„Každý žije ve svém malém vlastním světě. Když mi bylo patnáct nebo šestnáct, říkával jsem svým kámošům: ‚Jen co doděláme školu, budeme dávno v Londýně dělat to, co nikdo jiný nedělá.‘ Potom jsem dělal v továrně a byl jsem tou dobou skutečně šťastný, protože jsem mohl celé dny snít. Vše, co jsem musel dělat, bylo tlačit vozík s bavlnou nahoru a dolů. Ale nemusel jsem při tom myslet. Mohl jsem snít o víkendu, představovat si, za co utratím vydělané peníze, kterou desku si za ně koupím. Můžete žít ve svém vlastním světě.“
Průmyslový Manchester. Ocel a uhlí, textilní výroba, černá a šedivá, nefunkční kamenné vodní kanály a počasí pod psa. Ještě šedivější betonový Macclesfield, v němž vyrůstá Ian Curtis, autor výroku v prvním odstavci. A nezajímá ho nic, kromě nových desek Bowieho nebo Stooges, občas nějakých těch prášků, chlastu a poezie.
Manchesterská regionální televizní stanice Granada TV se jako první odvážila vysílat vystoupení Sex Pistols. Ti pak hráli v malém klubu pro hrstku lidí, ale Tony Wilson, moderátor pořadu Something Else, prorokoval, že čím míň lidí se zúčastnilo této historické události, tím větší má význam. „Kolik lidí bylo při poslední večeři Páně? Kolik lidí bylo při vraždě Caesara?“ A měl pravdu. S mladým Ianem i partou kluků, kteří měli zatím poměrně marnou kapelu, to zamávalo.
A tak se dali dohromady Ian Curtis, basák Peter Hook, kytarista Bernard Sumner a bubeník Terry Mason. Pojmenovali se Warsaw a ač punk je inspiroval a nakopnul, nestali se jednou z kopií Sex Pistols. „Punk vám umožní kohokoli poslat do prdele. Ale dál už zajít nejde. Byl to právě tenhle jediný a krátký výraz hněvu, který byl potřeba ke znovuvznícení rokenrolu. Ale dřív nebo později bude někdo chtít říct víc než: ‚Jdi do prdele.‘ Někdo bude chtít říct: ‚Jsem v prdeli,‘“ zní jiný známý výrok Tonyho Wilsona.
Warsaw byli drzí a provokativní. Nacistická image a obal prvního EP An Ideal for Living působily, jako by to byli naprostí magoři. Pozdější název Joy Division, s nově příchozím bubeníkem Stephenem Morrisem, našli v knížce House of Doll, kde se mladá židovka dostane do „oddělení radosti“, tedy bordelu pro nácky. Věděli, že jsou dobří a chtěli si vzít svůj kousek slávy a nebáli se nazvat Wilsona „píčou“ a rvát se s kapelami o to, kdo vystoupí v hlavním čase. Wilson byl z jejich vystoupení a úžasných raných skladeb jako Digital nebo No Love Lost naprosto paf a podle pověsti s nimi podepsal smlouvu vlastní krví.
V dubnu vznikala ve Strawberry Studios nahrávka, která byla naprosto nová a přelomová. Pološílený producent Martin Hannett si nebral servítky a driloval kapelu, dokud nebyl s výsledkem spokojený. „Dali jsme mu skvělé skladby, a on, jako šéfkuchař přidal sůl, pepř, nějaké koření a mohl servírovat. Ale potřeboval naše ingredience,“ řekl o nahrávání Hook.
Jiná z legend praví, že bubeníka Morrise poslal nahrávat bicí na střechu studia. Faktem ale je, že právě bicí na Unknown Pleasures byli revoluční. Stejně tak zlověstný, chladně ocelový zvuk Sumnerovy kytary, základní kámen veškeré gotické temnoty. Vynikající Curtisův vokál, se kterým Hannett provedl pár kejklí – například ve skladbě Insight nahrál hlas přes telefon. Ale nejvíc asi upoutá baskytara, na které byly songy postavené a která je na albu bez pochyb geniální. Mimo to Hannett nahrál záchod v přízemí nebo rozbíjel skleněné lahve.
Se zvukem nahrávky ale členové kapely nebyli původně úplně spokojení. Chtěli zachytit hlučný zvuk, jaký měli naživo a jaký slyšeli ve studiu. Podle slov jich samotných neměli v úmyslu natočit tak temnou desku.
