Jeden z největších letních mejdanů Mighty Sounds, který si letos k oslavám deseti let pozval taková jména jako Dropkick Murphys, Perkele, Nekromantix nebo 7 Seconds, je za námi. A protože se na něm jako každý rok zastavila značná část naší redakce, přinášíme vám opět multireport, tentokrát od pěti redaktorů.
Hned v úvodu předesílám, že jsem na tuhle akci nejel jako reportér sbírající informace, ale jako obyčejný návštěvník, který si to tam chtěl užít se vším všudy. A kdo mě viděl, ví, že se mi to víc než povedlo ;-) A proto taky nemůžu nabídnout klasický report, pokud bych si nechtěl většinu podstatných věcí cucat z prstu a mlátit prázdnou slámu. A jelikož nepsané pravidlo říká, že opilecké ani jiné eskapády do reportu nepatří (protože koho zajímá, že jsem byl čtyři dny vylitej jak váza, skoro mě znásilnil Spiderman, získal jsem přezdívku Ou meloun boy a mazlil se s vycpanou lasicí), použiju k popisu celé akce krátkou metaforu: ve čtvrtek jsem nastavil prací cyklus na 60 s předpírkou, vlezl dovnitř, zavřel za sebou a pak už jsem jen sledoval, jak se to se mnou čtyři dny točí, jsem propíranej vším možným a v pondělí vylízám řádně vyždímanej, pomačkanej a zralej na další, tentokrát odborné chemické čištění. Ale vážně, můj popis by byl těžce neobjektivní, já tento festival prostě nekriticky miluju, a tak to proběhlo přesně tak, jak jsem doufal. Počasí bylo k mému stavu rozhodně přívětivější než vloni, slyšel jsem spoustu kapel, které už znám a které mám rád (Just For Being – to byla hrozná šlupa, Twisted Rod, Moonshine Howlers, The Detectors, Prague Conspiracy a mnoho mnoho dalších), objevil několik do té doby mně neznámých (např. The Bots – slovy Ivánka „To sem si pošmák ty vole!“, Cheers! nebo ZSK), zatrsal si na hity pánů asfaltu Mr. Tchichimana, Frankieho, Ramba a Zadnice a dalších, potkal jsem spoustu starých přátel a našel si i dost nových a to vše na akci výborně vymyšlené a ještě líp organizované! Záměrně nepíšu bezchybné, protože co si budeme povídat, chybička se skoro pokaždé nějaká objeví, a jak se říká, kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde, ale já to dělat nebudu, protože v celkovém kontextu jsou to věci pro mě naprosto malicherné a nepodstatné (na fakt dobrý pivo nejezdím na fesťák, ale do malých pivovarů…)! Místo toho se hluboce klaním všem lidem z HPK a celé Mighty crew, kteří mnohem dýl než jen ty tři dny samotného festivalu lítali a dělali i nemožné, aby se všechno co nejlíp povedlo, speciálně děkuju Rafanovi za jeho fantastickou Lucky Hazzard stage, kde jsem vždy našel pod pódiem hromadu kámošů a na pódiu kapely mému srdci blízké, securitce za to, že se v rámci možností letos vážně snažila o lidskej přístup (speciálně týpek v Lucky Hazzard stanu byl snad infiltrovanej pankáč, kterej pařil a bavil se, jako by za to byl placenej), a vůbec všem lidem, kteří pomáhají dávat tomuto festivalu jeho nenapodobitelnou atmosféru a jeho organizátorům důvod, proč celej rok tvrdě dřít, a pak za pár dnů zestárnout o několik let, aby se hned po skončení pustili do přípravy dalšího ročníku, i když jim pár zakomplexovaných jedinců háže pod nohy klacky velikosti topných polen. Prostě jubilejní 10. ročník byl epickej (a byl pro tebe Panzere!) a nevím jak vy, ale já už jsem začal odpočítávat z těch 365 dní a nemůžu se dočkat, až zase příští rok na pár dní zapomenu na všechny starosti běžného života a vrhnu se po hlavě do víru nejlepšího festivalu ve střední Evropě. Stay true, rocknroll will never die!
