The Uprising – Down We Go

Dvě kafe ze Starbucks? Pět plzní? Předplatné Blesku na čtrnáct dní? Já ty dvě kila, co jsem měl v kapse, dal za ještě horký sedmipalec berlínských The Uprising. Ti se totiž pár týdnů dozadu přehnali republikou po boku The Scandals z New Jersey a zanechali mi v hlavě pořádnou paseku. V době, kdy jsem z nudy začal koketovat s Bauhaus nebo Sonic Youth, jsem znovu nalezl zalíbení v melodickém streetpunku a od té doby se pořád vracím k District, Radio Dead Ones nebo Hiroshima Mon Amour.

„Američan to má v krvi a Němec to nadře.“ Slova Květáka z Cirguz  po tom, co v pražském Bubnu The Uprising zhasli svoje Marshally, se nikdy nezdála pravdivější. Kapela do svého vystoupení dala všechno, co měla, a já tak jel domů obohacen o nový kousek vinylu, který jsem vlastně ani v plánu kupovat neměl. Mojí pozornost ale upoutal obal. Z povedené černobílé skici se na nelakovaném papíru zubí mýval s rituální čelenkou, nelze se nezamilovat. Když si pak ještě ten večer sedmipalec pouštím, jsem v sedmém nebi.

Od prvních tónů vás napadá jen jedno jméno. Frontkick. A není to náhoda, frontman Nepo totiž nějaký čas u téhle mé berlínské srdcovky hrál druhou kytaru a ten Martiho přirozený čich na hity se na něj tak nějak cestou nalepil. Úvodní skladba 21st Century je přesně taková, aby mi zapadla do vkusu, abych si ji dlouho zpíval, abych s ní otravoval všechny kámoše a aby všem kromě mě už lezla krkem. Druhým songem strany A je vcelku povedená People vs. People, která ale za větší rozepsání nestojí.

Druhou stranu otevírá další skvělá písnička Overboard s nádechem třeba starších One Man Army. Není hitem na první poslech, ale já si v něm oblíbil nenápadnou kytarovou vyhrávku a pěkně zpomalené bicí. Čtvrtým songem EP je Getting By, nejkratší ze všech zářezů ve vinylu, i tak ale svou stopáží leze nad dvě a půl minuty. Všechny songy jedou stejné, střední tempo, uzpůsobené pro podupávání levou nohou a lahvovou Plzeň v ruce, což může působit trochu problémy v rozlišení jednotlivých skladeb. Na druhou stranu, žádná z písniček není extrémně přímočará v aranžích a v poskládání dílčích pasáží, takže z mého pohledu to jakoukoliv monotónnost vylučuje. Pro mě jsou totiž The Uprising se svým sedmipalcem Down We Go zajímavým objevem berlínského undergroundu, jenž dlouhodobě plodí kapely, které nelze ignorovat.