Pipes and Pints – Found & Lost

Těžko jsem letos věnoval desce na recenzi víc poslechů než dlouho očekávané novince Pipes and Pints. O albu Found & Lost už toho bylo napsáno a namluveno dost a ani kapelu není, vzhledem k ódám, které jsem i sám pěl, třeba představovat. Je tu prostě jedenáct válů na cédéčku v červeném digipacku, který když poprvé uvidíte, říkáte si, že na předním obalu by se dalo zapracovat mnohem víc. Když ovšem booklet otevřete, zjistíte, že z krabice se ztráty a nálezy se vybaluje celý příběh kapely: vosk na vlasy, placky oblíbených kapel, trsátka, desky, nášivky, zkrátka klasické punkové propriety, a k tomu upomínky z Ruska, visačky, kytarový pedál, fotky z koncertů i z rodinného alba, staré vstupenky. Samozřejmě nechybí texty – psané ručně. Vypadá to pěkně, na vinylové verzi ještě líp.

Na nové nahrávce zapracovaly šikovné producentské ruce, je cítit, že nahrávání bylo mnohem náročnější a preciznější, a výsledek je tedy méně syrový, méně přímočarý, propracovanější. Upřímně, na první poslech jsem byl zklamaný. Found & Lost ale roste s každým poslechem a o to víc si vždycky takové hudby vážím, o to větší je z ní nakonec požitek.

Pořád je to jednoduchý punkrock oživený zvukem dud. Nyní se ale ukazuje to, co bylo zřejmé už na debutu – Pipes and Pints nejsou vyloženě celtic (nebo folk) punková kapela. Skotské dudy tomu samozřejmě dávají určitý rozměr, ale mnohem blíž než k Flogging Molly a dalším rozjuchaným přiopilým bukanýrům má jejich zvuk k Born To Lose nebo U.S. Bombs. Právě nějaká irským pubem načichlá folkovější pecka, jako byl Kensington Club, trochu chybí, ale jinak se kluci drží stejného modelu.

Úvodní píseň She’s the One načíná desku podobně jako tu minulou, magickým zvukem dud, intro je tentokrát ale mnohem kratší a brzy bicí nakopnou rozjetý otvírák. Následuje jedna z největších pecek, chytlavá prvoposlechovka Calling Me – po rychlejším intru ve sloce zpomaluje, graduje před refrénem, před hymnicky znějícím „calling me“ a uřvaně zpěvným a chytavým „fake smile dead give away, what the hell you want from me“. To je přesně to, co (kromě koncertní energie, image a postoje) Pipes and Pints dostalo nahoru a co většina kapel u nás neumí. Poskládat píseň tak, aby překvapovala, ale pořád byla jednoduchá a přímočará. Hráčsky jsou člěnové kapely samozřejmě na úrovni, ale přeci jen to není vrchol virtuozity a nějaké instrumentální orgie, jsou to pořád svým způsobem již někde slyšené klubové odrhovačky, ale zatraceně chytlavé. Fungují.

Skladba Never Let You Down je zřejmě největší hitovkou. Zprvu jsem z ní nijak unešený nebyl, ale díky své jednoduchosti se od akordové vyhrávky přes opakující se melodii a text brzy vkrade do hlavy a dlouho nehodlá vylézt. Je to hymna, a ve chvíli, kdy by mohla začít nudit, se ozve perfektní kytarové sólo.

K nejvýraznějším momentům patří titulní skladba Found & Lost. Skvělý riff, pomalejší tempo a opravdu stadiónový sborový refrén. Na první posech mě chytla píseň Fear is Just a Feeling, časem ale trochu omrzela. A i to Runaway, který mě tak otravovalo laciným „na na na,“ je nakonec vážně hit.

Rapová vložka na začátku a konci Right or Wrong oživuje jinak nejslabší song desky. Písně jako Blackhearted Doubts nebo Her Life and Thoughts jsou z těch, které zrají – zprvu se mi slily, nevybavoval jsem si vůbec nic, splývaly a nebavily, nakonec jsou to další silné skladby, samozřejmě se sbory, za které by se nemusely stydět chorály fotbalových fanoušků a halekání „oou,“ které bude (a vlastně už je) slyšet v každém klubu, kam Pipes přijedou.

Nahrávka se nevalí bezhlavě dopředu v jednolitém tempu – to se často střídá, ale i tak, skvělá syrovost a bezhlavost první desky ustoupila hymnám a melancholii. Vyjma otvíráku One Connection (energická a uřvaná agitka s návykovým „hey ho, stand your ground, don’t let no one drag you down“) jsou tu spíš fláky ve středním tempu, jakoby přišlo mírné zklidnění, které přiživují právě mnohem citlivěji používané dudy. A texty ten posun podtrhují – svým způsobem je to punkové klišé, ale vzhledem k mnohem osobnějšímu rázu tu je cítit upřímnost a příběh.

Velké příběhy lidí, kteří podobně jako Mike (a vůbec zbytek kapely) žijí touhle muzikou, dýchají punk rockem a prožívají s ním všechny vzestupy a pády. Mají svůj postoj a svoje názory, těžké chvilky pochybností a deprese, někteří jejich kámoši už na koncert nikdy nepřijdou, ale i přesto je baví dál dělat muziku, dál se vztekat i bavit. Ne, že by byli Pipes and Pints jediní. Ale za jejich hudbou je to slyšet, je v ní slyšet ten příběh, je protkaný melancholií, agresivní prudkostí a je vyprávěn jednoduše.

Vlastně jsem chtěl být kritičtější, ale když to už snad posté poslouchám, mám v ruce českou placku roku, která přitom zní jako americký import. O to je lepší, že se o to křečovitě nesnaží a že dokáže zaujmout davy českých posluchačů, kteří si v mnoha případech na anličtinu zrovna nepotrpí. Těžko sice říct, jestli mi novinka přirostla k srdci víc než debut, objektivně je to posun téměř po všech stránkách k lepšímu, ale hlavní je, že předává poselství a že baví.