Těžko tlumočit pouhými slovy tenhle festival někomu, kdo s ním nemá absolutně žádnou zkušenost. Letiště v Táboře se jednou do roka proměňuje ve zvláštní mikrosvět, kam se pokaždé sjíždějí tisíce lidí ze všech koutů republiky, ale i Evropy, aby se na čas schovaly mimo realitu a celý víkend se tu pekelně bavily. Za tři dny se na člověka valí takové kvantum hudby nejrůznějších žánrů, že lze jen těžko vstřebat. Dějí se tu věci, které občas ani nelze popsat… Někdo by měl začít uvažovat o vyhlašování sekuriťáka roku. Letošní bezkonkurenční vítěz měl směnu vždycky večer na Lucky Hazzard Stage, kde celý víkend neúnavně pařil a rozdával úsměvy. Při sobotní show The Detectors se dokonce snadno nechal přemluvit i ke stage divingu. Ale popořadě. Rafanova stage kralovala už od pátku, kdy se tu vystřídali třeba Palahniuk, Kung-Fu Girlz nebo Skywalker, jejichž vystoupení jsem dlouho rozdýchával. Mrzí mě, že už na druhé akci jsem díky chlastu prošvihnul Barb Wire Dolls. Ostuda. Ani v sobotu se moje stanoviště moc neměnilo. Prvním objevem festivalu se pro mě stali Backfist, po nichž následovala další liberecká banda Hopes. Liberec si na nedostatek dobrých kapel stěžovat nemůže. CityLights mi po hudební stránce hodně připomněli Gallows z období Franka Cartera = super. Sraz antifáků na ZSK, world largest circle pit ever a hity jako Alles Steht Still nebo Kein Mensch Ist Illegal. Asi mám úchylku na německy zpívající kapely. Následovalo bloumání od pódia k pódiu, zklamání z GBH, nekonečné vyřvávání Heart Full Of Pride a rodinná atmosféra Perkele. Můj sobotní večer gradoval ale až hodinu po půlnoci, kdy to v Lucky Hazzard stanu rozbalili již zmiňovaní The Detectors. Obrovský progres od té doby, co jsem je před třemi lety slyšel v Praze. Třešničkou na dortu byla jejich předělávka Sabotage od Beastie Boys. Worldhood na dobrou noc a do stanu. V neděli jsem odstartoval s hejtovanýma BOY, kteří mě živě popravdě nijak nenadchli. Ty vole, sejdeme se na Hanbě! Tuhle větu jsem slyšel asi milionkrát. A pak to přišlo. Absolutní vrchol všeho, cesta časem o několik dekád dozadu. Hanba! Stoprocentní propojení kapely s publikem. Totální bordel. Banán. Všichni hltají jeho slova a sotva se nadechnou už je tu další vypalovačka. Myslím, že jsem nebyl jediný, kdo si odnesl jeden z nejsilnějších zážitků spojeným s hudbou. Pokračoval jsem se Slaves Of Stadium Rock, kde mě trochu zklamala účast. Posledními na koho jsem se těšil, byli Gnarwolves. Kvůli technickým problémům se jejich set přesunul k Rafanovi, takže jsem zase nikam nemusel přebíhat, a takhle trojka se prostě víc hodí na menší pódium. Přesun asi ale nezaznamenali všichni, a tak koncert neměl divočejší atmosféru, kterou by si zasloužil. Zbytek víkendu v klasickém stylu. Spousta známých tváří, noční výprava na benzínku a další krušné ráno. Závěrem chválím mobilní aplikaci, která sice občas zamrzávala, ale vždy včas upozornila na kapelu, kterou jsem nechtěl minout. Všechna organizace tradičně na tom nejvyšším levelu, jak jsme zvyklí. Počasí si nakonec také dalo říct, a tak můžu desátý ročník Mighty Sounds prohlásit za podařený. Držím pořadatelům pěsti, ať se za rok zase vidíme v Táboře!
