštními obrázky na tričku. Kdy se zřejmě ještě poslouchalo, o čem se vlastně zpívá. Kdy koncert nebyl o světelné show, nejpompézněší stage, ceně panáků na baru nebo o víkendovém paření s hudební kulisou, ale kdy z lidí lil pot, nemohli odtrhnout oči od pódia a vraceli se domů s převráceným žebříčkem hodnot.
London Calling mě do toho světa přeneslo, ale udělalo mě nešťatným z toho, že ho vlastně ve skutečnosti nikdy nepoznám.
Vojto
Tak ako aj Never Mind The Bollocks, tak aj tretí album The Clash – London Calling som si kúpil pri návšteve Londýna, ako jeden z punkových suvenírov. Pred tým som poznal akurát tak piesne ako Should I stay or should I go, Rock the Casbah, White Riot a pod. Ako náhle som prišiel domov a pustil si album prišiel nezabudnuteľný štart. No pokračovanie bolo pre mňa už skôr sklamaním. Od očakávania super punkového albumu to malo ďaleko. Vtedy som si zrejme myslel, že punková nahrávka má znieť energeticky, gitary jedine boostrové a namiesto spevu, rev.
London Calling v sebe nesie to najlepšie zo ska, reggea, punk a rockabilly, no nedáva taký jasný odkaz a kopanec do riti ako Sex Pistols. Ale to, čo mi najviac vadí je ten popový nádych. Aj vďaka nemu dosiahla táto doska taký úspech. Však nemožno neopomenúť, že v rebríčku časopisu Rolling Stone – 500 najlepších albumov na svete sa London Calling umiestnil na ôsmej priečke v spoločnosti The Beatles, Rolling Stones a iných. Na obale Paul Simonon búchajúc svoju basu o zem spolu s grafikou odkazujúcou na debutový album Elvisa Presleyho.
Celkovo 19 songov, no nemôžem si pomôcť, ale skladby ako Lost in the Supermarket, Four Horesmen a Jimmy Jazz a iné mi proste nič nehovoria, nijako ma neoslovili a sú pre mňa nudné. Strummer experimentoval, ale nie vždy mu to aj vychádzalo.
Ale aj napriek tomu bol pre mňa Joe Strummer výnimočný človek, ktorý bol niečo ako Bob Dylan, Woody Guthrie či Bob Marley v jednej osobe. Výborná hudobná a textová zručnosť spravili z neho a z celých Clash legendu. Dôkazom toho sú aj najlepšie skladby tohto albumu, či už úvodná vec s rovnomenným názvom London Calling, kde Joe búši do svojho telecastra ako o život, alebo aj ďalšie výborné veci ako Clampdown, Death or Glory, Rudie Can’t Fall a samozrejme skvelá vec Paula Simonona – Guns of Brixton.
S odstupom času album hodnotím veľmi pozitívne, aj keď osobne sa mi viac páči prvý album The Clash alebo single ako White Man in Hammersmith Palace, Complete Control, English Civil War a samozrejme známe „I fought the law and the law won“ . Neviem, ale ja nemám dôvod tento album nejako ospevovať. Áno je dobrý, možno aj nadpriemerne, ale keď si ho vložím do prehrávača, tak len kvôli vyššie chváleným skladbám…
Martin Suicide
London Calling slaví Kristova léta, pfff další důvod, proč se cítit starej, ale raději se věnujme desce. Třetí album The Clash je jednou z desek, k níž se můj vztah hodně proměnil a to vlastně několikrát. V době, kdy se mi dostala do rukou, jsem byl pohlcen jiným pojetím punku a oproti prvnímu albu jsem ji vnímal jako utahanou měkárnu a důkaz toho, že The Clash jsou dávno v kopru. Zatímco debut jsem nedlouho předtím hltal a jeho první strana je pro mě jedním ze soudtracků vzpomínek na to, když mi bylo 15, na London Calling nabízeli jinou kávu a ta pro pubescenta, právě objevujícího kapely jako Circle Jerks, Discharge nebo Black Flag, byla poněkud slabá a naprosto bezkofeinová. Navíc byl jsem jedním z těch, co i v patnácti na otázku Sex Pistols nebo The Clash bez váhání odpověděl The Damned. Dík tomu ikonické dvoualbum zůstalo po více méně celou dekádu odloženo někde v regálu na okraji zájmu a hezky si v něm dozrávalo.