[youtube id=“wVvoQIdD80U“ width=“620″ height=“360″]Unknown Pleasures jsou klaustrofobické. Nezdravé, jsou příznakem choré mysli. Ne nadarmo se o desítky let vyrojily oxymoróny jako „tančit na Joy Division“, i když na skladby jako Wilderness by se tancovat dalo. Od Disorder, podle mě jednoho z nejlepších otvíráků všech dob, který dokonale nastiňuje atmosféru nahrávky a připravuje ucho na to, co přijde, přes maniodepresivní basový riff She’s Lost Control nebo přízračnou kytaru v New Dawn Fades po industriálně burácející punkovku Interzone a naléhavou, duchařsky hypnotickou, pomalou závěrečnou skladbu I Remember Nothing (když začne Ian zpívat „we were strangers“, ono protožané „weee,“ zní i trochu vtipně, to mi zůstalo od pubertuálních prvních poslechů Divizí), je to deprese.
A příšerně návyková a uhrančivá deprese. Ve své době album po komerční stránce dost propadlo. Ale očarovalo spoustu lidí. Jestli se říká, že každý, kdo si koupil LP Velvet Underground, založil vlastní kapelu, s Joy Division to bude nějak podobně. Následovali Bauhaus nebo Cure, celá plejáda temných gotických kapel, industriální rock, post-punkový revival vedený Interpol a dnes jsou Divize v módě možná víc než kdy dřív. Vykrádá a za hlavní zdroj inspirace je uvádí kdejaký hipster, navazují na ně v hollywoodském naleštěném světě i v garážích, kde hrají neznámé mladé kapely. Objevují se ve filmech, samotný příběh Joy Division byl zfilmován například v napůl dokumentárně zpracovaném snímku Nonstop Párty a příběh Iana Curtise lidem přiblížil poměrně známý film Control (který, přiznám se, donutil pořádně se zaposlouchat do černé desky s kultovním obrázkem na obalu a propadnout kouzlu Divizí i mě).
Texty a samotná postava Iana Curtise a to, jak to s ním nakonec dopadlo, taky udělaly své. „Lepší“ konec příběhu započatého v drážkách „neznámých potěšení“, ze kterých, jak napsal kritik Richard Cook, „naprosto zmizel sex, jsou následkem vášně, kdy už je snad všechno ztraceno“, by si nevysnil žádný manažer. Slova jsou magická, úžasná, hodně přitažlivá pro ne úplně vyrovnané lidi, svým způsobem opravdu nemocná (nabízí se slovo epileptická).
„Čekám na průvodce, který přijde a vezme mě za ruku. Mohou mě tyhle pocity donutit cítit potěšení normálních lidí?“
Je trochu zvláštní, jak bylo okolí po Curtisově sebevraždě šokované, vzhledem k tomu, CO zpíval. Druhá nahrávka Closer měla na obalu hrobku a na singlu Dead Souls zpíval „pořád mě volají“. Ale možná to je právě ono. Být pořád mezi lidmi, sdělovat davům svoje pocity, ventilovat sklíčenost uvnitř vlastní hlavy a cítit, že nikdo z nich nechápe. Přikyvují, skládají poklony, nachází v těch slovech své vlastní pohnutky, příběhy, deprese, ale neposlouchají a nechápou, ani nemohou. Protože černý bouřkový mrak uvnitř vlastní hlavy, utrpení, to, že mysl není je osamělá a ztrácí kontakt se světem, zničí všechno, jelikož to, co je uvnitř mozku, je celý svět.
Možná proto se nakonec pověsil na prádelní šňůře. Možná je to tak i se současným kultem Joy Division. Negativita a deprese jsou v módě a tričko s logem Unknown Pleasures je důvodem, proč si přisednout ke stolu, přikyvovat, dohadovat se a nechápat. S Ianem je to trochu jako s Cobainem – sebevražda a černé myšlenky, tolik přitažlivé pro pubescenty i pro nevyrovnané adolescenty žijící ve svém vlastním světě.
Ale asi jde hlavně o to, že svět konečně docenil genialitu Joy Division a genialitu jejich debutové nahrávky, která vyšla v červnu 1979, což je nyní pětatřicet let.