Pořád ještě vstřebávám zážitky a s každou další fotkou, která se objeví na netu, se mi vybavují nové příhody a historky, o kterých se musí svět dozvědět. Pojďme tedy popořadě. Když jsem se v pátek ráno probudil, podíval se z okna a viděl, jak strašně leje, zmocnily se mě chmury. Naštěstí po příjezdu do areálu mocné síly z Temné strany zastavily déšť a vysvitlo slunce. Jako již tradičně jsem nestihl ani z poloviny všechny kapely, které jsem si naordinoval. Jako první dávku jsem si dal Punk Floid a po nich, klasické tahouny fesťáku, The Peacocks. Oba celky nezklamaly a sympaticky mě nachystaly na večerní nálož bostonského folklóru. Dropkick Murphys byli opravdu top, zahráli všechno, co jsem potřeboval slyšet, a v kotli jsem dostal K.O. do brady přesně mířeným loktem. Takže akce se vším všudy. Sobotu nešlo odstartovat jinak než s The Fialky. Byl jsem hodně zvědavý na českou partu Saints & Sinners a můžu říct, že to byla opravdu pecka. Večer přišlo to, na co jsme všichni čekali. Perkele se svým hodinovým setem byli prostě dokonalí. Opět zaznělo všechno, co mělo, a já jsem inkasoval druhý hit, tentokrát do čela. Bloodsucking Zombies From Outer Space, Deadline a The Detectors se mi nelidsky kryli, takže z prvních dvou jmenovaných jsem si dal po deseti minutách, jelikož BZFOS jsem už viděl a s Deadline jsem měl tu čest sdílet podium. The Detectors mě totálně rozsekali. Umístit je do Lucky Hazzard stage byl nejlepší nápad, protože atmosféra ve stanu byla dokonalá. Tam jsem taky na pár hodin ztratil hlas. Neděle začala dnes už klasickými BOY, pokračovala skrze Ice and Fire záležitost na Hanbu, která je naživo totálně zběsilá a okamžitě ve stanu rozpoutala vichřici, které byl málokdo ušetřen. Je vidět, že Tomáš a Vinca jsou opravdu mistři svého řemesla. A rozepisovat se o geniálních dojížďkách v Buben Territory je samozřejmě zbytečné. Co napsat k takové akci na závěr? Snad jen, doufám, že ten rok rychle uteče.
Po šíleném zmatku v pátek v 9 večer konečně vystupujeme na Čápově dvoře. Spousta prošvihnutých kapel, za zvuku Crimson Ghost teprve stavíme ve vší rychlosti stan a ženem se do areálu. Míjíme začínající Dropkick Murphys, kteří se projevili, podle mého očekávání, jako příšerná nuda. První zastávka The Strapones na Hazzardu, kteří naopak předvádějí živelnou show se zvukem hardcorovějších The Unseen. Na Hazzardu setrváváme na kanadské The Brains, kteří se vezou s Henrikem z Horrorpos za bicíma na vlně modernějšího psychobilly. Následují čeští Bad Tones, kteří tak v psycho jízdě hravě pokračují. Závěrem Irie Révoltés, na které jsem pozersky přišel akorát na začátek Rebelles. Sobota byla jednoznačně nejvytíženějším dnem, přestože jsme začli až na maďarské psychobilly klasice Gorilla, která i přes malé publikum do svého vystoupení dala skutečně vše. Dále rocknrollová pohoda s Church of Confidence a na Husovi mlátička od The Restarts. Pak na hazzardu přehlídka českých psychoušů Green Monster a Rocket Dogz. Vynecháváme bohužel Twisted Rod, a jdeme poslouchat Perkele hymny, které se nesou celým publikem. Desetiminutový přídavek Heart Full Of Pride a zpět na Hazzard kvůli Moonshine Howlers. Pak akorát pár hovorů s Kieranem a Bramem z The Restarts, a alou na BZFOS, kteří se znovu po dvou letech objevili na Žižkovi s novou show v postapokalyptickém duchu nového alba Toxic Terror Trax. Celá sobota pak perfektně zakončená stagedivingem securiťáka na Hazzardu při punkrockových The Detectors, kteří se do toho opřeli ještě snad více než Anti-Flag minulý rok. Poměrně klidná neděle zahájena Hazzard workshopy, teatrálními BOY a rockabilly jihlavských 13 Steps to Hell. Poté až skacorová fajnovka The Prosecution a řízní Koffin Kats, kteří se také příliš velkého publika nedočkali, i přes pár kapek ale rozproudili dav a připravili ho pro večerní hvězdu. Mezitím ještě jedna zastávka na Hanbu, kde je snad jasný, že party to byla neuvěřitelná. Dále pro mě vrchol celého festu, Nekromantix. Fajn vybranej set, obrovský nával energie a neustálé „hérečkování“ Kima Nekromana bylo jasně top okamžikem víkendu. Pak už akorát nepříliš zajímavý Gnarwolves a zábava se skapunkovými Talco na závěr desátého ročníku. Co víc byste mohli chtít?