Když nadešel správný moment, bylo to jako znovuobjevování dávno zapomenutého. Tam, kde jsem měl v 15 pocit nudy, jsem nacházel nové a nové zajímavé melodie a aranže, které zní neuvěřitelně vyzrále díky své excelentní produkci. Deska má famózní rozjezd v podobě titulní London Calling a po ní přicházející zpunkované předělávce Brand New Cadillac z dílny Vince Taylora. Následuje přehlídka na punkové poměry velice nekonfekčních písní, ve kterých mě bude asi na věky dostávat škála pestrosti jejich aranží a nedostižný zvuk. Ovšem vrchol celého dvoualba pro mě přichází s koncem první z desek a triem písní Lost In the supermarket, Clampdown a The Guns Of Brixton, pro mě jedna z top písní z dílny kapely a jedna z nejvýraznějších ukázek karibských vlivů na punk. Druhá polovina desky už neservíruje tolik výrazných písní, ale dík již zmíněné skvělé produkci ani tak nakonec nenudí, navíc kouzlem dvoualb je to, že onu druhou desku jednoduše nemusíte vyndavat. V intencích celého punku je deska spíše jakýmsi epitafem za jeho první britskou vlnou, která byla rokem 79 více či méně odpískaná. The Clash z ní dokázali vytlouci maximum její živočišné energie a tu vrhnout na vytvoření silné nadžánrové nahrávky, což se v podstatě žádné jiné kapele nepodařilo.
The Clash na London Calling ukázali, jak z věcí dávno vymyšlených a zahraných umíchat vlastní koktejl a ten prodat znovu dochucený silou vlastní osobnosti. Ukázka toho ostatně počíná již obalem, kdy obšlehnutý design desky Elvise Presleyho dostává dík Simonově geniální fotce naprosto nový radikální rozměr. Při všech těch zmíněných superlativech ale i tak deska zůstane tou, která na mě osobně nikdy zásadněji neoslovila a v podstatě je jednou z těch, které si pustím jen opravdu výjimečně, důvody jsem zmínil již na začátku. The Clash pro mě byli vždy jednou z kapel, kterou jsem měl celkem rád, ať již pro texty, image, nebo pěkných pár povedených písniček, ale mám obecný problém s adorováním čehokoliv. To, co je předváděno kolem jména kapely a potažmo Strummera v poslední době, na mě působí poněkud trapně, i dík tomu mám vlastně již pár let problém s tím se přimět vůbec si tuto desku položit na gramofon. Připadá mi to jako svého času gymplácko hippízácké běsnění kolem Jimma Morrisona. Tak jako tak London Calling má stále něco do sebe.
Danny
Beatles, Stouni a Clash, to oni za všechno můžou! Je tomu právě 33 let, co u CBS vyšla pro mě nejzásadnější a nejinspirativnější deska celé historie, London Calling od posledních jmenovaných. Všechen ten vztek a frustraci, kterou daly Pistole přímočaře dohromady, o dva roky později jejich bratři ve zbrani totálně zbavili všech pravidel, dekonstruovali ho až k čistě textové podstatě a obohatili o všechny vlivy jazzu, starého reggae, základy hip-hopu i dávno zapomenutého rockabilly.
U každé písničky na desce mi hned naskočí další a další, ve kterých je slyšet očividná inspirace. Titulní London Calling evokuje Ghost Town od The Specials, Brand New Cadillac třeba The Cramps a basový základ Guns Of Brixton zní o mnoho let později v What’s Your Number od Cypress Hill. Žádná deska není tak pestrá a přesto nabízí tak silné songy jako Lost In The Supermarket, Clampdown nebo northern soulem šmrncnuté a pozapomenuté Wrong ‘Em Boyo.
Skutečným klenotem celé desky je basa Paula Simonona. Je neuvěřitelné, jak citlivě vstupuje do jednotlivých songů, a že je vyfiltrovanou esencí Paulových tehdejších oblíbených desek. Nehledě na jeho pěveckou premiéru v Guns Of Brixton. A na to, že je hlavním motivem ikonického „elvisovského“ obalu.
London Calling hodně ubralo z kadence Give’em Enough Rope, ale ještě není ani na dohled úletu v podobě mého milovaného alba Sandinista! A neodpustím si fakt, který v roce 1979 nemohl nikdo tušit. Z Johnnyho Rottena se stal pouťový šašek, ale Joe Strummer bude vždycky bohem hluboko v našich srdcích.
