SPS – Útěk z reality

Kapela SPS, která bezesporu patří mezi klasiky českého punku, vydala minulý měsíc své již osmé album pojmenované Útěk z reality. Ti, kteří naivně doufali v nějaký posun v tvorbě kapely, budou zklamáni, ti, kteří se ho naopak obávali, si mohou oddechnout. SPS natočili skoro 40 minut muziky, která jejich fanouškům napříč generacemi zklamání rozhodně nepřinese.

Hned titulní song prozrazuje, co můžete od nové desky čekat a hlavně – co většina lidí také očekávala. SPS se na novém albu drží svých zajetých kolejí a nehodlají na nich nic měnit. A to jak po hudební, tak textové stránce. Přece jen ale – na rozdíl od předchozí desky Století chaosu – na aktuálním albu SPS více těží z jejich staré, osvědčené receptury a nesnaží se pouštět do žádných experimentů typu pop rockové písně Den a nocz minulé nahrávky.

Valná většina songů je v rychlém tempu, objevují se v nich pro SPS tolik typické chorály, kterým kraluje Růžičkův chraplák, a dokonce dojde i na pískání melodie, které může evokovat starší hitovku Černá ruka. Ale ne, srovnávání se starými klasikami jako Máma, Ruská nebo Svoboda ’89 nejsou vůbec na místě. Zda dokážou podobně zlidovět i některé z nových písní, ukáže až čas.

Bohužel se ale deska nevyhnula ani slabším momentům. Některé songy působí dost odbytě, jako zbytečná vata a přímo vybízejí k tomu přepnout na další song. Jmenovitě třeba Londýn – skladba, zřejmě s ambicemi stát se fotbalovou hymnou, působí dost prvoplánově a podobně jako i někteří fotbaloví „fanoušci“ ne zrovna chytře .

Co se textů týče, objevují se zde podobné motivy jako v dřívější tvorbě kapely, dotýkají se existenčních problémů, politiky, ekologie a samozřejmě i alkoholu. Tomu je věnovaná i jedna píseň nazvaná jednoduše O víně– skladba jak vystřižená z moravského sklípku, která je i díky použitým houslím tou nejodlišnější písní na albu a dává vzpomenout na šňůru akustických koncertů, kterou SPS minulý rok jeli…

Na závěr už jen srovnání, které mi deska nabídla v úplně poslední skladbě Denní menu, jež se zaobírá stereotypem. I hudba SPS by se totiž dala označit jako stereotyp – jenže na rozdíl od toho životního, na tomhle stereotypu není potřeba a asi ani nemá cenu nic měnit.