Degradace – Heroes Are Dead

Zapomeňte na Atomic Boogie. Zapomeňte na Sendyho. Zapomeňte na punk’n’roll okořeněný stounovsky bluesovým zvukem kytary. Alespoň na moment zapomeňte na jednoduchý a přímočarý punk starších dob stejně jako na hrátky s piánem, dechy a harmonikou. Hrdinové jsou mrtví a Degradace je na nové desce hard&heavy a posun do rockovějších vod proběhl hodně nahlas. A i když jsem nikdy neměl doma plakát s Lemmym, nebyl vášnivým fandou těžkopádného špinavého rokenrolu, kupodivu mě to dost baví.

Hodit novinku s příznačným názvem Heroes Are Dead do ranku hard rocku by nebylo fér – pořád zůstává punková energie, hodně chytlavé melodické skladby, pořád zazní přímočaré riffy a všechno šlape rychle kupředu, nicméně aranže jsou těžší, metalovější, víc prostoru dostává sólová kytara. Stylizace je prostě špinavější a temnější, ostravská parta využívá svých starých triků a staví je na nové neokoukané taktice.

Otvírák s názvem Business leccos napoví, a také neskutečně nakopne. Smršť jak z dílny Motörhead parádně šlape a ukazuje, že síla desky bude nejen v bezchybně zahraných partech, ale také agresivitě a v uřvaných, hlasitých, sborových vokálech.

Celá první polovina nahrávky servíruje songy s hitovým potenciálem. Jsem neviditelný je rocková pecka s výrazným riffem (při troše nadsázky si lze vzpomenout třeba na Queens of the Stone Age). S melodičtějším a jemnějším kytarovým riffem evokující kalifornský punkrock nebo pop punkové klasiky pak vyčnívá skladba Nejsem sám (znovu hodně chytlavý refrén a melodie vůbec), Horrorshow na desce funguje líp než jako samostatná singlovka (už dříve vypuštěná s klipem). Neskutečnou peckou je Dance Dance Dance. Opileckou baladu nasáklou zakouřeným, pomalu se vyprazdňujícím lokálem, oživují klávesy. Začíná v pomalejším tempu, písni sekne mírně falešný zpěv. V polovině se to rozjede v klasický punkový nářez, refrén je jednoduchý a o to víc láká k osamělému tancování s lahví chlastu v ruce.

Punks čekající na protestsongy a anarchistické plivance už nad kapelou dávno zlámali hůl, ale nedočká se nikdo, kdo by čekal řešení vážných společenských otázek, hluboké promluvy nebo ostrou provokaci. Je to stajlařina, texty fungují dobře melodicky, občas se vloudí nějaké ohrané klišé, některé rýmy skáčou na jedné noze. Samozřejmě nechybí čechoangličtina, kdy si občas prostě pomůžou anglicismem, nějakým tím výkřikem „práblém“ a jednoduchým anglickým popěvkem. Ale je z toho cítit upřímnost, navíc se i tak povede píchnout do vosího hnízda: „Móda se mění, lidé zůstávají / jen místo mozku mají dnes tetování / falešná vzpoura a rebelství / punková revoluce bez pěstí,“ zpívá se v songu Čeká dál, i přes povedené kytarové intro jednom z nejslabších songů, společně se Snít svůj sen(není to takové klišé, jak to vypadá z názvu) a skladbou NE!, která se mi jako jediná vyloženě nelíbí.

To Generation F, rozjetá a úderná pecka, je hudebně asi nejpunkovější věcí, navíc téma a text útočí na fenomén sociálních sítí: „Přátel má tisíc / přesto je stále sama / chtěla by ven / ale stále odolává.“ Tak trochu s posměchem, tak trochu se vztyčeným varovným prstem, dost kriticky Degradace konstatuje, že „je nás pořád víc chycených,“ navíc zaobalené v primitivním přímočarém a dobře šlapajícím a znovu chytlavém hávu. Heroinový lovesong Blondie není o Debbie Harry, ale o Nancy Spungen, zprvu zapadal mezi ostatní jako nezáživný průměr, ale časem si to všechno sedne.

Na závěr přichází hymna Degradace. Mocné sbory, skvělá, stále energická a agresivní, leč spíše rocková věc. Zpěv místy skutečně připomíná Misfits a když už jsem u toho v případě Degradace věčně omílaného tématu, víc se mi líbí Rudee uřvaným drsným hlasem. V místech, kde se tolik netlačí na pilu, se člověk, i vzhledem k jisté podobnosti, prostě neubrání srovnání s bývalým zpěvákem.

Poslední vál shrnuje fakta: Degradace je zpátky a šlape jim to sakra dobře. Našli si polohu, která současnou sestavu zřejmě hodně baví a skvěle k nim sedne, dokázali přežít období problémů, posunout se dál a natočit desku, která může oslovit širší publikum, která nezapře, z jakého prostředí vlastně původně vychází, na kterou jednoznačně zapůsobili Stooges nebo MC5, stejně jako se ale zavděčí i milovníkům starých Wanastovek nebo Plexis, a nad kterou budou zřejmě mnozí pankáči ohrnovat nos. Heroes Are Dead je deskou, která má styl a hodně mile mě překvapila.