Rock’n’roll, srdce, legenda. Třemi slovy shrnutý desátý narozeninový ročník festivalu Mighty Sounds. Chcete víc? Dobrá, budu trochu podrobnější. Za sebe mohu říci, že jsem jel popáté a zatím se jednalo o můj nejoblíbenější ročník. Stihl jsem devětadvacet kapel, pařil na hromadu dj’s, byl jsem všude a zvládl všechno! Ve čtvrtek jsem stihl zhodnotit organizaci, rok od roku vychytanější, postavit stan a sebe zbořit. Warm up party s Tchichimanem a dalšími si moc nepamatuji, bohužel. Ale v pátek se karta obrátila, běžíme si před třetí hodinou pro pásky a ve tři už paříme na zahajovacím koncertě letošních Mighty Sounds, na velké stagi to rozpálili plzeňští folk punks Cheers! Více než důstojný úvod. Čas přeběhnout na druhou velkou scénu a mrknout na klasického reggae mana Mr. Cocomana s jeho Solid Vibes, naladit se na pohodičku. Pak zpět a rozsekat se na stálici českého horns driven rock’n’rollu, Queens Of Everything. Zase přesun, Yellow Umbrella potěšili na dvě doby. Stihnout kus britských psychobilly šílenců Frantic Flinstones. Během páteční smršti následovali ještě Redska, The Peacocks, Dropkick Murphys, kteří mě jako skalního fanouška bohužel příliš nenakopli, zatímco The Brains jsem si užil parádně. Afterparty s Missing Words Sound System v Party Village. Sobota a otevírací The Fialky. Konečně vidění The Offenders. Překvapení – náhodou objevení psychobilláci z Maďarska, formace Gorilla, pak pohoda na dvě doby, jako Rude Rich & The High Notes a pan Winston Francis. Vražední The Rocket Dogz, Perkele, kteří potěšili, ale nerozsekali. Bohužel následoval předčasný sobotní kolaps… Neděle a čas dohnat veškeré dluhy vůči hudbě a ubohým játrům a plicím… V mém případě otevírá den brněnská punková naděje BOY, mírná mezera, přimotám se omylem na koncert Prague Conspiracy, na kterém vydržím i přes zvukové potíže do konce. Pak je čas zapařit na milované Koffin Kats, kteří mě nikdy nezklamou. Srdcaři. Brutalbilly, jak říkám. Nasát slunnou Kalifornii prostřednictvím punk rock’n’rollu The Generators, následuje velmi příjemné překvapení v podobě pro mě bohužel do té doby neznámé formace Hanba. Lucky Hazzard Stage na hadry! Donnie Darko byli pro mě příliš depresivní. Roztřískat se na hardcore stálici Madball. Pořádná dávka romanticbilly v podání Nekromantix. Oblíbení The Slackers nezklamali, jen už jsem v neděli večer neměl náladu na ironické poznámky Vica Ruggiera. The Bots dalším velmi milým překvapením. Poslední síly jsem obětoval pro Talco. Afterparty v Buben Territory a okolí do šesté ranní. Děkuji Ti, Claire. A Marceli, doufám, že jsi tyhle mocný zvuky slyšel. Byly pro Tebe.
